Tak si říkám, že je paradoxní, jak se my křesťané často neumíme odrazit od startovní linie. Řekneme Bohu, že mu dáme život, jsme nadšení z nových perspektiv a podnětů, a když pak dojde na lámání chleba, a na cestě za ním nás začnou bolet nohy, je hned po ruce otázka, zda se nám tam vlastně chce být, a jak by bylo jinde, anebo zda ta nepěkná realita, ve které něco bolí, není náhodou virtuální.
Nechci zlehčovat duchovní znejištění, ani si nemyslím, že zdravá víra nemá místo pro pochybnost, spíš naopak. Ale neustále se ptát, zda o toho Hospodina vlastně stojíme, anebo ne, je pod Jeho úroveň. Někdo stvoří vše, co je, pak se tím nechá semlít a vyjde z toho vítězně, a pak toto vítězství sdílí s těmi, kdo si to ani v nejmenším nezaslouží.
S lidmi, kteří jej pouráželi tak, že je div, že to tady rovnou netípne. A milí malí lidé, kteří dostali podíl na tomto zázraku, pak hledají jednu věc za druhou, u které by mohli Nejvyššímu říct: „Hele, tady to si představuju jinak. Tady bys měl skákat trochu výš, víš? Pane Bože, hop! No ták… Hele, tobě to nějak neskáče, já vlastně nevím, co jsi zač.“
A Stvořitel, který udržuje bytí a dává svým tvorům dech do chřípí, se zas jednou zahledí na kříž, a řekne si, že i přes všechnu svoji nepřizpůsobivost mu přeci jen zůstává ještě dost milosti, na to, aby to s námi neskončil. Naopak, už od dob praotců, žalmistů a proroků pořád dokola poslouchá lidské stížnosti na Boží svobodu, a láme si hlavu i tělo nad naším nepochopením skutečnosti, že jsme vskutku jen velmi malí páni. Ještě že nejsem Bůh.
1 Komentář
Emma Rosová
Hodně tématu přemýšlím a moc bych chtěla podpořit autora článku. Uvěřila jsem před 25 lety, v porevoluční atmosféře a všechno se skutečně zdálo snadné a snadno zvládnutelné. Ale některé věci takové nebyly. A mně i ostatní a zvláště moje pastory překvapilo, že nezvládám jednu ze zásadních věcí, jako podle jejich představ ctít svoje rodiče. Nic se nezměnilo okamžitě. Změnu přinesly moje drobné kroky a neuvěřitelně moc bolesti, s kterou jsem byla ochotná v různých etapách věc otevírat a znovu a znovu o ní mluvit a pouštět do ní Boha.
Byla bych asi schopná určitou část svého života zahrát svoji změnu a uzdravení, ale nebylo to trvalé. Včera jsem o svojí situaci mluvila a ze mne vypadla věta. Já jsem chtěla změnit svůj vztah s rodiči a on se změnil, ale potřebovala jsem více času, než mi byla církev ochotna dát. Možná jsem ve vztahu ke svým rodičům podala velkou oběť, větší než kdokoliv, komu vztahy fungují. Myslím, že jsem je milovala daleko víc, protože jsem vztah k nim nikdy nevzdala, i když jsem mockrát chtěla utéct. A Bůh věc měnil krok za krokem a někdy se šlo i zpět a někdy, postupně . Je to 25 let a víc. Nenechte se prosím děsit tím, že okolí po vás chce rychlé výsledky. Věci se měnit mohou a nebo nemusí, ale neodsuzujte se, když to nejde tak rychle, jak by si okolí přálo. Bylo by moc hezké, kdyby to i křesťanské okolí vědělo.