„Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali?“ Ale oni mlčeli, neboť cestou se mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“ Pak vzal dítě, postavil je doprostřed nich, objal je a řekl jim: „Kdo přijme jedno z takových dětí v mém jménu, přijímá mne; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal.“ Markovo evangelium, 7. kapitola, verše 33-37
Popeleční středou začalo čtyřicetidenní období půstu (neděle nepočítáme), které nás dovede až k Velikonocím. Co to vlastně znamená, co nás čeká, kudy máme jít? Jak tu výjimečnou příležitost nepromarnit?
Postní doba je mimo jiné prostorem k duchovní obnově a proměně našich životů /
je to čas k hledání té správné cesty /
je to moment, kdy můžeme a máme zvát Krista do našeho života /
je to čas, kdy sami sobě klademe otázky a snažíme se na ně nacházet autentické odpovědi /
a postní doba je také o naší odvaze, vyřknout právě takové odpovědi, které pramení v nás samotných, nikoliv z toho vědomí, co od nás očekává církev nebo společnost. /
Postní čas je šancí zkoumat své já – své lidské ego. Cílem tohoto zkoumání nemá být snaha s egem bojovat, potlačovat jej nebo přetvářet, ale to, že budeme to své ego s klidem pozorovat, vnímat jeho zajímavou složitost a také někdy zamlženou podstatu. Ego, se kterým bychom snad nějak zápasili nebo jej zatlačili hlouběji, přes podvědomí do nevědomí, se nás zmocní a ovládne tak, že se rafinovanou cestou vrátí, nepozorováno, přestrojeno, nepoznáno. Postní čas je pozváním stát se na chvilku hostem ve svém životě. Pozorovat, dívat se, vnímat.
Období před Velikonocemi, je také o ztišení, o modlitbě, o putování duchovní krajinou. A taková modlitba, to je celostní stav, nikoliv jednotkový úkon. Modlitba se někdy odehrává i zcela beze slov, v neobyčejné vnitřní kvalitě, v odevzdání se, ve stavu hluboce uzdravujícího ticha, v pokoře, v lásce, vděčnosti.
Učedníci, v tom našem dnešním textu z Markova evangelia, si během cesty do Kafarnaum, kam s Ježíšem přicházejí, kladli otázku přímo spojenou s egem – ptali se, který z nich je největší? Ego bychom mohli zjednodušeně přirovnat k nánosu minulosti. Ježíš nám říká: Jestliže nebudete jako děti, nevejdete do království Božího – dokud nebudete znova tak živí a čistí jako dítě, které nemá zátěž minulosti, do království Božího nevejdete. / Skutečný čas jen teď a tady, zbytek je představivost.
Přestože Ježíš své učedníky vedl téměř za ruku a dával jim cenné lekce, snadno zapomínali na pokoru. Jejich ctižádostivá mysl ničila všechno nově a pracně postavené. Ježíš jim přeci odpověděl mnohokrát, ale oni neslyšeli. Postní doba je časem, kdy si můžeme uvědomit, že ztratit celý život zápasem o nejvyšší příčky, může být a většinou je – škoda. Snaha šplhat se neustále výš a stále dokola se poměřovat – to všechno člověku bere sílu žít a být takový, jaký ve skutečnosti je – a právě takový je člověk jedinečný a právě takový je Bohem milován. Konec srovnávání je prvním, důležitým krokem k míru a pokoji. Neusilujme tolik o prvenství, nebuďme sami sobě soupeřem.
Když Ježíš říká, že poslední budou prvními a první posledními, neprozrazuje nám strategii, nenabízí nám snad nějakou taktiku, jak se stát prvním, je to pouhé konstatování skutečnosti. I toho posledního Bůh miluje.
Což neznamená, že se nemáme snažit a na všechno rezignovat. Naopak, máme být uklidněni, že pro Boha nejsou kvality, které posuzuje naše soudobá společnost, vůbec důležité. Podstatné je být pravdivý – sám k sobě, ukázat to své srdce Bohu bez jakékoliv ambice, aby se zdálo být lepším, než je.
Před Bohem si nemusíme na nic hrát, posouvat se v pořadí, ani nemusíme předstírat, že si víme v každé životní situaci rady. Půst je příležitostí prosit Boha, živého Krista, aby se stal naším každodenním průvodcem. Postní čas je vzácnou chvílí dopřát si čas na všechno, co jindy odsouváme. Postní čas nás učí být tím posledním, dává nám šanci poznat se jinak. Přijmout se. Posunout se. Volně dýchat a dovolit si být s Bohem chvíli o samotě. Ten, který je poslední se skrze spolehnutí stane tím prvním, jakmile se půjde opačným směrem.
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?
Autor: Martina Viktorie Kopecká je husitská farářka
