Když vyjdu na ulici, potkávám lidi s úžasným potenciálem. Jsem si tím naprosto jist. A to i přesto, že mnozí z nich svůj potenciál nijak nenaplňují a často o něm zřejmě ani nevědí. A to i přesto, že sami tento potenciál v jiných nevidí nebo jim ho dokonce upírají.
Pokud se jako křesťané věnujeme přímluvné modlitbě, máme příležitost si tento potenciál v druhých lidech uvědomit. Můžeme pak prosit, aby ho daný člověk co nejvíce naplnil. Přímluvná modlitba nám rovněž pomáhá druhému porozumět. (Neznamená to ale, že máme druhého omlouvat. Jistý francouzský filosof kdysi řekl: Tout comprendre, c’est tout pardonner. Vše pochopit znamená vše odpustit. To je ovšem omyl.)
Hodně jsem přemýšlel o tom, proč byl Ježíš tak oblíben mezi hříšníky. Možná by to sami nedokázali vyjádřit slovy. Domnívám se, že v nich viděl jejich potenciál, který jsem zmínil na počátku. Věřil jim mnohem více, než oni věřili sami sobě. Právě to je ale pozvedalo. Cítili, že jimi nepohrdá, a v jeho blízkosti pociťovali svou hodnotu. Krásně je to vyjádřeno na počátku Hugových Bídníků, kde Jean Valjean žasne, že dignský biskup-lidumil mu říká „pane“.
Uvěřit v Ježíše neznamená začít si myslet, že jsem dobrý a chytrý a sympatický. Uvěřit v Ježíše ale znamená uvěřit, že on věří ve mě. V jeho blízkosti si více než kdekoli jinde uvědomujeme, co všechno jsme pokazili. Nicméně v jeho blízkosti rovněž pociťujeme, že přesto máme hodnotu, a že Ježíš nám umožňuje nově začít.
Jsem rád, že do našeho sboru chodí bezdomovci. I když se přiznám, že někdy z nich mám trochu strach. S lítostí si uvědomuji, jak málo jim dokážeme pomoci. Ale přesto jsem rád. Doufám, že mezi námi mohou nějak pocítit, že mají pro Boha hodnotu. A to bych si přál sám pro sebe: Aby se lidé v mé přítomnosti cítili pozvednuti, nikoli sraženi. Jsem si jist, že víte, o čem mluvím. Možná jste v životě udělali spíše opačnou zkušenost: V přítomnosti některých lidí se cítíme malí, hloupí, nedostateční… A jsou lidé, kteří druhým rádi dávají najevo, že jsou malí a hloupí. Nakrátko jim to poskytuje pocit nadřazenosti – pocit, že na rozdíl od těch druhých nejsou úplní „lúzři“, jak se dneska říká.
Ještě jednou to zopakuji: Chci, aby si lidé v mé blízkosti více vážili sami sebe. Toužím po tom, aby se v nich probouzelo to dobré, nikoli to špatné.
Hříšní lidé se v Ježíšově blízkosti cítili volně. Nebylo to přitom tím, že by jim říkal, že je s nimi vlastně všechno v pořádku. Na rozdíl od klasického marxismu či současného neomarxismu jim neříkal, že se musí změnit společnost, nikoli oni. Neříkal jim, že mají právo nenávidět, když jim někdo činí příkoří. A nezatajoval jim, proč dostávají novou šanci. Přinejmenším svým učedníkům vysvětloval, že možnost nového začátku je otevřena, protože on sám podstoupí potupný konec, když jako Beránek Boží sejme na kříži hřích celého světa. Ano, potenciál, který je v nás, není něčím, čím bychom se mohli chlubit. Všechny podstatné věci – ať už jde o naše obdarování, o život sám, o odpuštění, o naději – dostáváme darem. A buď je přijmeme jako dar, nebo je nepřijmeme vůbec.
Prozradím vám tajemství (doufám, že mě za to nezavřou): Nejsou žádná „vrozená lidská práva“. Máme hodnotu ne proto, že jsme sami od sebe dobří. Máme hodnotu, protože za nás zemřel Boží Syn. Proto má každý z nás – muž či žena, starý či mladý, malý či veliký – hodnotu Božího Syna.
Proto, až opět vyjdu na ulici, uvidím v lidech obrovský potenciál. Bůh je stvořil, a Ježíš je miluje. Jak bych jimi mohl pohrdat?
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?
Autor je teolog a publicista Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
13 Komentáře
Karel Krejčí
Jaký to je úžasný rozdíl a jak velký má duchovní potenciál komentář s touto tématikou. Naproti tomu, jak jsou duchovně chudé komentáře, jejichž autoři jsou sice teoreticky a teologicky vysoce postavení, ale nepramení z nich žádná skutečná a praktická poučení. Opravdu výstižné …
Adam Hladky
“ Nejsou žádná „vrozená lidská práva“. Máme hodnotu ne proto, že jsme sami od sebe dobří. Máme hodnotu, protože za nás zemřel Boží Syn.“
.. ?? Imho „lidská práva“, „hodnota člověka“ a „Kristova oběť “ jsou naprosto nesouměřitelné kategorie.
Eva Hájková
On tím chtěl asi říct, že lidská práva nejsou samozřejmostí. Že nejsou něčím vrozeným (přirozeným), nýbrž lidé je musí druhým lidem přiznat. Vidět v nich za všech okolností člověka. A že by to nebylo možné, nebýt kdysi Kristovy oběti.
Karel Krejčí
Ano, smrt Ježíše na kříži je DAR, který můžeme přijmout a také nemusíme. Pokud jej správně pochopíme, zjistíme, že jej lze chápat ve více rovinách. Ta nejvyšší je, že Bůh celému Stvoření dokazuje, jakou pro něho máme cenu, když za nás obětoval svého jednorozeného Syna. Je na nás, zda zůstaneme jako bloudící sirotci nebo si uvědomíme, že jsme nedílnou součástí Božího stvoření – celého vesmíru. Můžeme se zde na Zemi procházet stejně jako Adam, ale již ne jako hříčka, se kterou si může satan dělat co chce, ale jako svobodní lidé, kteří jsou si vědomi, kam patří a kde je jejich skutečný domov.
Konečný Fr.
Někdy se narodí dítě s těžkým poškozením, nikdy se nepostaví na nohy atd. Zde byla vrozená lidská práva zjevně pošlapána.
Konečný Fr.
Správný pohled na lidská práva. Lidskoprávní náboženství je zhoubou lidstva.
Eva Hájková
Ostatně si myslím, že přirozenost lidských práv a přirozenost svobody je tak trochu rousseauovský koncept. Rousseau psal o ideální výchově k přirozenosti a nezkaženosti, o tom, jak vychovat z dítěte svobodného člověka (v ničem mu nebránit a k ničemu ho nenutit, neboť člověk je přirozeně dobrý). Zatímco on sám nechal svých pět dětí umístit do sirotčince, kde je s největší pravděpodobností čekal zlý osud. Asi mu to nedocházelo.
Neznamená to ovšem, že máme lidská práva zrušit či nepožadovat jejich dodržování. Jenom musíme počítat s tím, že lidská přirozenost je narušena hříchem a že svoboda souvisí s Duchem svatým. Ten také člověka vede k rozvinutí toho jeho potenciálu. Schopností, které jsou v něm skryté, podobně jako je v semínku ukrytý budoucí strom.
Eva Hájková
S těmi bezdomovci je to těžké. Nechybí jim jen bydlení. Chybí jim domov, tedy blízké vztahy. Zároveň je možná těžké ten život s nimi vydržet. Něco bylo narušeno.
Smutné je, že lidé jim často přičítají to nejhorší. Nedávno jsme s manželem sbírali odhozené plasty v lese a jedna paní, dívajíc se z okna, nás chválila, přičemž poznamenala, že to jistě odhazují bezdomovci. Včetně staré rozbité varné konvice. K čemu by bezdomovci byla, když nemá elektrický proud?
Jo, věřit lidem. To je správné. Oni ani muži nebývají ženám nevěrní, když jim tyto silně věří. A samozřejmě, když ani ty ženy jim nejsou nevěrné.
Konečný Fr.
Bezdomovci zrovna nejsou příliš eko. Šatstvo dostanou zdarma v Č.kříži a když se jim nehodí tak ho jednoduše vyhodí. Když dopijí lahev vína, tak ji hodí na zem, místo aby popošli 100m a hodili tam, kam patří. Podobně jedná mnoho normálních lidí i mladých, možná i věřících. Chápu staré lidi, že těch 100m je pro ně někdy už moc a že všechno hodí do popelnice, kterou si platí. Bezdomovci to mají pochopitelně těžké a každá pomoc jim je správná.
Otakar Vožeh
I když naprosto souhlasím s tím, že neexistují žádná „vrozená lidská práva“, mám zato, že hodnotu a potenciál jsme získali jako lidé už tím, že nás Bůh stvořil, že nás – ze své vůle a zároveň i milosti – postavil do tohoto světa. Máme hodnotu jako Boží stvoření, i když hříchem poznamenané, pokažené stvoření.
Ale pak dochází k životně nebo smrtelně důležitému rozhodnutí, jak s tou hodnotou naložíme. Náš největší potentiál jako lidí spočívá v tom, že máme možnost uvěřit v zástupnou oběť Ježíše Krista a být narozeni znovu, nejen jako Boží stvoření, ale jako Boží děti. To je podle Janova evangelia právo každého věřícího.
Co se týče té „oblíbenosti Pána Ježíše u hříšníků“ – nevím, nevím. Chtěli být uzdraveni, nasyceni, byli přitahováni Jeho autoritou, rozhodností, Jeho zázraky. A Pán Ježíš se nezdráhal a konfrontoval je s jejich životní realitou. Určitě nebyl nějaký jejich kamarád.
Eva Hájková
Ale říkalo se to o něm, že je jejich kamarád: „‚Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!‘“
Otakar Vožeh
🙂 O Pánu Ježíši říkali různí lidé mnoho věcí, ale to ještě neznamenalo, že to byla pravda. Klidně si půjdu na skleničku vína s člověkem, který není můj kamarád. Kamarádství, případně přátelství, spočívá určitě v něčem jiném.
Eva Hájková
Zrovna včera jsem zaslechla v TV Noe něco o jednom křesťanském mystikovi (nepamatuji si jméno), který se stále zabýval kontemplací. A pak také takhle chodil po ulici a viděl všechno kolem sebe rozzářené. I lidi, které potkával. A cítil přitom ke všem, i ke všem věcem, nekonečnou lásku.