Není jen konstatováním, že každý člověk během života zažije bolesti docela dost. Kolikrát jen si namele dítě. Kolikrát zjišťuje dospívající, jak složité a často bolestné je vymezování vůči své nejbližší rodině. A kolikrát je bolestné uvědomit si a zejména přijmout svoji vlastní existenci. Svou sexualitu, své tělo, svoji osobnost, sebe v kolektivu vrstevníků; starších i mladších. Nespočítaně zažije bolesti člověk dospělý.
Třeba v manželství? A se svými dětmi? S jakou bolestí je nechává vylétnout do světa, jak se o ně přitom bojí. Nemluvě o tom, co se v člověku všechno děje, když o takové dítě přijde. S jakou (pro mě nepředstavitelnou) bolestí se musí vyrovnat. A co ten služebně nejstarší, co se s nejrůznějšími bolestmi denně probouzí a ví, že až je nebude cítit, bude vědět, že je mrtev (to mi říkal jeden úžasný osmdesátiletý pán a na tváři mu přitom hrál krásný spiklenecký úsměv). A vůbec – co všechny ty nemoci a trable v práci?
Nechci tohle vše jen konstatovat – bolest zkrátka je, tak se s tím smiř. Nemám jistě odpověď na to, kde a proč se bere a proč je v našich životech nevyhnutelným spolucestujícím, přesto bych se s ní chtěl poprat na poli biblického svědectví.
Jako první se nabízí kniha Jób. Člověk, který si sáhne na dno, aniž by tušil, čím si to zasloužil. Proč je najednou na úrovni prachu? O vše přišel. I přátelé ho opustili. Proklíná den svého narození. Ale křičí, tedy zápasí. O život se hlásí.
Proč nás bolest potkává, zde nevysvětlují ani úvodní kulisy s Hospodinem a satanem. Četl jsem však v jednom kázání jejich dobrý výklad: „Tohle nebeské výroční shromáždění není reportáž, ale jen taková ilustrační pomůcka. Jako by nám vypravěč nad příběh Jóba postavil štafle s flanelografem a figurkami Hospodina, nebeského dvořanstva a satana. Není to průhled do nebe; jen názorná pomůcka. Vymyslel ji či sestrojil člověk, pravdaže hluboce věřící, aby nám došlo, oč v příběhu tohoto ztrápeného služebníka jde.“ A o co že tu jde? O setkání člověka s bolestí. Člověka, který hledá smysl toho, v čem se ocitl. Hledá nějakou pomoc a zjišťuje, že všechna lidská vysvětlení jsou vlastně vedle.
Ve finále svých bolestí se cítíme nebo dokonce jsme sami. Ani přátelé to leckdy nevydrží, v případě Jóba si ještě přisadí. Jób ale nějak vydrží, doslova protrpí všechno to zoufalství a jde dál, přestože uspokojivé odpovědi na své otázky nedostal. Ale obstál.
Řekneme-li ale, že obstál, vybaví se nám motiv zkoušky. Někteří „zkouškou“ nazývají právě i období bolesti. Zejména, když ji zpětně hodnotí. Prošel jsem, zvládl jsem to, posílilo mě to. Ale i když tohle posttraumatické pochopení pomáhá, nesouhlasím s tím, že by bolest, nemoc, trýzeň měla jakýsi zvláštní smysl sama o sobě. Že by tu byla s námi, aby nás otestovala, i když řecké slovo pro bolest, muka, trýzeň – basanos původně znamenalo jasně prokázat, zdali jde o kov pravý. A přiznávám bez mučení, že některé biblické pasáže, které také v tomto smyslu o zkoušce mluví (1. epištola Petrova, Jakubova, tu a tam apoštol Pavel), by nás mohly vést k podobným závěrům.
Nikdy nás ale nedovedou k tomu, abychom mohli tvrdit, že se jedná o trest Boží. Že si se mnou Bůh vyřizuje účty. Proti tomuhle přesvědčení jde totiž beránek Boží, který snímá hřích světa, a jestli snímá hřích, jistě z něj snímá i bolest. Však můžeme číst: „Ježíš chodil po celé Galileji,… kázal evangelium království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu v lidu… přinášeli k němu všechny nemocné, postižené rozličnými neduhy a trápením, posedlé, náměsíčné, ochrnuté, a uzdravoval je.“ (Mt 4,23–24)
Ježíš uzdravující. Přinášející důležitou zprávu proti bolesti, kterou uslyšíme jako ozvěnu v knize Zjevení: „Bůh bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“ (Zj 21,4)
To není utopie rajských dní, útěšné zvolání, že na druhém břehu to bude dobré. To je ujištění v době našich bolestí, že každá bolest má svůj konec. Že žijeme v době naplňujícího se zaslíbení. V očekávání, že (ú)plnost Božího království se týká i nás. Můžeme žít s ujištěním, že bolest není to poslední, co náš život ovládá. A i když do něj dokáže zasáhnout brutálněji a citelněji než obvyklé radosti, přece nás ani taková bolest nemůže odloučit od lásky Boží.
Zdroj: Český bratr, evangelický časopis
Foto: unsplash.com a Facebook
1 Komentář
Karel Krejčí
A i když do něj dokáže zasáhnout brutálněji a citelněji než obvyklé radosti, přece nás ani taková bolest nemůže odloučit od lásky Boží…
Boží láska má jistě nekonečné podoby. Může být velice něžná, ale může i bolet a už vůbec nemá smysl odloučit nás od Něho. Naopak, přivádí nás na tu správnou cestu, na tu, která jednou skončí před Jeho trůnem. Těch rozcestí a špatných voleb je v naší životní pouti nekonečně mnoho. Takže otázku: „jak na bolest“ měla by nahradit otázka: „Jak na život“? Ale ono je to vlastně jednoduché – život prostě je ….