Dreherova kniha má podtitul Křesťanský život v postkřesťanské době. Je to pozoruhodné čtení. Na jednu stranu při četbě člověk poznává, že jsme na tom daleko hůře, než jsme si mysleli, na druhé straně Dreher nabízí cestu, jak žít celistvě život víry i v naší současné postmoderní době.
Dreher se zabýval postavou zakladatele benediktinské řehole, Benediktem z Nursie. Tento pozoruhodný muž žil v době, kdy byla Západořímská říše již politicky rozvrácená. Benedikt vytvořil komunitu, která neusilovala o změnu politických poměrů, ale vytkla si za cíl žít radikální křesťanství v rozpadajícím se světě. Benediktinům se podařilo zachovat mnohé květy raně křesťanské vzdělanosti. Z českých dějin víme, že se nesoustředili jen na „konzervování“, ale působili i misijně: Benediktini byli prvním mnišským řádem, který podstatně ovlivnil i vznikající český stát. (Benediktini zakládali nejen řeholní komunity, ale i sady a zemědělská hospodářství.)
Dreher se snaží ukázat, v čem spočívá Benediktova cesta, a v čem by mohla být inspirativní pro křesťany v postmoderní době. Dreher sám se obrátil mezi evangelikály, pak se stal katolíkem a nakonec skončil u pravoslavných. Z četby jeho knihy jsem ale nenabyl dojmu, že by byl jakýmsi „běhounem po Sionu“, který hledá „tu nejlepší“ církev. Naopak, nechává se inspirovat jak evangelikální, tak katolickou tradicí, a – zdá se mi – je schopen pojmenovat světlé i stinnější stránky těchto tradic. Zároveň nejde o nějaký eklekticismus. Dreherovi jde spíše o to, jednotlivé tradice kultivovat. Jeho univerzální důraz můžeme odečíst třeba z věty: „…stát se Ježíšovým učedníkem znamená nechat se přetvářet, ne pouze přijmout informaci“ (s. 200).
Dreher se inspiruje u Benedikta (samozřejmě nejen u něj), ale dává nám odpovědi na řadu otázek, které mohly vyvstat jen v postmoderní době. Mimo jiné se zabývá vlivem techniky na člověka. Píše: „Mysl technického člověka není dostatečně odolná proti touhám srdce, protože ho vlastní kultura nenaučila o nich pochybovat“ (s. 202). Autor vidí jako katastrofu situaci, kdy děti ovládají chytré telefony lépe než jejich rodiče, a například pornografie je jim široce přístupná již od útlého věku. Zabývá se i tím, jak používání chytrých telefonů a tabletů mění náš mozek. Některá pozorování jsou vyjádřena velmi stručně a pregnantně: „Technickému člověku záleží více na možnosti volby než na tom, co je zvoleno“ (s. 193). „Výsledkem toho je postupná neschopnost udržet pozornost, soustředit se a hluboce myslet“ (s. 195). K tomu poznamenává: „Prvním krokem k opětovnému nabytí kognitivního sebeovládání je vytvoření prostoru ticha, v němž můžete myslet“ (s. 197). (Zde si neodpustím osobní poznámku: V Jeseníku se mi „prostor ticha“ vytváří mnohem lépe než v Praze.)
Velkou pozornost věnuje Dreher sexualitě. Vyjadřuje lítost nad tím, že církve v této oblasti spíše mlčí. „Ticho z kazatelny a od duchovních a učitelů v církvi vyjadřuje poselství, že sex a sexualita nejsou důležitá témata a že k nim církev nemá co říct“ (s. 179). Přitom jde o klíčovou oblast: „Křesťané, kteří se zříkají pravověrnosti v oblasti sexuality, končí tím, že se zříkají víry, anebo pro to připravují půdu u svých dětí“ (s. 178). Upozorňuje, že církve, které se v otázkách sexuality přizpůsobily tomuto světu a začaly například podporovat homosexuální sňatky, ztrácejí členy mnohem rychleji než evangelikální církve, které vycházejí z poznání, že není požehnaný žádný sex mimo manželskou smlouvu. Dreher si uvědomuje, o jak závažnou otázku jde: „V žádné jiné oblasti nebudeme muset být jako pravověrní křesťané tak kontrakulturní jako ve svém sexuálním životě“ (s. 172).
Dreher uvádí řadu příkladů, kdy jsou pravověrní křesťané vylučováni z určitých povolání nebo z akademického světa. Např. skupina aktivistů s názvem Campus Pride sestavila „seznam hanby“, na němž je více než stovka vysokých škol, a nabádá průmysl a firmy, aby nezaměstnávaly jejich absolventy. Jeden z právníků, bojujících za náboženskou svobodu, tvrdí: „Z těchto sporů není východisko, žádná rovina, kde by to mělo skončit. Budou se pouze zintenzivňovat. Je to rozjetý vlak, který nezastaví, dokud před sebou bude mít koleje“ (s. 159). Dreher vyzývá křesťany, aby se hodně věnovali řemeslům. Jistě, mohou studovat medicínu nebo práva, ale musí počítat s možností, že jim výkon těchto profesí bude pro jejich názory na sexualitu zapovězen. „S postupem LGBT agendy budou antidiskriminační zákony vykládány stále šířeji a tradiční křesťané budou postupně vytlačováni z trhu“ (s. 157).
Dreherova kniha nabízí řadu podnětů, jak uspořádat svůj život. Velký důraz klade na hluboké obecenství věřících. K tomu poslední citát z posledních stránek knihy: „Nalézáme další, jako jsme my, a budujeme komunity, školy služby Pánu. Neděláme to proto, abychom spasili svět, ale jen proto, že Boha milujeme a víme, že potřebujeme společenství a uspořádaný způsob života, abychom mu mohli plně sloužit.“
Knihu, která má 212 stran, vydalo nakladatelství Hesperion v roce 2018. Titul anglického originálu zní Benedict Option: Strategy for Christians in a Post-Christian Nation. Originál vyšel v roce 2017 v newyorském nakladatelství Sentinel. Kvalitní překlad pořídil Milan Žonca.
Autor: Dan Drápal Foto: Wikimedia Commons, Rod Dreher
12 Komentáře
Tomáš Bayer
Opět neobjektivní, fundamentalistický, tendenční text. Už to, jak se autor zaklíná „pravověrností“, kterou se často zaklínají kupř. lefébvristé, dává tušit, že by se člověk měl mít na pozoru a text brát s maximální rezervou.
Adi
Už kvůli Vašemu názoru jsem knihu objednal, žel je dostupná ve Slovenčině.ale s tím se rád poperu. 🙂 Přeji vše dobré
Karel Konečný
Jestli si to dobře pamatuji ta první přišli do Čech Dominikáni z Polska a po nich Františkáni z Německa.
Dan Drápal
Benediktini tu byli už v 10. století, Dominikáni vznikli až o dvě stě let později. Rovněž Františkáni.
Karel Konečný
Jenom se chci opravit. Minorité přišli okolo roku 1225 z Německa do Prahy díky přízni Přemysla I. Otakara a hned na konci první třetiny 13. století přišli z a Krakova dominikáni. To uvádí k žebravým řádům Olivier Marin.
Eva Hájková
České kláštery benediktinů tu skutečně byly už v 10. století (Břevnovský klášter, ženský klášter sv. Jiří na pražském Hradě) – viz též heslo na Wikipedii https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cesk%C3%A9_kl%C3%A1%C5%A1tery_benediktin%C5%AF
František z Assisi se narodil teprve roku 1182, svatý Dominik asi 1170.
Já už jsem si knížku objednala u paulínek.
Karel Konečný
Ano, jistě máte pravdu. Jenom si myslím, že je lepší argumentovat historickými prameny.
Eva Hájková
Proč ne? Já jsem archivářka. V Národním archivu se nachází fond Benediktini – klášter Břevnov, který je datován od roku 1174, v Moravském zemském archivu je fond Benediktini Rajhrad (začíná rokem 1045). Můžete si to ověřit. Též v jiných archivních fondech je mnoho starých listin o benediktinech.
Karel Konečný
Děkuji za uvedení pramenů.
Petr Klásek
Návod na vytváření destruktivních sekt.
Eva Hájková
Pozvolný rozpad (západní) civilizace předpovídají různí lidé. Například ekonomka Ilona Švihlíková v knize Přelom https://www.kosmas.cz/knihy/202133/prelom/
Shiloh
Mohl byste mi vysvětlit, jak může být recenze objektivní? Jestli nejste fundamentalista vy, když nejste schopen pojmout, že existují lidé s jinými názory.