Ponižování, nebo úcta

V dětství jsem poznal prostředí, kde mnou pohrdali, posmívali se mi, nebrali mě vážně. Několikrát se mi stalo, že měli takové narážky, že jsem se rozbrečel a šel z dětského hřiště domů. Prostě se to nedalo vydržet.

Prostředí, kde přezírají toho, kdo něco neumí, nebo je prostě jiný, působí stísněně, dusí neprojevené schopnosti, člověk se bojí svo­bodně se projevit, aby nesklidil posměch. Není šance něco rozvinout, vytvořit, protože se zde nepřijímá omyl ani nepovedený nápad – za to vás tu rozdrtí, vysmějí se vám, že příště zůstanete už potichu.

Většina těch, kdo v takovém prostředí přežijí, používá taktiku poni­žování druhých. Sami nemusí mít velké kvality, stačí, když si všim­nou slabostí a nedostatků druhých a s notnou dávkou posměchu na to upozorní. Takoví drzí posmívači jsou pak uznáváni za svou pohotovost druhého zesměšnit a ponížit. A ostatní zůstanou potichu.

Znáte takové prostředí? Může se vyskytovat na dětském hřišti, ve škole, v zaměstnání, v rodině nebo dokonce i v křesťanském prostředí.

Je to degradující prostředí, které nikoho nerozvíjí, kde se problémy řeší hrubými výtkami, urážkami – a na druhé straně odchody se smutným, zdrceným srdcem.

Znám však i prostředí, kde je to přesně naopak. – Jak byste ho popsali vy? Je to prostředí vzájemné úcty, skromnosti a spolupráce, kde jeden pokládá druhého za přednějšího (Filipským 2,3; Římanům 12,10). Člověk hned při příchodu cítí, že si ho druzí váží. Když vidí, jak se zájmem čekají na to, s čím přichází, pak se nebojí rozbalit a říct i to, o čem si není jist, jestli je to úplně dobré. I když řekne něco, co je mimo, nevysmějí se, ale slušně vysvětlí, proč nemá pravdu. Do takového prostředí každý rád přináší to nejlepší, čeho je schopen, zpracovává všechny nápady a myšlenky druhých a snaží se je upravit tak, aby je bylo možné nějak využít. Každý má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu (Filipským 2,4). Vzájemné ocenění je motivující prostředí. Prostředí, ze kterého člověk odchází plný odhodlání pomoct společné věci, třeba i za cenu vlastní oběti. Na další setkání se těší a co nejlépe se připraví. Každý je hrdý, že je součástí týmu, třebaže si svou hodnotu si uvědomuje spíš podvědomě.

Kde žijete vy? V prostředí ponižování, nebo úcty? Dá se to nějak změnit? Můžete to změnit vy? Někdy charakter skupiny určuje jeden člověk. Záleží na mém přístupu. Jestliže budu ostatním projevovat úctu a dávat jim přednost, budou se ostatní v mé přítomnosti cítit příjemně a vznikne tvůrčí atmosféra. Pokud je však v kolektivu někdo, kdo si buduje svou hodnotu ponižováním druhých, je možné, že mu bude třeba vysvětlit princip, tedy rozdíl mezi prostředím ponižování a prostředím úcty. A možná nebude marné se podívat na sebe, jestli si nestavím vlastní hodnotu ponižováním druhých.

Autor:  Jan Vopalecký, www.ethos.cz, převzato se svolením redakce  Ilustrační foto: Creative Common Search