Dobrá škola je založena na spolupráci

Filipka. Zajímavý název patří nové církevní škole, která bude v Brně otevírat své brány od příštího školního roku a která má v podtitulu „škola příběhem“. Jaký příběh nabízí pro děti, které do ní mají nakročeno? A jaký je příběh těch, kdo novou školu otevírají? O tom si povídala Lída Pohanková ve vysílání Radia 7 s budoucí ředitelkou této školy Ruth Konvalinkovou.

Škola Filipka má v podtitulu škola s příběhem. Jaký je příběh této školy a jak souvisí s vaším osobním příběhem?

Můj osobní příběh začíná v mojí rodině. Moje maminka byla učitelka a angažovala se v unii křesťanských učitelů a uvědomila jsem si, že pro mne byla velkou inspirací. Celá naše rodina je veskrze učitelská. Často o vzdělávání doma mluvíme a to téma mne vždycky zajímalo a zajímá. Jako dítě jsem byla silně formovaná turistickým oddílem a jeho vedoucím. Práce s volnočasovou pedagogikou byla pro mne také významným momentem. Náš vedoucí Igor Sladkovský byl mimořádnou osobností, viděla jsem na něm osobní angažovanost a ochotu dělat ve svém volném čase něco pro druhé lidi. Jeho nasazení pro mne bylo celoživotním příkladem. Proto jsem vždycky přemýšlela o své práci, jak bych ji mohla dělat s nasazením a co nejlépe. Jednoho dne jsem se dostala do bodu, kdy jsem zjistila, že v rámci toho školského systému to už lépe udělat neumím a začala jsem přemýšlet, co dál. V té době jsem se potkala se skupinou lidí, kteří organizovali projekt Brundibár z gheta, projekt, ve kterém se pracovalo s romskými dětmi, a dávali jsme dohromady operu Brundibár, která vznikla a byla poprvé provedena v koncentračním táboře Terezín. Pro mne bylo nesmírně inspirativní vidět, jak se zhmotní sen. Na počátku nebylo nic jiného než sen a na konci té cesty byl plný sál a pětadvacet romských dětí, uklánějících se na pódiu. To mi dodalo odvahu pustit se do něčeho nového.

Toto byla jedna z myšlenek, s nimiž jste začali formovat novou školu?

Jedna z mnoha věcí je i ta, aby skladba žáků byla pestrá. Škola bude malá, ale rádi bychom získali třeba nějaká sociální stipendia pro znevýhodněné děti, aby také dostaly šanci. Ale velké množství jich nebudeme moci přijmout.

Byl okamžik, kdy jste si řekla, teď?

V posledních deseti letech vznikala spousta inovativních škol a jejich postupy se mi zdály dobré. Odpovídaly na moje vnitřní otázky o výuce. Zároveň jsem zjistila, že naše církev ČCE má v celé republice jednu jedinou základní školu, a to ještě jen první stupeň. Zdálo se mi, že tady by církev mohla dělat víc. Máme přece důležitou vzdělávací tradici, Jednota bratrská, Komenský, to je ohromující dědictví. Asi jsme na to trochu zapomněli a měli bychom na to navázat. Viděla jsem prostor i potenciál (zejména ve své rodině). Rozhodující moment byl, když jsem o tom celá léta vyprávěla, ale rozhodující bylo, když můj muž, pár lidí ve sboru i náš pan farář řekli, že by do toho se mnou šli.

Jakou náplň chcete dát své křesťanské škole? Má podtitul škola s příběhem. Bude nějak souviset s biblickými příběhy?

Příběh obecně by tu měl být vzdělávacím nástrojem. Je to jakási narážka na Komenského školu hrou. Škola příběhem znamená, že příběh je něco archetypálního, příběhem se vyučovalo odnepaměti. Příběhy nás přitahují, vtahují, pomáhají nám koncentrovat se na téma. Narativní pedagogika říká: Vraťte příběh do výuky.

Co se týče biblických příběhů a náboženského zaměření školy, chci říct, že škola je otevřená všem. Neklademe žádnou překážku dětem z nevěřících rodin. Dětem nabídneme kontakt s biblickými příběhy, křesťanskou etikou, v tom nám pomůže pan farář. Chceme, aby děti rozuměly základním křesťanským symbolům, svátkům a prvkům. Myslíme si, že je to součástí běžného vzdělání. Pokud totiž děti neznají tyto příběhy, symboly, svátky, nemohou plně rozumět spoustě míst v literatuře a české původní kultuře. Dále bychom jim samozřejmě chtěli ukázat, co to znamená být křesťan a jak se to odráží v životě lidí. Jaký k tomu zaujmou postoj, bude na nich. Respektujeme, že to dál je věcí rodičů.

Zmiňovala jste se, že máte představu, jaké příběhy prožívají ve svých rodinách. Jaký příběh s nimi chcete na své škole vytvářet, žít?

Příběh společenství. Čas ve škole je plnohodnotná součást života a chceme, aby jej tam prožily tvořivě, šťastně a ve společenství s druhými lidmi. Chceme, aby se budovaly vztahy mezi dětmi, učiteli a dětmi, učiteli navzájem a vlastně i mezi školou a rodiči, abychom vytvořili jedno společenství. Když jsme uvažovali o tom, jak by měl vypadat profil absolventa naší školy, základní nasměrování je v sociální oblasti, aby byl spokojený sám se sebou, aby svůj život žil vědomě.

Jak vlastně velkou školu plánujete?

Momentálně jsme zaregistrováni jako škola pro 90 dětí. To znamená, že od první do deváté třídy počítáme zhruba po deseti dětech v ročníku. Ovšem ekonomické tlaky jsou neúprosné a tak jsme požádali o rozšíření povolení na velikost o 30 dětí větší. Je to z hlediska normativů výhodnější. To je ale maximum. Jsme koncipováni jako celá základní škola. Máme na mysli, že druhé stupně jsou nejproblematičtějším místem v českém školství. Chtěli bychom kvalitní vzdělávání poskytnout po celých devět let. Počítáme samozřejmě s tím, že některé děti třeba odejdou na gymnázia a tak budeme přijímat i například žáky z domácího vzdělávání. V prvním školním roce budeme přijímat žáky pro 1. až 4. třídu.

Všimla jsem si, že pořádáte přípravné kurzy pro příští prvňáčky. Je to cílené i na děti ze sociálně znevýhodněného prostředí?

Přípravné kurzy pro prvňáčky jsou na základních školách novinkou. Chtěli jsme je použít jako způsob, jak o sobě dát vědět. Chceme dát rodičům a zejména dětem možnost, aby se k nám přišly podívat. Aby se děti zbavily ostychu a školy se nebály. Znevýhodněné děti jsme nijak nevyhledávali a nyní s nimi příliš nepočítáme.

Obecně není jednoduché začleňovat takové děti do běžné výuky. Jak to máte promyšlené?

Mám nějaké zkušenosti s tímto prostředím a myslím, že v tomto směru nejsem naivní. Pokud nějaké takové dítě vybereme a poskytneme mu nějaké to již zmiňované sociální stipendium, budeme samozřejmě pracovat s celou rodinou. Naše církev zřizuje v Brně střední školu se sociálním zaměřením, Evangelickou akademii, a my spoléhám na dohodu s paní ředitelkou, že by studenti mohli vykonávat u nás případně praxi a doprovázet děti, které by něco takového potřebovaly. Je to důležitá investice. Pro komunitu sociálně znevýhodněných lidí je velmi důležité, aby se zvyšoval počet těch z nich, kdo budou mít vzdělání. Je to vlastně investice do celé společnosti. Ale nesmí to negativně dopadnout na ty ostatní děti ve škole. Budeme k tomu přistupovat profesionálně.

Jací budou učitelé na vaší škole? Jak je těžké je získat?

Nebylo to úplně snadné. Registraci máme rok a asi týden mám kompletní tým. Jsem však velmi spokojená. Mám klíčový tým – to jsou ty paní učitelky, které v září fyzicky nastoupí. A pak mám ještě širší tým, z nějž některé jsou na mateřské dovolené, nebo chtějí mít třeba jen nějaký kroužek, ale celý ten projekt je zajímá. V září nastoupí tři ženy s různými druhy zkušeností a se všemi si rozumíme. Za to jsme vděční jako za vzácný Boží dar. Je důležité i proto, že jak ve vztahu k dětem, ale i k učitelům klademe důraz na to, abychom si byli blízko. Dobrá škola musí být založena na spolupráci. Hodně myslím na to, aby v té škole panovalo přátelské ovzduší. Abychom mysleli na to, že je to naše společné dílo.

Na jakých hodnotách jste postavili učitelský tým?

Všichni jsme věřící a všichni mají ochotu dělat něco pro druhé lidi, všichni si uvědomujeme, že náš život má smysl, když sloužíme.

Nebojíte se vyhoření?

V týmu jsou zralé osobnosti a dovedou pracovat se svým potenciálem. Taky budeme mít k dispozici psycholožku pro určitou budoucí supervizi.

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi. 

Autor: Hana Pinknerová  Foto:  Wikimedia Commons, ilustrační