Válka proti rodině

Možná jste slyšeli, že pokračující válka proti tradiční rodině je „komunistickým spiknutím“. Nesmějte se tomu. Rodina je primárním cílem socialistických revolucionářů už více než sto šedesát let.

Skutečnost je taková, že soustavná práce na likvidaci rodiny jde ruku v ruce se soustavným postupem socialismu. Levice stále pracovala a pracuje na normalizaci rozvodu, potratů a pohlavní zvrácenosti. Chceme-li však úloze levice v ničení rodiny porozumět, musíme nejprve porozumět tomu, co levice je.

Odhlédneme-li od různých významů slov jako „socialismus“, „komunismus“ a „marxismus“, zjistíme, že všechny tři spojuje týž balíček idejí. Ty lze shrnout do pěti částí: (1) že „spásy“ člověka lze dosáhnout politickou činností či revolucí, (2) která zajistí „mír“ spojením všech států do jednoho (internacionalismus), (3) který je nepřítelem soukromého vlastnictví výrobních prostředků (antikapitalismus), (4) který „emancipuje“ ženy od mateřství (feminismus) (5) a který za všeobecné spolupráce a souladu zajistí všeobecnou „prosperitu”.

To, co v těch idejích „socialismu“, „komunismu“ a „marxismu” vidíme, je projevem nové víry. Je to víra, v níž marxisté-leninisté (tj. komunisté) vidí sami sebe jako vůdčí hrot či „předvoj“. Takový byl koncept sovětského státu, a takovým dnes zůstává pojetí čínské komunistické strany. Tuto novou víru nelze pochopit bez porozumění utajované práci komunistických zemí a jejich zvláštních  služeb. Podle intenzívního vyšetřování, které výbory Kongresu prováděly v padesátých letech, byl Sovětský svaz koordinačním centrem celosvětového „komunistického spiknutí“, k němuž patřila infiltrace a podvratná činnost v mnoha zemích, včetně Spojených států.

Tato podvratná činnost s padesátými léty neskončila. Podle mnoha zdrojů, jako je kniha „Comrade J.“ (Soudruh J., autor Pete Barley), pokračuje – navzdory pádu SSSR – i dnes.

Při debatě o válce proti rodině musíme nejprve ukázat, že komunismus jako předvoj levičácké víry je mnohem víc než jen nějaké „spiknutí“ či „síť podvracení“. Při pozorném pohledu zjistíme, že se civilizace postupně posouvala a posouvá od víry v duchovní spásu k víře ve spásu politickou (prostřednictvím politické činnosti). Tento posun od duchovní víry k politické započal během průmyslové revoluce. Jak se dalo očekávat, vedly úspěchy na poli vědy a techniky mnoho lidí k materialismu (víře, že nic mimo hmotu neexistuje). V roce 1859 přišel Charles Darwin s materialistickou teorií o původu člověka „cestou přírodního výběru“. Přijetím Darwinovy evoluční teorie kleslo lidstvo o krok zpět. Jaký může mít život smysl, je-li člověk výsledkem evoluční náhody? Jak si může uchovat důstojnost?

A do tohoto obrazu se zapojuje marxismus. Jak ctižádostivý přisluhovač nové víry buduje základy pozemského ráje? Nakonec se člověk musí z hlediska spásy obrátit sám na sebe. Ze „Sešitů z vězení“ (název českého vydání) italského komunisty Antonia Gramsciho se dozvídáme, že potenciál pro „socialistické uvědomění“ bude s konečnou platností záviset na odmítnutí prostého rozumu a lidské přirozenosti. S tímto tvrzením není Gramsci ojedinělý. V „Komunistickém manifestu“ Karel Marx a Bedřich Engels řekli, že „komunismus však odstraňuje věčné pravdy, odstraňuje veškeré náboženství a veškerou morálku, místo aby jim dal novou tvářnost, odporuje tedy celému dosavadnímu dějinnému vývoji“ (Tato pasáž se v Komunistickém manifestu objevuje jako hypotetická námitka proti tomu, co manifest předkládá jako správné. – pozn. red.).

Podle marxismu je sexuální morálka zbraní vykořisťovatelských tříd. Takže, amorálnost v sexualitě je zbraní třídního boje. Marxismus schvaluje doktrínu volné lásky, jež má zlomit kapitalismu vaz. Proto se nedivme, že komunistický blok (za pomoci levičáckých spojenců na Západě) v šedesátých letech podporoval prolomení norem v sexuální oblasti. Zrušením morálky v této oblasti jako nástroje utlačovatelské, muži ovládané, rasistické společnosti zasadili komunisté ránu tradiční kultuře, společenskému řádu i náboženství.

Vlivoví komunističtí agenti podkopali představu, že muž má rodinu živit a žena tvořit a udržovat její domov. Platnost odlišných úloh muže a ženy se dočkala odsouzení jako „škodlivá pro ženy“. Podle zakladatelky moderního feminismu Betty Friedanové žije hospodyně v „útulném koncentráku“. „Ženy,“ vysvětlovala Friedanová, „které se ‚přizpůsobí‘ roli hospodyně, které vyrůstají s přáním být ‚jen ženou v domácnosti‘, jsou ve stejně velkém nebezpečí jako ty, které v koncentračních táborech kráčely vstříc své smrti.“

Kde sebrala Friedanová tenhle výstřední nápad? Podle vysvětlení, jež přinesl článek Davida Horowitze „Betty Friedan’s Secret Communist Past“ (Tajná komunistická minulost Betty Friedanové) v jeho Salonu 1999, byla tajnou komunistkou, která velkoryse sloužila propagaci Strany.

Na úsvitu marxismu napsal Engels knihu „Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu“. V této knize propagoval zrušení rodiny a kolektivní výchovu dětí. V 19. století takové knihy na veřejnost dojem neudělaly. Teprve ve století dvacátém, kdy se role ženy v domácnosti stala předmětem ostouzení, komunisté rodinu rozhodujícím způsobem podkopali. Otevřeli dveře rozvodu bez viny – zákonu vyzkoušenému nejprve v Sovětském svazu. Ten udělal z manželství nevynutitelnou dohodu. Mateřství bylo podkopáno s konečnou platností. Pak přišla legalizace potratů. Byl zaveden režim vražd nemluvňat, jímž se zkompromitovaly milióny žen.

Vzápětí přišla řada ohromujících fází vývoje: (1) epidemické rozšíření pornografie, (2) uzákonění manželství homosexuálů a (3) sexuální výchova stále mladších dětí. Co mohlo být více znemravňující? Kdo by se za takové situace, kdy se hedonismus stal příkazem, opovážil postavit na odpor?

Podle Marxe ve 3. svazku „Sebraných spisů Marxe a Engelse“ mělo zničení rodiny vést ke zničení křesťanství. „Tajemstvím Svaté rodiny je rodina pozemská,“ poznamenal Marx. „Pro odstranění té první je nutno zničit tu druhou – v teorii i v praxi.“

Podle postřehu německé socioložky Gabriely Kubyové „mají všichni sexuální revolucionáři ve dvacátém století své duchovní kořeny v marxismu“ (viz její kniha „Globální sexuální revoluce: Zničení svobody ve jménu svobody“).

Podle revolučního názoru, jak vysvětluje autorka, je „neřest jako forma společenské kontroly prakticky nepřemožitelná“. Jinými slovy, zřekne-li se jedinec pro svou osobu sexuálních sebeomezení, vyvolá rostoucí moc totality. Na vysvětlenou, jak tato moc funguje, vyjmenovává Kubyová lidi, kteří mohou z úpadku rodiny těžit: (1) každý, kdo chce lidstvo vykořenit, aby se stalo živnou půdou pro světovládné ambice. (2) Každý, kdo chce, aby se Západ propadl do „demografické zimy“. A (3) každý, kdo chce zlikvidovat křesťanství.

Čím hlouběji válku proti rodině zkoumáme, tím jasněji odhalujeme skrytou ruku komunistického předvoje. Je-li nějaká moc schopna zdiskreditovat mateřství a delegitimizovat autoritu muže – jak se může takové moci někdo postavit na odpor?

Popření pohlavních odlišností, uzákonění stejnopohlavních manželství, přehodnocení genderové identity dětí, ostouzení mateřství, démonizace mužství – to jsou ideje, jimž tleská nové náboženství levice. Všichni filozofové, státníci i svatí uplynulých staletí – pohanští i křesťanští – by tyhle nápady odsoudili jako šílenství. Jenže my to tu – v jednadvacátém století – máme. A můžeme sledovat, jak se to šílenství rozmáhá.

Poslední bitva kulturní války není daleko. Jak dopadne, nevíme. S jistotou můžeme říci, že se život nakonec vrátí do normálních kolejí. Otázkou je jen, kolik mrtvých a trpících ještě ten mezičas přinese.

Autor: J. R. Nyquist Se souhlasem autora převzato z www.theepochtimes.com. Pro KONZERVATIVNÍ LISTY přeložila Ivana Kultová. Foto: CC Search – ilustrační