John MacArthur patří mezi nejvlivnější americké evangelikální křesťany. V křesťanských kruzích je známý pro svůj fundamentalistický přístup k výkladu Bible a jako oddaný kalvinista.
Věří v doslovný výklad stvoření podle knihy Genesis a domnívá se, že „správné“ pochopení první knihy Bible hraje klíčovou roli v životě křesťana a v jeho postoji k Bohu. MacArthur se radí také mezi hlavní kritiky charismatického hnutí a je přesvědčen, že dary Ducha svatého (proroctví, modlitba v jazycích, uzdravování) skončily érou apoštolů.
Minulý měsíc oslavil významné jubileum, 50 let své služby ve sboru Grace Community Church v Kalifornii, kde založil i teologický seminář. Po celý svůj život zůstal hlavním pastorem tohoto sboru.
Při příležitosti svého jubilea byl hostem pořadu „5 minutes in Church history,“ kde si zavzpomínal na své pastorační začátky. „Moje první kázání bylo z Matouše 7:21, kde Ježíš říká: Ne každý, kdo mi říká, ‚Pane, Pane‘, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.“
Na dotaz proč začal právě touto pasáží, odpověděl autor mnoha teologických knih, že byl přesvědčen, že ve sboru má „neobrácené členy.“ „Věděl jsem, že jsou v chóru. Věděl jsem, že jsou ve staršovstvu. Věděl jsem, že slouží v kostele. Nechtěl jsem být zlý, jen jsem toužil, aby tito lidé byli skutečně obráceni,“ vzpomíná na své začátky.
Jako jednu z klíčových událostí na počátku v kalifornském sboru, která ovlivnila další směřování, byla událost, kdy byl požádán, aby oddal dceru člena sboru, který byl ve staršovstvu, pomáhal v nedělní besídce a hrával i na piano. Nadcházejícím manželem této ženy však byl nevěřící muž. MacArthur to rázně odmítl, a když se to některým členem sboru nelíbilo, svolal si staršovstvo a zeptat se jich: „Čí je to církev? Je to vaše církev, nebo je to církev Pána Ježíše Krista? A jeden starší řekl: „Nemůžeme to tedy udělat. Tuhle svatbu tady nemůžeme mít,“ popsal MacArthir scénu ze staršovstva.
I když na základě tohoto rozhodnutí onen muž, jeho manželka i ta dcera opustili sbor, vnímal to jako zlomový a definující okamžik směřování sboru.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi.
-mn- Foto:
28 Komentáře
Petr Adamec
Hezký článek…když čtu o tom zlomovém, definujícím okamžiku v životě sboru, lépe chápu tohoto autora mnoha knih. Asi to byl i jeho definující okamžik. Chápu lépe jeho absolutní nesmiřitelnost, a také zlé a podpásové kritiky názorových oponentů. Zjevně měl od počátku vždy jasno v tom, kdo je obrácený a kdo nikoli… kdo se mu dost nepozdál, byl nepřítel Ježíše Krista, který do jeho církve nepatří a ani svatbu v těch prostorech mít nemůže. Rozhodně je tento známý autor součást dějin evangelikanismu.
Adam Hladky
Ten nevěřící, který by se přiženil do věřící rodiny, mohl získat znalosti o křesťanství a uvěřit. Svým odmítnutím pan pastor dosáhl pravého opaku . . manželka bude svého muže těžko přesvědčovat o „miluj bližního svého“.
Otakar Vožeh
Tak především, Bůh zakazuje vstup věřícího do manželství s nevěřícím. Zkušenosti samozřejmě potvrzují Boží pokyny. Jiná situace je, když jsou nevěřící manželé a jeden z nich pak uvěří (1.Kor.7).
Podstata toho článku však spočívá v tom, že členství v nějaké církvi ještě neznamená, že je člověk věřící.
Otakar Vožeh
„Svolal si staršovstvo . . .“ Neudělal to „definující“ rozhodnutí sám.
(MacArthur není jen autor mnoha knih. Je a byl především služebníkem Slova a pastýřem společenství věřících.)
Petr Adamec
Rázně odmítl a až když se to některým členům nelíbilo, svolal staršovstvo. A na staršovstvu to vyostřil buď anebo. Buď je sbor Ježíše a odmítnutí svatby je Boží vůle, nebo jde o církev lidí. Nedal lidem ve staršovstvu žádnou šanci pro víru, že by třeba mohlo být Boží vůlí i to, jim tu svatbu povolit. On měl jasno – je to tak, jak si myslí on, jiný názor je proti Ježíši. Část asi odešla a sbor se zřejmě postupně stal sektou s jediným možným názorem – tím pastorovým. Pochopil bych to v zásadní otázce (třeba Trojice, Spása v Kristu a podobně) ale v otázce, zda někomu povolit svatbu? Když byl Ježíš v Kánií na svatbě, také museli ti dva být obrácení, jinak by je rázně odmítl?
Podobně se chová k názorovým oponentům. četl jsem mnoho polemik evangelikálů s charizmatiky. Žádný kromě něj netvrdil, že zázraky a zjevení jsou promyšlené podvody a že vedoucí charizmatických sborů svým členům potajnu promyšleně dávají drogy k vyvolání zážitků.
Pastýřem je, slouží Slovu…trochu si myslím, zda taková služba stojí za to. Zda vliv, který má je tím dobrým, kam by církev měla směřovat. A zda nemá jeho služba zásadní vady. Myslím, že je asi trošku duševně nemocný. V jeho věku by již nemusel mít černobílé vidění světa. Po 50 letech ve službě by mohl mít již jiné hodnocení než na začátku. Zjevně je ale na své tehdejší rozhodnutí hrdý a je pro něj stále definiční.
Jiří Aron
Hodně lidí upřímně věří tomu, že John Mac Arthur (JMC) je služebníkem Slova a pastýřem společenství věřících. Otázkou je, jak je to s ním doopravdy.
Něco jsem se seznámil s učením JMC a osobně i s jeho vyslanci a následovníky na Českém biblickém institutu. Pracovně se zatím kloním k názoru, že JMC je zakladatelem nové sekty a že dělají ostudu reformovaným křesťanům.
JMC i jeho misionáři působící v ČR ovládají výborně konzervativní a reformovaný křesťanský žargon, ale Pán Ježíš Kristus je pro věřící mnohem víc, než morálním vzorem. On je naším životem, Spasitelem, zdrojem naší radostné víry i poslušnosti, zdrojem lásky; je naší jedinou nadějí na věčný život. Oni o Kristu ale takto neučí – začínají a končí v podstatě u člověka. Mohu uvést příklady, ale není tu na to místo.
Ani Bible není jen klackem na udržování stáda v poslušném běhu tím směrem, jak jej JMC a jeho následovníci ve svých veřejně dostupných zdrojích „podle Bible“ vykládají.
Jiří Aron
Oprava: měl jsem napsat: „…Ani Bible není klackem…“
Otakar Vožeh
Určitě byste neměl posuzovat Johna MacArthura podle zkušenosti, kterou jste udělal s ČBI. Mezi evangelikály v USA má tento bratr velký a zasloužený respekt. V kritice JMA téměř vždy schází konkrétní příklady nějakého nebiblického učení. Já mám k tomu bratrovi své výhrady, ale určitě to není sektář nebo heretik.
Jiří Aron
Je pravda, že mě zkušenost na ČBI dost ovlivnila, navíc oba jeho hlavní učitelé, misionáři L. Roberts a J. Moorhead, jsou vyslanci a absolventy MacArthurovy školy The Master’s Seminary. Na Youtube je možné si poslechnout jejich vyučování, jakým způsobem učí Kristovo evangelium oni.
Církev v USA vnímám jako ve vleklé krizi, co se týče duchovního rozlišování, navíc tam bratři žijí v dusné atmosféře diktátu tolerance a korektnosti. Je těžké někomu říci, že se mýlí a není zvykem to říkat nahlas.
Do JMC teologie jsem zatím nepronikl a to především z důvodu, že ji vnímám jako velmi suchopárnou. Dám tedy jen dva příklady.
1/ Pročetl jsem JMC knihu „Víra, která jedná“ – překvapilo mě, že zde autor víru nedefinuje jako vycházející z Krista, z jeho díla a zásluh, ale spíše jako systém našich skutků, říká tomu Lordship Salvation. Podotýkám, že v učení JMC není snadné se vyznat, protože si často protiřečí. V JMC pojetí víry a Krista je v té knize obrácené pořadí, než jaké je v Písmu. Čteme, že Pán Ježíš Kristus je vůdcem a dokonavatelem naší víry Žd 12, že je to Boží moc, která věřící skrze ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista střeží ke spasení 1 Pt1 , že cílem víry je spasení duší a věčný život. Máme svou mysl upnout k milosti, která přichází ve zjevení Ježíše Krista.
Nemáme se zaobírat tolik sami sebou a neřešit tolik sami sebe – skutky jsou u spaseného člověka následkem jednání Krista v něm, např. Jan 6,35; 7,38; 11,25; 12,44; 14,12 . Přestože v knize je celá řada výroků o evangeliu, s nimiž souhlasím, celkově vede čtenáře k soustředění se na své skutky, vlastní jednání, podobně jako např. judaismus.
Vnímám, že JMC víra v Lordship Salvation jej vede k moralizování a k nátlaku na věřící. Nerozumím, proč v jeho knihách a v kázáních jsem zatím nenarazil na jasné místo, kde děkuje, žasne nad nezaslouženou Boží milostí, že se Bůh v Kristu smiloval zrovna nad ním, hříšníkem, nad jeho čtenáři či posluchači.
2/ Další příklad https://www.youtube.com/watch?v=WyP6DEej8wk. Pasáž z 1 Pt 1, plnou milosti zprávy o vykoupení, nám JMC vyložil jako soubor deseti (?) požadavků na věřícího. I zde je ale řada výroků, myšlenek, s nimiž se souhlasit dá.
Můžete si poslechnout např. jen druhý bod kázání, od 6,38 do 16,05, kde vyzývá k „obnově své přísahy poslušnosti“ . Pochopil JMC , nejen zde, ten zásadní úžasný rozdíl mezi Starou a Novou smlouvou, které v této části porovnává? Žd 8,10; 10,16-18. Vnímám, že nepochopil.
Otakar Vožeh
Nechci se stavět do pozice bezvýhradného stoupence JMA. Mám však zato, že mu docela nerozumíte. Pokud umíte anglicky, přečtěte si tyto základní články toho, čemu se říká „lordship salvation“ : https://www.gty.org/library/articles/A114/an-introduction-to-lordship-salvation
Myslím, že v tom není žádná protiřeč.
Jinak jistě víte, že o otázkách spojených s tímto pojmem se již celou řadu let vede intenzivní teologická diskuze mezi „velikány“ teologickího myšlení. Osobně mne to vede k pokornému zjištění, že celou velikost a složitost spasení pochopím až na věčnosti.
Naprostý souhlas v pohledu na současnou americkou církevní komunitu.
Otakar Vožeh
Kritizovat Boží služebníky je poměrně snadné – nikdo není dokonalý – ale nebiblické, pokud se samozřejmě nejedná o hereze. Píšete, jako byste o toho jednání starších byl osobně 🙂 Svatba a manželství nejsou vůbec okrajové záležitosti v životě věřícího nebo celého společenství. Takový postoj se jen dobově vkrádá mezi věřící. Staré a osvědčené postoje podložené Písmem se pomalu, ale jistě, opouštějí.
Nesouhlasím s MacArthurem bezvýhradně ve všem. Vzhledem k tomu, že je však zřejmě téměř jediným nekompromisním hlasem klasického evangelikalismu, zaslouží si uznání a respekt . . . ovoce jeho služby mluví za něj. Jestli má někdo proti MacArthurovi to, že má v učení jasno, pak proti němu stojí celá armáda těch, kdo jasno nemají a zřejmě nikdy mít nebudou . . . pod rouškou „stálého hledání pravdy“. Mám zato, že Písmo jasné je, a že nás Pán varuje před těmi, kdo se nechávají zmítat větry doby.
(Mimochodem, podvody při mnoha charismatických událostech jsou poměrně známou a doloženou skutečností).
Petr Adamec
Víte, vážím si každého, kdo se učením zabývá. Mám systematickou teologii rád. Současně učení musí mít cíl – ne bezchybnou a biblicky dokonalou teologii, ale lásku z čistého srdce. To byl cíl vyučování apoštolů. Biblicky skoro dokonalé učení spolu s nesnášenlivostí a souzením druhých je spíše odpuzující.
K těm podvodům při charizmatických bohoslužbách – nevylučuji, že se třeba mohou vyskytovat a někdy vyskytly. Podobně jsem se setkal s podvody při evangelikálních bohoslužbách. Ovšem každý, kdo chodil nějakou dobu do charizmatického sboru, nebo kdo snad charizmatický sbor nějak vedl či třeba zde kázal ví, že obvinění z plošných podvodů nebo dokonce systematického plošného podávání drog při večeři Páně k navozování charizmatických zážitků je zcela absurdní. Uvědomte si laskavě, že se jedná celosvětově o téměř miliardu lidí všech možných druhů od charizmatických katolíků, pravoslavných po evangelikály a klasické letniční, ne o nějakou divnou jednolitou malou sektu. Podobně absurdní tvrzení spíše vypovídají cosi o jejich nositeli – kladu si otázku, zda bratr Mc Arthur žije v realitě, pokud něčemu takovému věří. Připadá mi, že je asi obět své údajně biblicky dokonalé teologie, kde mu přitom ucházejí dost zásadní věci.
Otakar Vožeh
Ty Vaše první věty v podstatě vyjadřují to, v čem bych se s JMA rozcházel. I když musím na druhou stranu podotknout, že JMA má velmi dobré osobní vztahy i s těmi, s nimiž si nerozumí, vzájemně se respektují jako bratří v Pánu Ježísi.
Druhou část Vašeho komentáře raději přehlédnu, protože mé zkušenosti jsou jiné a Vaše argumentace není ani věcná, ani odpovídající faktům. Nebudu se ale kvůli tomu přít.
Petr Adamec
Musím přiznat, že docela žasnu. Představa, že někdo věří, že by šlo plošně podávat drogy statisícům lidí ze zcela odlišného církevního prostředí je pro mne prostě absurdní. Vám to připadá nevěcné? Nebo máte takové zkušenosti, že by to snad šlo? Nebo máte takové zkušenosti, že podvody jsou zcela plošné a neexistuje ani třeba 5% zázraků, které jsou pravé? Že zcela všichni charizmatici a lidé zažívající zázrak jsou prostě podvodníci a sebepodvodníci? Mnoho necharizmatikú zázraky uzdravení zažívá…běžní katolíci, necharizmatičtí evangelikálové, třeba známý liberální starozákoník profesor Heller… Vy jste nezažil nikdy v celém životě ani stín nějakého zázračného řešení situace od Boha? Ani stín nějaké zázračně vyřešené věci po modlitbě? Když je někdo blízký nemocný, není pro drtivou většinu necharizmatiků naprosto přirozené se modlit aby Bůh pomohl, uzdravil?
Otakar Vožeh
Příliš generalizujete, emočně podsouváte, co ani JMA netvrdí a dáváte do jednoho koše všechno možné. Ale tady s tímto předmětem končím, jak už jsem vlastně napsal 🙂
Jiří Aron
odpověď panu Otakaru Vožehovi na jeho příspěvek 16.4. v 8:10.
Píšete, že se nechcete stavět do pozice bezvýhradného stoupence JMA a že máte za to, že mu docela nerozumím.
Čtu, že namísto abyste podíval, jakkoliv reagoval aspoň na jeden z mých dvou bodů v příspěvku dnes v 0:21, místo toho mi nabízíte mi přečíst si pojednání JMA, jak to vlastně myslí s Lordship Salvation. Dalo mi to čas a práci napsat příspěvek v 0:21 a byl právě pro Vás, protože jste mi 15.4. ve 21.20 napsal, že „v kritice JMA téměř vždy schází konkrétní příklady nějakého nebiblického učení.“ Uznávám, že knížka (konkrétní příklad 1) může být pro Vás dlouhá, ale bod 2 byste zvládl za chvilinku.
Takovýmto způsobem ale s Vámi vést diskusi nechci, když vnímám, že Vás mé dva příklady nebiblického učení JMA, tak jak to vnímám, nezajímají. Raději bych proto diskusi zde, z mé strany, uzavřel.
Pokud byste měl zájem pokračovat jinde a jinak, s nasloucháním si, zde je můj email: jiri.aron zavináč seznam.cz
Otakar Vožeh
Pokud jsem se Vás nějak dotknul, rád se omlouvám. Chápal jsem to tak, že vlastně shrnujete základní myšlenky knihy i toho úseku z YouTube, které Vás znepokojují. Poslechl jsem si ten úsek, který jste mi doporučil a neshledávám na něm nic závadného. Berte v úvahu, že to kázání je zřejmě na přelomu roku, kdy i věřící často bilancují své životy. JMA zcela určitě nemoralizuje, ale klade důraz na to, že účelem spasení není jen věčný život, ale učednictví, následování Pána Ježíše Krista. Apoštol Pavel učí o tom, že jsme služebníky nebo otroky buď hříchu nebo spravedlnosti. Poslušnost Boha je přirozeným důsledkem spásné vír, a to vše z milosti.
Jiří Aron
Vaši omluvu přijímám: vnímal jsem, že se mnou vedete spíš monolog poté, co jste se ani nepodíval na ty dva příklady nebiblického učení JMC , o které jsem si těsně předtím (nepřímo) řekl.
Dovolím si trvat, pokud z časových důvodů nemáte čas se podívat na můj příklad 1, abyste se znovu podíval aspoň na to video s 2. příkladem, mám na mysli způsob, jak JMC vykládá Starou a Novou smlouvu, např. okolo 13. minuty a dále.
A pak mi prosím napište, raději podrobněji (vnímám totiž , že máte sklon psát spíše heslovitá, obecná sdělení) na můj email – ten je v předchozím příspěvku – že jste si stále 100% jistý, že JMC neřekl nic závadného.
Já v tom, co řekl, vnímám, že JMC rozdíl mezi oběma smlouvami nepochopil, že nerozumí z Písma, co je to Kristovo evangelium.
Otakar Vožeh
Neomylný není ani JMA, ani to nejsem já, a dokonce ani Vy. Proto nebudu nic tvrdit na sto procent, ale jsem toho názoru, že v té nahrávce neřiká JMA nic závadného a rovněž mám zato, že JMA velmi dobře rozumí tomu, co je biblické evangelium. A ještě tolik, že z jednoho kázání dělat nějaké závěry není zřejmě možné. Promiňte, ale na maily skutečně nemám čas.
Bárta
„…Tak především, Bůh zakazuje vstup věřícího do manželství s nevěřícím. “ To je sice naprostá pravda, problém ale ,dle mého, soudu spočívá v tom, jak poznáme, kdo je a kdo není věřící. A to nemluvím o tom, jak ošidné je rozdělovat lidi na „obrácené a neobrácené“. Byla doba – a byl to dost dlouhý úsek mého života – kdy jsem si myslel, že v tom mám jasno. Jenže jak člověk stárne, poznává řadu lidí, seznamuje se s jejich životními příběhy, jejich názory a jejich vírou, zjišťuje, že to není tak černobílé, jak to v mládí viděl a jak tomu byl třeba v evangelikálním prostředí vyučován.
Byl jsem řadu let „starším sboru“ a celou tu dobu jsem se vnitřně bouřil proti způsobu, jakým jsou vedeny rozhovory s „nově obrácenými“ lidmi, při příležitosti jejich přijetí do sboru. V zásadě se zjišťovala a posuzovala pouze jejich konformita. To, zda dokážou na danou otázku odpovědět korektním způsobem, zda jejich způsob života „vykazuje ovoce“ atd… Ale vlastně nikdo se nezajímal o jejich vnitřní duchovní život. O jejich vztah ke Kristu. Až časem jsem pochopil, že to ani nejde. Až časem jsem poznal, že je řada lidí, kteří jsou hluboce věřící, ačkoliv zápasí s mnoha problémy a rozhodně nesplňují vnější požadavky na správného křesťana. A často jsem si se zahanbením uvědomil, že jejich víra je díky prožitým vnitřním zápasům mnohem hlubší, než moje víra – víra člověka od dětství vedeného Božím Slovem a hýčkaného rodinou i sborem. Jenže pro ty, kteří chtěli budovat „krásnou Kristovu církev“ byli nepřijatelní – třeba proto, že kouřili, žili v neuspořádaných vztazích nebo nějak jinak vyčnívali z řady. A nebo třeba nebyli jenom dostatečně inteligentní. (Zjistil jsem, že církev nemá problém s lidmi tělesně ani duševně postiženými. Není problém přijímat lidi s downovým syndromem nebo oligofreniky – to bereme jako službu. Ale např. autisté, nebo lidé s pouze sníženým IQ, kteří se nedokáží zapojit do „běžného“ života běžným způsobem jsou problém.
Pokud se sňatku s „nevěřícími“ týká, je to ještě mnohem složitější. Samozřejmě, pokud je někdo ateista, posmívá se víře, odmítá církev a křesťankou morálku atd, tak s takovým člověkem nelze uzavřít manželství. Ale nikdy jsem se s takovým případem nesetkal. Více jak dvacet let pracuji s manželskými páry a naopak jsem poznal řadu případů, kdy jsou oba „věřící a obrácení“ křesťané, aktivní ve službě – ale tato jejich víra jejich manželství spíše komplikuje, ne-li přímo rozbíjí. Každý má svou pravdu (často potvrzovanou podpůrnými biblickými veršíky) a tou je ochoten svého partnera mlátit přes hlavu. Poznal jsem, že důležitá pro manželství je schopnost sdílet společné hodnoty. Pokud je tou společnou hodnotou víra – tak sláva haleluja. Pokud ale mají společnou víru, ale chybí schopnost tuto víru sdílet – pak se z manželství může stát peklo na zemi.
Marek Ryšánek
Milý bratře, po dvaceti letech služby a otřesných zážitcích s tzv. “ obrácenými“ Vám musím dát plně za pravdu…Obrácení se používá jako kádrování jiných.
Eva Hájková
A není to s nevěřícími náhodou tak, že „Bůh otupil jejich mysl, dal jim oči, aby neviděli, uši, aby neslyšeli“, jak praví svatý Pavel v listu Římanům?
Kdyby Bůh chtěl, jistě by zařídil, aby uvěřili.
Z jakého důvodu bychom se tedy měli na ně zlobit? To, že nevěřili, je jistě Božím záměrem, kterému nerozumíme. Až to bude Bůh chtít, uvěří všichni. My jsme povinni je milovat, ne soudit.
Petr Adamec
Víte, zlobit jistě ne. Současně Ježíš přišel zvát k víře, k pokání, zvát do svého království. To, že někdo nevěří by neměl pro nás být prostě fakt, že si to tak Bůh přeje, jinak by to sám zařídil. To nějak úplně odebírá naši svobodu a odpovědnost, kam a jak náš život směřuje.
Ježíš přišel víru hledat, ne především dávat.
Eva Hájková
Já jsem přesvědčená, že víra je dar, který někdo dostane a někdo ne. Jak může nevěřící člověk zařídit, aby něčemu uvěřil? Uvěří ten, kdo chce, kdo po tom touží. Ale jak můžeme zařídit, abychom po něčem toužili? Podle mne to způsobí sám Bůh. A to i v případě, že nás k víře přivedou jiní lidé.
Něco jiného je, že člověk, ať věřící nebo nevěřící, má být dobrý k druhým lidem, má vědět, co je dobré, protože mu bylo dáno svědomí, a tak by se měl podle něj řídit.
Bohužel, někteří křesťané se domnívají, že nevěřící lidé (i když žili celkem slušně), přijdou do věčného zatracení, kde budou mučeni za to, že nevěřili. Což mě mrzí, protože jsem jediná z rodiny, která věří. Odrazuje mne to od vstupu do nějaké církve.
Jak vůbec může někdo vědět, že nevěřící lidé jsou bez Krista?
Otakar Vožeh
Epištola Římanům 8.kp. o tom hovoří. Písmo nám připomíná, že Boha nikdo nehledá. Spasení z víry v Ježíše Krista je Boží milost od začátku do konce u každého člověka. Dobře jste to napsala hned poprvé. Rozumět tomu nemůžeme. Na jedné straně si Bůh přeje, aby byli všichni lidé spaseni, na druhé straně tu máme slovo o těch, kterým zatvrzuje srdce. To je všechno Jeho věc. Na nás je, abychom sdíleli evangelium Boží milosti. Lidé nejsou spaseni proto, že slušně žili, ale díky Bohem dané víře v Ježíše Krista. Často pro ty, kdo slušně žijí, je víra nejvíc vzdálená. Naše důvěra je v dobrém a spravedlivém Bohu.
Bárta
Tady se dostáváme k jádru staletého sporu o míru svobodné vůle člověka. Čím více ale tyto diskuse poslouchám, tím méně se můžu ubránit poznání, že jsou úplně zbytečné. Pravdu, dle mého soudu, mají obě strany. V Písmu lze najít „podpůrné veršíky“ pro oba názory a záleží jen na tom, čemu přisoudíme větší váhu.
Víra je bezesporu Božím darem. Nechci teď řešit situaci domorodců v pralese, ale v našem kulturním okruhu nevím o nikom, komu by tento dar nebyl, tím či oním způsobem, nabídnut.
Jádro problému ale vidím v tom, jak víru definujeme: pokud jako přijetí určité doktríny – tak mohou mít mnozí lidé problém. Pokud víru vnímáme jako vztah k Bohu skrze Ježíše Krista, který se právě proto stal člověkem, abychom mohli Boha poznávat – tak musíme okruh věřících rozšířit i na mnoho lidí „necírkevních“.
Problém vidím v tom, že zvláště reformované a některé evangelikální církve příliš lpějí na doktríně. Tím omezují okruh věřících (případně obrácených) lidí na skupinu extravertních intelektuálů. Znám ale řadu lidí, kteří nejsou schopni si v hlavě srovnat biblické pravdy natož systematickou teologii – jejich víra začíná a končí políbením svatého obrázku. Znám i lidi, kteří jsou velmi přemýšliví, v hlavě to mají srovnáno, ale víra je pro ně natolik intimní záležitostí, že o ní nejsou schopni veřejně mluvit (natož pak před staršovstvem nebo nějakou jinou (konfirmační) zkušební komisí.
Bárta
Tady se dostáváme k jádru staletého sporu o míru svobodné vůle člověka. Čím více ale tyto diskuse poslouchám, tím méně se můžu ubránit poznání, že jsou úplně zbytečné. Pravdu, dle mého soudu, mají obě strany. V Písmu lze najít „podpůrné veršíky“ pro oba názory a záleží jen na tom, čemu přisoudíme větší váhu.
Víra je bezesporu Božím darem. Nechci teď řešit situaci domorodců v pralese, ale v našem kulturním okruhu nevím o nikom, komu by tento dar nebyl, tím či oním způsobem, nabídnut.
Jádro problému ale vidím v tom, jak víru definujeme: pokud jako přijetí určité doktríny – tak mohou mít mnozí lidé problém. Pokud víru vnímáme jako vztah k Bohu skrze Ježíše Krista, který se právě proto stal člověkem, abychom mohli Boha poznávat – tak musíme okruh věřících rozšířit i na mnoho lidí „necírkevních“.
Problém vidím v tom, že zvláště reformované a některé evangelikální církve příliš lpějí na doktríně. Tím omezují okruh věřících (případně obrácených) lidí na skupinu extravertních intelektuálů. Znám ale řadu lidí, kteří nejsou schopni si v hlavě srovnat biblické pravdy natož systematickou teologii – jejich víra začíná a končí políbením svatého obrázku. Znám i lidi, kteří jsou velmi přemýšliví, v hlavě to mají srovnáno, ale víra je pro ně natolik intimní záležitostí, že o ní nejsou schopni veřejně mluvit (natož pak před staršovstvem nebo nějakou jinou (konfirmační) zkušební komisí.
Eva Hájková
Ateisté, kteří jsou slušní, se opravdu málokdy obrátí. Však také Ježíš řekl: Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky.