Kdo je Asia Bibi?
Pákistánská křesťanka, křivě obviněná z rouhání, za které byla odsouzena k smrti pověšením, ale po odvolání osvobozena pákistánským Nejvyšším soudem.
Připomeňme si, že je to konkrétní živý člověk, manželka a matka, odloučená od své rodiny již osm let.
Současně se stala symbolem, reprezentantkou utlačované a pronásledované menšiny. Křesťané v různých částech světa se za ni modlí již řadu let.
Kdo jsou hrdinové tohoto příběhu, který ještě neskončil? Soudci Nejvyššího soudu, kteří ji letos 3. října prohlásili za nevinnou.
Jsou to také muslimové, a jejich statečný postoj, za který možná zaplatí životem, nám připomíná, že i mezi muslimy jsou šlechetní lidé, hodní našeho obdivu.
Nicméně právě příběh Asii Bibi ukazuje, jak nesnášenlivým se islám může stát. Muslimové bouřlivě demonstrují za její smrt. A za smrt soudců, kteří ji prohlásili za nevinnou. Nic naplat, islám není jen náboženství, ale i ideologie. A to, co se děje v Pákistánu, se nedá „vokecat“ tvrzením, že jde jen o nedůležitou skupinku bláznivých radikálů. Je-li v Pákistánu nějaká neradikalizovaná a mírumilovná mlčící většina, pak tedy mlčí velmi zarytě.
Nemohu nevzpomenout na svou první návštěvu v Izraeli. Strávili jsme s manželkou několik dní ve skupině turistů, kterou provázel rodilý Izraelec. O politice se moc bavit nechtěl, ale někdy jsem ho přece jenom k nějakým vyjádřením dostal. Vzpomínám si, jak jsem se ho zeptal: „A to nejsou nějací Palestinci, kteří by si přáli mír s Izraelem?“ Jeho odpověď? „Ale jsou. Máme jich plné hřbitovy.“
Možná by byly v Pákistánu „plné hřbitovy“ lidí, kteří by Asii Bibi přáli propuštění… kdyby tito lidé promluvili. Ale protože nepromluví, tak nevíme, zda vůbec existují.
Po osmi letech od zatčení oné pákistánské křesťanky mnohé západní vlády „jednají“. Britská vláda ovšem dala najevo, že nedovolí Asii Bibi vstoupit na britskou půdu. Důvod? Její přítomnost v Británii by mohla vyvolat nepokoje, útoky na zastupitelské úřady atd.
Téměř současně proběhla médii zpráva o tom, že 20. října by propuštěn radikální islamistický kazatel Anjem Choudary pákistánského původu, který v Británii verboval bojovníky pro islámský stát. Může dál žít v Británii. Italský žurnalista a spisovatel Giulio Meotti k tomu poznamenal: „Toto je konec západu, jak jsme jej znali.“
Ne všechny evropské vlády ale zaujaly stejný postoj jako Británie. Asiu Bibi a její rodinu je připravena přijmout Itálie. Ano, ta Itálie, která má „xenofobní“ vládu. Italský premiér Matteo Salvini prohlásil, že rodině Bibiových by byla poskytnuta stejná ochrana, jaká je poskytována lidem svědčícím proti mafii.
Ponechávám na čtenářích, aby sami zhodnotili, kdo je v tomto příběhu statečný a kdo je zbabělý.
Jen upozorňuji, že Británie přijala příliš mnoho muslimů, a proto se teď chová zbaběle a nechce přijmout pronásledovanou pákistánskou křesťanku. Je tomu už několik desetiletí, kdy se Británie postavila za ohroženého spisovatele Salmana Rushdieho. Časy se od té doby změnily. Při každém velkém teroristickém incidentu se mnozí západní politici dušovali, že si nenecháme vzít naši svobodomyslnost a náš způsob života. Ukazuje se, že jsou to pouhé řeči. V belgickém Molenbeeku už dávno žádní židé nežijí, z Francie houfně emigrují, v Německu se bojí jakkoli se navenek projevit. U nás je to lepší. A víte proč? Protože tu máme velmi málo muslimů. Přeji si, aby to tak zůstalo, protože pak nebudeme mít důvod chovat se stejně zbaběle jako britská vláda.
Ano, jsou výjimky. Dokonce se našli v Británii imámové, kteří kritizovali britskou vládu za to, že nechce Asiu Bibi přijmout. A znovu chci vzdát hold a úctu soudcům pákistánského Nejvyššího soudu. Soudím však, že mísení kultur je nebezpečné, a obávám se, že za špatně pojatý multikulturalismus ještě mnozí zaplatí životem. Možná ovšem daleko od Evropy. Bojím se, aby to nebyla i Asia Bibi.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Rádi byste nám pomohli pokračovat v této misi a měli tak možnost se na ní spolu s námi podílet?
Autor: Dan Drápal Foto: Flickr, Theresa Mayová na návštěvě mešity Al Madina
35 Komentáře
Konečný Fr.
Britská vláda jedná rozumně. Mohli by to odnést nevinní lidé jako oběti atentátu. Je pěkné být statečný, když to odnesou druzí.
Weet
Britská vláda jedná rozumně, když se bojí přijmout jednu rodinu, která se „provinila“ jen tím, ze to jsou křesťané? Na druhou stranu přijímá stovky (a více) muslimských rodin, které jsou natolik radikální, že je potřeba se jich bát? To je zvláštní logika. Ještě podivnejsi je číst takový názor na křesťanském webu.
Konečný Fr.
Domnívám se, že Asie by měla žít v takové zemi, kde bude v bezpečí a to Anglie není.
David Brož
Není to poprvé, co britská vláda jednala „rozumně“ – třeba když podepsala Mnichovskou dohodu. Chamberlain k tomu poznamenal: „Jak strašná a fantastická je představa, že bychom tady měli kopat zákopy a zkoušet si plynové masky kvůli sporu, který v daleké zemi vedou lidé, o kterých nic nevíme.“Naproti tomu Churchill ve sněmovně prorocky prohlásil: „Anglie si mohla vybrat mezi hanbou a válkou, vybrala si hanbu a stejně bude mít i válku,“. Komu z nich daly dějiny za pravdu, dnes víme. Škoda, že se nedokážeme poučit
Arnošt Kobylka
A nebyla ta reakce Chamberlaina rozumná? Protože Británie neměla vůči ČSR žádné spojenecké závazky. A pro Anglii byl ten rok přípravy otázkou života a smrti. I tak málem prohrála.
Naopak ČSR byla v otázce hranic vázaná arbitrážní dohodou, kde bylo stanoveno, že hraniční spory bude řešit arbitráž SN. Jenže Německo SN národů opustilo a tak se věci ujala arbitráž vítězných mocností, tj. Anglie, Francie a Itálie.
Klíčem k neplatnosti Mnichova je pak nerovný postoj obou stran sporu před touto „arbitráží“ a nedodržení jakýchkoliv civilizovaných procesních pravidel. Kdyby Hitler nebyl tak hrr,tak už Sudety nikdy nebyly naše, protože by nikdo nepřiměl britskou diplomacii odvolat svůj podpis pod Mnichovem při troše kultivovanosti.
David Brož
Chamberlainova politika byla velmi nerozumná (spolehnout se na Hitlerovo čestné slovo bylo hloupě naivní). Prozíravějším politikům bylo totiž jasné, že získáním Sudet se nacisté neuspokojí. Bylo to přímo v jádru jejich agresivní darwinistické ideologie (budoucnost a rozvoj národa musí být zajištěna získáním „Lebensraum“ pomocí „Drang nach Osten“ – viz. „Mein Kampf“ – který asi Chamberlain nečetl). Je pravda, že s ČSR Británie smlouvu neměla (měla ji s Francií, takže v případě konfliktu Francie a Německa, by byla do války zavlečena). V případě Francie se nejednalo jen o hloupost, ale o zradu závazků vůči nám. Československá pozemní armáda byla 1938 pátá nejsilnější v Evropě. Ztrátou pohraničního opevnění se však stal zbytek země neubranitelný. Odhaduje se, že následným získáním výzbroje ČS armády a zbrojního průmyslu posílil Wehrmacht o cca 30%, což hrálo významnou roli během porážky Francie (a britských expedičních sil)
Eva Hájková
Domnívám se, že multikulturní prostředí není jen záležitostí západní Evropy, ale že je rozšířeno po celém světě a už hodně dlouho. Tedy týká se to spíš světových velkoměst. Můj syn bydlí s rodinou v Mnichově, který je silně multikulturní a žádné problémy s tím zatím neměl. Přitom afghánskou rodinu mají za sousedy.
Pokud je islám nebezpečný, bude patrně nebezpečný i za hranicemi.
Ještě před třiceti, čtyřiceti lety se islám nijak zvlášť nebezpečný nezdál. Příčina zhoršení situace bude asi v něčem jiném.
Asie Bibi je mi samozřejmě líto.
Jurik
I u nás jsou politici, kteří se dokáží například postavit za Izrael i vyjádřit jasný postoj k islámu. Patří k nim například prezident Miloš Zeman nebo Tomio Okamura. Jenže pokud nebudete dostatečně protizemanovští nebo prtiokamurovští, pak mezi intelektuály končíte. I mezi těmi křesťanskými. Případně můžete parciálně pochválit, ale dodat, že jde jen o populismus a každou pochvalu musíte vyvážit minimálně třemi negativními zmínkami (případně samostatným článkem) a přidat kritiku Ruska.
Eva Hájková
Nechápu, jak to spolu souvisí. Proč se tedy Miloš Zeman nepostaví za přijetí Asie Bibi?
Nebo proč ji nepřijme Izrael?
Jurik
Souvisí to spolu proto, že autor ukazuje na zbabělost a servilitu některých současných zahraničních vládních představitelů k islámu a na nečestnost ve vztahu k Izraeli. Tak poukazuji, že jsou i tací, kteří vystupují v opačném gardu. Jenže říci to nahlas, je intelektuální sebevražda. Přitom kdyby tito politici byli řádně protiizraelští a proimigrační, budou se zřejmě těšit mediální přízni. Navíc, je zde údiv nad Velkou Británií. Já se tomu nedivím, Mayová prostě není a nikdy žel nebude Thatcherovou.
Ohledně merita věci: Vůbec bych panu prezidentovi nedoporučoval se zasadit o přijetí té dívky. Okamžitě by vystoupila skupina hlasitých a mediálně vlivných intelektuálů, která by to nazvala nezodpovědným populismem a poukazovala by na bezpečnostní rizika s tím spojená. Pokud by pan prezident chtěl té dívce opravdu pomoct, musel by proti pomoci otevřeně vystoupit. Pak by novináři a „demokratičtí“ politici s jejím přijetím souhlasili, nikdo by nečinil odpor, a mohli bychom ji skutečně pomoct. Nevím ovšem, zda se na vládu ČR obrátila.
Na druhou stranu si nedělám o lidech (a tudíž ani o sobě) ohledně zbabělosti moc iluze. Čínských křesťanů se také nikdo z politiků příliš nezastává, což mne mrzí.
Eva Hájková
Takže jestli tomu dobře rozumím, podle vás by stát (a snad i celá Evropa) neměl být sekulární, bez ideového a bez náboženského obsahu, nýbrž by se měl otevřeně přihlásit ke křesťanství a k blízkému spojenectví s jinými křesťanskými státy, s křesťanskými menšinami v mimokřesťanských zemích a ovšem také s Izraelem, protože židovství je křesťanství nejblíže?
Jurik
Pokud by Evropa opravdu byla sekulární, nestranila by islámu ani by nebyla protiizraelská. Evropa je dnes naopak silně ideová. Nový evropský člověk je takřka bezpohlavní, nejraději nemužský a neženský, bez národa a své kultury, tedy multikulturní a samozřejmě i silně náboženský ve smyslu synkretismu včetně ekologismu a jiných náboženství, majících často kořeny v novopohanství. Sekularismus ve smyslu ideového vzduchuprázdna totiž neexistuje, protože takový prostor vždy někdo využije. A křesťanství není státní zřízení, ale dobrovolné následování Krista, které nelze nikomu vnutit. Snahy o jeho státní institucionalizaci vedly v historii k totalitě. Dnes ale vidím snahy spíše křesťanství omezit a v budoucnu trestat.
Arnošt Kobylka
I proizraelský lhář a kašpar je lhář a kašpar.
Karel Krejčí
Jednoduché, výstižné a pravdivé.
Eva Hájková
Ještě panu Jurikovi.
Tak to jsem ráda, že nechcete proti politickému islámu postavit politické křesťanství a následně rozpoutat novou náboženskou válku.
Máte pravdu, že ideové vzduchoprázdno neexistuje, že se vždy najde nějaká ideologie, která ho zaplní. To je plně marxistický náhled. Marx by ještě dodal, že je to většinou ideologie, která slouží vládnoucí třídě.
Ale pokud nechceme totalitu – tedy nastolit svou vlastní ideologii – musíme se tomu bránit zdola. A pochopitelně musíme rozlišovat, co v té vládnoucí ideologii je dobré a akceptovatelné a co ne. A totéž posuzovat u sebe samých: Je všechno, o čem jsem přesvědčen, správné?
Jurik
Však se také neomarxisté činí, seč mohou 🙂
Osobně je pro mne nejpodstatnější zcela jiná věc. Nesdílím názory evangelikálů, kteří jsou dnes posedlí myšlenkou ovlivnit společnost, v horším případě pak vstoupit do politiky a měnit společnost exekutivně a legislativně. To nikdy v historii nefungovalo, ba naopak.
Jako křesťan jsem přesvědčen, že cílem křesťana je spása, a to jak osobní, tak zvěstovaná vůči společnosti. Úprk křesťanů do politiky (mnohdy z důvodu, že jim to nevyšlo v církvi) vidím jako jeden z projevů apostase, která vyvrcholí nastolením křesťanství bez Krista v podobně popisované ve Zj 13 a 17 kapitole. Je dnes mnoho vedoucích, kteří téměř nezvěstují evangelium, zato píší politické komentáře.
Jinými slovy relativní politická stabilita a svoboda jsou ovocem států, které přejaly principy evangelia (svoboda vyznání, vymahatelnost práva, svoboda projevu aj.). Ovšem chtít jen důsledky a nechtít Krista, vede k tomu, že záhy ztratíme i ty důsledky.
Jak napsal před mnoha lety i sám autor článku v Životě víry. Nyní parafrázuji: Církev, která se upne k tomu ovlivňovat společnost, svůj vliv ztratí. Zato církev, která se zaměří na Krista, svůj vliv na společnost získá. Nejdůležitější je ovšem spása lidí. Ostatní je jen (ne nepodstatným) důsledkem.
Já osobně – když už tedy – pak věřím na ovlivnění společnosti Abrahámovským způsobem, kterému Bůh řekl, že ušetří společnost i pro pár spravedlivých. Nekompromisní boj o čistotu srdce u deseti křesťanů může zachránit společnost snáze, než tisíc křesťanských politiků.
Eva Hájková
Já s vámi v podstatě souhlasím. Křesťan nemá chtít přebírat moc. A já jsem v tom postupně dospěla až někam k Chelčickému.
Ale mýlíte se v tom, že by vámi kritizovaná ideologie zvaná „neomarxismus“, kterou považujete za vládnoucí, měla cokoli společného s Marxovým učením. Já jsem totiž bývalá marxistka, tak to musím vědět. Marxismus stojí na ekonomii, tedy především na změně výrobního způsobu, jíž se má odstranit základní rozpor mezi prací a kapitálem, nikoliv na změně kultury (nebo pohlaví). Jenomže dnes už skutečným marxistou nikdo není. Nikdo se nehlásí například k jeho teorii nadhodnoty. Ani komunisti ne. Lidé, co se k Marxovi hlásí, mu většinou ani nerozumějí.
Jurik
Také mám zkoušky z marxismu-leninismu, i když jsem tomu nikdy nevěřil a nikdy jsem marxistou nebyl. Jako bývalá marxistka asi víte, že Marx vycházel z křesťanství (pomineme-li někdy přeceňovaný vliv utopických socialistů a Hegela s Feurbachem a hlavně Darwina). Marx byl původně zaníceným křesťanem. Líbilo se mu, že první křesťané měli vše společné, že Kristus prolil krev za národy, poručil větru na moři a že nelze být neutrální, tedy že nelze nebýt proti Kristu, když člověk není s ním. A tak si vypůjčil ideu společného vlastnictví. Namísto Krista postavil proletariát, který také prolévá krev. Přivlastnil si ideu poroučet větru. Kdo nebyl s nimi, byl proti nim, apod. Ovšem jaksi se mu vytratila idea znovuzrození a dobrovolného následování, která byla nahrazena revolucí a donucením.
Jinak idea neo-marxismu je podle mne spíše kulturní, než ekonomická, ale i ta zde je. Už vize EU má podobné marxistické kořeny. Už předseda Evropské komise Jacques Delors, když se rodila idea společné měny, přiznal jisté zklamání nad rozpadem RVHP a inspiraci převoditelným rublem. Společná je i idea boje proti kapitalismu a konzervatismu. Dalo by se asi mluvit i o kritice pluralitní parlamentní demokracie a její nahrazení vládou elit, předurčených svými kvalitami ke zprávě věcí veřejných apod. Asi každý by podtrhnul pochod neo-marxistů (příp. nové levice) institucemi. Ale zde se nechci přít a není to něco, čím bych se nějak detailněji zabýval. Spíše mne fascinuje Marxův příklon k satanismu a jím indukovaná nenávist k lidem a dělníkům.
Eva Hájková
Souhlasím, že tzv. neomarxisté se mohli v lecčem inspirovat u bývalého východního bloku. Ale marxisté to stejně nejsou. Jinak, já netvrdím, že Marx mohl být nějakým mravním příkladem. To určitě ne. Ale z toho nijak neplyne, že jeho teorie nemohou být v něčem pravdivé. Podobně jako někteří přírodní či jiní vědci byli charakterově spíš špatní, a přece jejich teorie mají platnost. Jestli se kapitalismus potká s neřešitelnou krizí, to ukáže teprve budoucnost.
S tím, že Marx byl satanistou, ale nemohu souhlasit. Ano, napsal v mladém věku nějaké satanské verše, to jistě, ale ty psal v mladistvém věku kdekterý básník. Například i Jiří Wolker. Četla jsem to. Většinu básníků to rychle přešlo. V dospívání lidé dělají různé hlouposti, aby vypadali zajímavě. Navíc Marx ani nevěřil v Boha, ani že existuje Satan. Takový člověk nemůže být skutečným satanistou. Satanista se totiž musí vědomě obracet k Satanovi jako ke svému pánu.
Myslím si, že Marx sám o poroučení větru a dešti nikdy nic neřekl. Kdo to pak vymyslel – zda bývalý režim – o tom nic nevím. Nevymyslel ani „kdo není s námi, je proti nám“. To si komunisté vypůjčili z Lukáše 11, 23 „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje“.
Nevím, o jaké nenávisti k dělníkům mluvíte. Zda přímo Marxově nebo nenávisti bývalého režimu? Například můj otec byl dělník a komunista. Dělníci si na minulý režim nemohli nijak zvlášť stěžovat (tedy vyjma křesťanů a těch, co byli kvůli něčemu pronásledovaní). To spíš intelektuálové byli nespokojení. A samozřejmě lidé, co chtěli podnikat a nemohli nebo jim bylo něco zabaveno.
Nechci, aby to vypadalo, že hájím bývalý režim. Jistě to bylo správné, že musel skončit, protože měl na svědomí špatné věci, což je mi velice líto. Do smrti mě to bude mrzet, to mi věřte.
Jurik
Zasílám odkaz na jeden z možných dokladů toho, co tvrdím. Docela hezké dílko o Marxovi a satanismu napsal rumunský bývalý disident a křesťan Richard Wurmbrandt. Odkaz zde
Něco online v češtině jsem nalezl např. zde
Eva Hájková
Nebudu to číst. Říká se: kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Jestliže budu někoho nenávidět, najdu si proti němu dostatek argumentů. Tak i proti Marxovi se dá napsat cokoliv.
Jistěže byl proti tehdejší církvi (kterou si ztotožnil s křesťanstvím, protože jiné asi neznal). Ale jaká to byla církev!
Klidně si budujte kapitalismus. Nebudu tomu ani v nejmenším bránit.
Děkuji vám za diskusi, která vznikla tak nějak samovolně, protože vlastně se mělo diskutovat o Asii Bibi a o muslimech.
Arnošt Kobylka
Problém první i druhé světové války poukázal na fakt, že konzervativní kapitalismus bez přívlastků není schopen udržet dlouhodobě přízeň širokých vrstev vůči demokracii. Přesně to se projevovalo na konci Výmarské republiky a umožnilo nástup nacismu. Totéž se projevuje u nás, když polovina národa je ochotna vyměnit žaludek za demokracii.
Řešení bylo nalezeno ve dvou důrazech: Státu blahobytu, kde se sice udržuje svoboda podnikání i držby majetku, ale ti šťastnější se musí dělit o svůj blahobyt s ostatními formou přerozdělení zdaněním, sociálními dávkami, minimální mzdou apod.
Druhým důrazem je stát zavázaný občanskými a lidskými právy, včetně práv politických, kulturních a sociálních, které jsou z pozice ústavodárce nadřazeny většinám a které zajišťují relevantní práva i menšinám. Protože „čistá demokracie“, tím více v její „přímé podobě“ spěje nutně k autoritářským formám vlády potlačujícím všechny ostatní.
Ano Levicový liberalismus tomuto výrazně uškodil tím, že začal bez rozvahy rozšiřovat katalogy těchto práv.
Ale není divu, že EU vznikla na ideových směrech, které odmítaly překonaný konzervativně demokratický přístup.
Adam Hladky
„i mezi muslimy jsou šlechetní lidé, hodní našeho obdivu.“
.. kolik bylo v nacistickém Německu „šlechetných křesťanů“, kteří riskovali život pro záchranu třeba Židů .. a kolik tam bylo křesťanů, kteří mlčeli nebo dokonce režim podporovali?
Jurik
Ti šlechetní muslimové jsou těmi, kteří důsledně aplikují Korán? A ti kolaborující křesťané byli těmi, kdo důsledně aplikovali Bibli?
Karel Krejčí
Máte jasné a racionální uvažování, které stojí na správném pochopení samotného Stvoření. Jestliže připouštíme nějaký kompromis, pak je možný pouze na základě oboustranné vlažnosti.
Eva Hájková
Proč nemůžeme prostě připustit, že mnozí nevěřící (ateisté, ale třeba i muslimové) přijali Krista, aniž by věděli, o koho jde, ale skutečně poslouchají jeho hlas ve svém svědomí?
Jurik
Pán Ježíš Kristus si dal velkou práci, aby jej lidé mohli poznat. Zkuste se zeptat nějakého „dobrého muslima“, zda nevědomě přijal Krista. Jsem přesvědčen, že to popře. Bez pokání a obrácení se k Němu to prostě není možné, i když je o tom profesor Rahner přesvědčen. Bible to, dle mého porozumění, popírá.
Paní Hájková, smím se Vás zeptat, zda Vy osobně jste činila pokání ze svého života a uvěřila jste ve zmrtvýchvstalého Pán Ježíše Krista a máte jistotu odpouštění všech Vašich hříchů a víte, že půjdete přímo po své smrti do nebe? To není nějaký nátlak nebo něco nezdvořilého. Je to podle mne ta nejdůležitější otázka, kterou Vám někdo na této zemi může položit (možná již nedbytečně) a kladná odpověď je tou nejdůležitější odpovědí, kterou můžete dát.
Karel Krejčí
To je právě ono, stejně jako ke křesťanům, tak i k ateistům a muslimům promlouvá Kristus, ale záleží na otevřenosti srdce. Pokud však bude muslim důsledně praktikovat islám, co má potom společného s Kristem jako s Božím Synem a Jeho ukřižováním?
Arnošt Kobylka
V podstatě ano. Pastoři budoucí vyznavačské církve zpočátku většinou vítali nástup Adolfa Hitlera jako záchranu před nastupující liberální dekadentní kulturou a před komunisty. Dokonce i D. Bonnhoefer měl v prvních dnech proslov, kterým vítal vůdcovský princip, jako správný, jen ho limitoval morálkou apod.
Až teprve, když protižidovská opatření dosáhla do evangelické církve a když jí byl vnucen nacistický říšský biskup, navíc zvolený většinou členů, tak si tito lidé uvědomili problém. Ale stačilo nabídnout kompromis, biskupa vyhodit a vyhrotit ekonomický problém pro faráře co, odešli z hlavního proudu (a nesměli být tedy placení církvemi a sbory) a většina z nich se navrátila a dokonce (při vědomí zážitků některých z několikaletých pobytů v koncentráku) odsoudit bývalé spojence. Zvláště v situaci, kdy Barth ve Švýcarsku odsoudil Mnichov. To byli ti, co patřili k vyznavačské větvi. Zůstalo jen pár v důsledné opozici (Bonhoeffer).
Naopak, liberálové v Dánsku, kteří důsledně kázali svobodu a občanský princip ve vztahu k bližním i židům, nakazili společnost do té míry, že v Dánsku se našlo jen velmi málo antisemitů. A proto okupované Dánsko nikdy nepřijalo židovské zákony a v okamžiku, kdy civilní správu převzali Němci, tak Dánové ukryli a zachránili svojí židovskou komunitu transferem do Švédska. I po té dánští úředníci důsledně dohlíželi na malou část spoluobčanů odvezených do Terezína, což zabránilo Němcům v jejich hromadné likvidaci.
Takže spravedlnost a nespravedlnost není otázkou důsledné aplikace Bible, ale spíše přijetí Kristových postojů do srdce.
Eva Hájková
Panu Jurikovi.
Budu upřímná. Nic nechci zatajovat. Snažím se obracet se k Bohu v modlitbě, s různými prosbami i s chválami. Věřím, že On existuje. Mám pocit, že mi dává pokoj, který potřebuji, abych se v tomto světě nezbláznila (jednu dobu jsem si tak připadala). Věřím, že Bůh mi pomáhá odhalovat mé chyby a má provinění, která si zpětně uvědomuji.
Ale nemohu uvěřit v nebe a peklo po smrti.
Arnošt Kobylka
Paní Evo.
Nato přeci Ježíš krásně odpovídal, když se ho (podobně ne-věřící saduceové) snažili přistihnout při logické chybě: Myslíte, že Bůh nechá ty nejlepší lidské duše zahynout na věčnost. Že nás nečeká žádná odměna? Byť třeba alespoň to, vidět dobré co jiní i my jsme učinili? To by bylo děsně smutné. Čili musí být nebe.
A teď naopak. Co by se stalo, pokud by nebyla žádná konečná spravedlnost. Kdyby nakonec bylo jedno, jestli jste diktátor topící si ruce v krvi milionů bez uzardění, nebo např. skromný spravedlivý člověk, který v prostotě života se snaží druhým dát co může. Mají mít tito dva lidé stejný osud na věčnosti? Bez konečného soudu? Nebo co hůř, pokud by jim konečný soud vyměřil stejný verdikt? To by byl nějaký opět přehlíživý diktátor, takový Super-Pilát, ale ne spravedlivý soudce. A teď si věčný osud tohoto diktátora pojmenujte peklo. Bez ohledu na „technologii“ jeho nepříjemné věčnosti.
A jsme tam, ne?
Eva Hájková
Mělo by to logiku v případě, kdyby se to netýkalo jen křesťanů – tedy těch, kteří Ježíšovi říkají Pane – ale těch kteří plní jeho vůli, přičemž se mohou svobodně rozhodnout, zda si zvolí dobro nebo zlo.
Já se těmi věcmi nerada zabývám. Ale v poslední době mě velmi zaujala kniha, kterou přeložil Dan Drápal (autorem je tuším nějaký Wright), s názvem „Překvapivá naděje“. Ta se týká naděje vzkříšení. Toho, že křesťané by se měli místo víry v nebe a peklo vrátit k víře ve vzkříšení.
Arnošt Kobylka
Jo, taky ji čtu už asi půl roku, ale je to imho docela složité čtení. A dobře smiřuje to téma milosti a soudu skutků.
Potíž je imho i poněkud s tou mírou svobodné vůle. Když mi strčíte pod nos něco sladkého, co bych skutečně jíst kvůli nemoci neměl, tak si moc svobodný zrovna nepřipadám. Pravděpodobnost, že v tomto jednoduchém testu selžu je podstatně větší, než že zvítězím a i když vyhraju, tak mi bude, jako když odnosím kamení.
Podobně jsme imho pochroumaní všichni. Neznamená to, že v tom není kus svého rozhodnutí, ale taky spoustu tlaku od těla, od duše atd. Za to rozhodnutí jsme ovšem zodpovědní. A přitom na to úplně nemáme. To je dědictví po rodičích, prvotní hřích – hříšnost. to
A v tom je nutnost Ježíše a jeho vykoupení. A jestli se vztahuje i na některé, kteří o něm nevědí, nevím. Něco by tomu nasvědčovalo, když Bůh ospravedlňoval z víry v něj lidi, kteří o Kristu nevěděli (před jeho narozením, zřejmě i z národů, nejen z Izraele – Jetro, lid kolem Melchísedecha, …). Ale pro ty, jimž Kristus zvěstován byl už tato otázka není. A to jsme my. (V tom má smysl misie, protože to přijímajícím značně ulehčuje.)
Na nás je zvážit, zda naše skutky jsou před Bohem dostatečné a pokud ne, tak máme Druhou šanci. Krista. Přijmout ho, věřit v něj a vyznat Pána Ježíše, který nám dal odpuštění, vedení a přátelství. A v něm se spojuje to odpuštění za naší nedostatečnost a ty dobré skutky, které nás učí. Takže není ukrácen ani ten, co byl zoufalý ze svých vin, ani ten, co toužil po tom vést život správně. A ani ten, co toužil po Příteli.
Eva Hájková
Mně se taky zdála složitá. Přiznám se, že při složitém čtení přeskakuji odstavce, někdy i kapitoly.
Zaujalo mě právě to vzkříšení. Přemýšlela jsem o jeho technické stránce. Je pozoruhodné, že hmota našeho těla (molekuly a atomy) se vyměňuje už během života. Nejsme stále titíž jako před lety. Vlastně všechno to drží pohromadě určitá tělesná forma.
Díky za diskusi.
Eva Hájková
Přece jenom ještě něco.
V listu Římanům je psáno: „Smilovává se, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým“.
Pavel líčí, že všechno, co Bůh dělá, má nakonec nějaký smysl. Třeba se to nemusí týkat jen Židů, ale i jiných lidí, kteří sice slyšeli, ale jako by neporozuměli.