Jaké cirkevní hlasy jsou dnes slyšet nejvíce?

Dovolte mi v následujících řádcích obšírněji pojednat o jistém amaterismu církevní komunikace a vztahů s veřejností. Ačkoli církve, křesťanské organizace i jednotliví křesťané přinášejí tomuto světu světlo a nespočet konkrétní pomoci, pak komunikace s širokou veřejností byla vždy spíše Achillovou patou navzdory faktu, že disponujeme tou nejlepší zprávou na světě. To, jakým způsobem a jakými prostředky evangelium předáváme, je ale věc, která mě leckdy nutí k pláči.

Evangelium navíc nepředáváme jen citací Božího slova, ale především tím, jak žijeme, jak se chováme, jaké postoje zastáváme, i tím, jak se stavíme k veřejným záležitostem. A jelikož mám mimo kazatelnu stálé civilní zaměstnání, kde se věnuji právě marketingové komunikaci, troufám si ukázat na dvou aktuálních kauzách, jak nešťastné signály jako církev vysíláme, aniž bychom to vlastně zamýšleli.

Rád bych ale začal pozitivně a vyjádřil vděčnost za každý křesťanský hlas, který je dnes veřejně slyšet. O to více mě těší, když ty hlasy umí obratně glosovat současné dění, když dokáží ukazovat světu biblické zrcadlo i Boží řešení v rámci záležitostí, které jsou pro současného člověka relevantní či osobní. Přál bych si, aby těch hlasů bylo více, aby byly dostatečně slyšet, aby měly apologetickou hloubku, dokázaly obratně argumentovat a ukazovat Krista v pravém světle.

Kristus je živý a stále relevantní pro každého člověka a stejně tak by měla být i církev. I proto si vážím řady současných představitelů (nejen) českých církví, kteří svůj čas věnují i záležitostem mimo přípravu vyučování za kazatelnou, kteří dokáží jít s kůži na trh mimo bezpečí křesťanské bubliny. Pochopili, že dnešní doba plná blogů, podcastů či různých sociálních sítí je spíše příležitost, nikoli překážka.

Jelikož jsou věci veřejné a politika obecně oblast, jež ovlivňuje soužití křesťanů ve společnosti, patří i politická témata mezi ta, která plní řadu křesťanských komentářů (nejen na sociálních sítích). Rozhodně se nemůžeme tvářit, že politika neexistuje a stejně tak bychom měli pamatovat na slova apoštola Pavla, jež nás vybízí k pravidelným modlitbám za všechny lidi, jež nesou břímě této odpovědnosti (býti politikem je býti především služebníkem a věřím, že to spousta křesťanů dokáže pochopit, ačkoli to z chování drtivé většiny politiků nemusí tak vypadat).

I proto se zájmem sleduji, jakou optikou církevní představitelé komentují aktuální kauzy. Vždy mě zajímá, jaké poselství dokážeme předávat, jak efektivní v tom jsme a jak jsou církevní pohledy na současné dění interpretovány a přijímány společností. Když si však z mediálního monitoringu vezmu kauzu kázání Mons. Piťhy a evangelikální boj za zvolení nového Nejvyššího soudce v USA, nevycházíme z toho úplně v pozitivním světle.

PIŤHŮV BOJ

Poslední dny je rušno především kolem katolické církve kvůli kázaní Mons. Petra Piťhy, který se ostře ve svém kázání vymezil proti tzv. Istanbulské úmluvě. Jde o dokument, jehož celý název zní Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, který má své odpůrce i zastánce napříč společností a církvemi.

Největší ohlas sklidil Mons. Piťha za apokalyptické varování před nebezpečím nadvlády zvrácených zákonů (vycházejících z právních výkladů dané úmluvy, nikoli úmluvy samotné), které budou ničit tradiční rodinu. V dosti bulvárně pojatém kázání mluví o zákonech diktátorských, nikoli demokratických. O autorech v pozadí hovoří jako o mocné genderové lobby, agresivních homosexualistech, neomarxistech a neonacistech. Mons, Piťha varoval před odebíráním dětí, kde naznačoval dokonce i jejich prodej. Své kázání pak zakončoval dokonce vizí pracovně-vyhlazovacích táborů a nadřazenou vládnoucí třídou v podobě homosexuálů.

Mediální pokrytí a především sentiment, jež se dostává k řadovému konzumentu médií (ať už je věřící či nevěřící) je velmi nelichotivý. Zkusme se na chvíli zdržet automaticky nastaveného předsudku o negativním pohledu světských médií na církev. Zkusme se na chvíli posadit a vidět kritické a nesouhlasné zprávy očima lidí mimo církev. Věřím, že velmi brzy pochopíte, o jakém neštěstí zde píšu. Nejsem si jist, z jakých pramenů Mons. Piťha čerpal, ale myslím, že si musel být předem jistý, jakou bouři jeho slova sklidí. Kázání si připravil na exponovaný den, kdy si zejména katolická církev připomínala výročí spojené se sv. Václavem.

Jelikož toho bylo kolem kauzy popsáno mnohé, zastavím se osobně jen u následujích bodů:

• Zbytečné předsudky: Plamenným varováním Mons. Piťha zbytečně posiluje předsudky vůči mladé generaci, o níž hovoří jako o nepoučitelné. Čím je člověk mladší, tím víc se o vlastní historii nezajímá. Nakonec se Mons. Piťha postaví vůči celé společnosti, která se „o nic nezajímá.“
• Istanbulská smlouva vs Kristus: Za zarážející považuji fakt nakolik se kazatel věnuje kritice politického dokumentu a jak mizivý čas věnuje Kristu či Božímu Slovu.
• Staletí starý chorál jako řešení: za signifikantní pak považuji i fakt, že své kázání končí Mons. Piťha výzvou, aby se věřící postavili za sv. Václava (proč ne za Krista?) a zpívali upřímněji onen svatováclavský chorál.

Nejsem katolík a neumím tolik posoudit svatováclavský odkaz, ale mám za to, že z kazatelny bychom neměli rozdmýchávat kulturní a politické války. A je jen dobře, že se i v katolické církvi najdou nesouhlasné hlasy (zajímavý je třeba i fakt, že v daleko více katolickém Polsku, kde má katolická církev daleko silnější hlas, byla smlouva již ratifikována). Nemám samozřejmě nic proti konceptu tradiční rodiny a reakce České ženské lobby mi přijde také zbytečně přehnaná, ale když se na celkové vyznění Piťhova poselství podíváme s patřičným odstupem, bylo z kazatelny slyšet spíše jen manipulativní lamentování a strach. A s tím média umí pracovat až příliš dobře.

NOVÝ SOUDCE

Ale ani za oceánem si leckdy nevedeme nejlépe. V posledních týdnech byly také slyšet hlasy řady evangelikálních představitelů v rámci schvalovacího procesu nového soudce Nejvyššího soudu USA. Republikánské straně se nakonec podařilo po vzrušených diskusích a pořádném mediálním humbuku protlačit velmi těsnou většinou na danou pozici Bretta Kavanaugha. Kauza rezonovala nejen médii za oceánem, ale i těmi zdejšími a nevyhnula se ani křesťanským kruhům u nás.

Vskutku nejde o maličkost. V USA má Nejvyšší soud značné pravomoci. Soudců je pouze 9, jejich mandát je prakticky časově neomezený a tito soudci rozhodují často o společensky ožehavých a problematických tématech, mezi které patří např. legislativa ohledně interrupcí. Některé soudce lze i díky předchozím hlasováním považovat spíše za liberály, jiné za konzervativce. Většina analytiků a znalců americké politiky se pak shodla, že jmenování Bretta Kavanaugha zvrátí poměr 5:4 ve prospěch soudců zastávajících konzervativnější názory a postoje. A právě díky obecně známým postojům již novopečeného soudce Nejvyššího soudu a díky podpoře republikánské strany nebylo vlastně překvapením, že většina (evangelikálních) křesťanů podporovala právě Bretta Kavanaugha.

Celkový proces byl ovšem kontroverzní a vzrušený již od počátku kvůli obvinění z možného sexuálního napadení, jež se mělo stát před 36 lety. Demokratická strana volala po důkladném vyšetření takto závažného obvinění, naopak republikáni to označovali za nechutnou zdržovací taktiku. Politizace a medializace celého procesu se rozjela na plné obrátky. A to dokonce ještě před samým zahájením.

Onou ženou, která jako první obvinila Kavanaugha z nevhodného sexuálního chování, byla profesorka Christine Fordová. Se svým obviněním se nejdříve svěřila v dopise kalifornské kongresmance Anne Eshoové (Fordová žije v Kalifornii a obě dámy jsou demokratky). Tento dopis dostala kongresmanka navíc 3 dny před oficiální nominací. Na veřejnost se pak tato zpráva dostala až o měsíc později v článku, který publikoval Washington Post.

Soudce Kavanaugh popřel nejen toto obvinění, ale i veškerá další, která v obdobném duchu následovala. Jak profesorka Fordová, tak i Kavanaugh dostali prostor říci před senátní komisí svou verzi daného incidentu. Výpovědi poněkud dehonestovaly úctu a vážnost, kterou si daný úřad zaslouží a moc dobře si nevedl ani soudce Kavanaugh, který se nejen vyhýbal přímým odpovědím znatelně častěji, než profesorka Fordová, ale na některé dotazy neodpověděl vůbec (viz srovnání výpovědí).

I kdyby to byla pravda, je mi to fuk

Nakonec zůstalo slovo proti slovu, výpověď proti výpovědi. Pro nezávislé vyšetřování ze strany FBI před samotným hlasováním nebyl dostatek času a především politická vůle. Přitom na jedné straně máme obvinění z možného pokusu o znásilnění, na straně druhé možný pokus o křivé obvinění a výpověď. Ačkoli se jedná v obou případech o závažné a podlé činy, a ačkoli se kauze dostalo světel mnoha kamer, případ nebyl zatím vyšetřen nezávislou institucí. Ať tak či onak, republikáni nakonec prokázali svou sílu a díky lepší politické obratnosti byl Kavanaugh do své nové role potvrzen.

Tak, jak to u politiky bývá, i zde se jednotliví představitelé úplně neshodli, přesto většina evangelikálních hlasů stála pevně za soudcem Kavanaughem – tito komentátoři spekulovali nejen o naprosto smyšleném a čistě politicky motivovaném obvinění, ale zmiňovali, že si profesorka Fordová soudce s někým mohla splést, případně věc bagatelizovali s odkazem na mladý věk obou protagonistů a stáří celé kauzy.

Co mě však vyvedlo z míry bylo potvrzení smutného faktu, jak jednoduché je dnes pro čistě sekulární politické zájmy znásilnit či manipulovat věřícími do takové míry, že jsou pak schopni pro „dobrou věc“ přehlížet možné zlo. Dokonce se ani nebojí přiznat svůj kompromis s biblickou morálkou. Věřím, že by zvláště pro křesťany rozhodně nemělo platit pravidlo „účel světí prostředky“, přesto z průzkumu společnosti Marist vyplynulo, že 48 % evangelikálů by podporovalo soudce, i kdyby byla obvinění zcela pravdivá.

A to je už vskutku zarážející a děsivá logika. Jsem přesvědčen, že jako Kristovi velvyslanci bychom měli především odrážet důraz na Kristovu morálku, nikoli na vlastní světonázor či politické preference. Nechci být špatně pochopen, ale i tohle je jedna z příčin, proč církve nejsou pro řadu hledajících místem, kde by mohli najít něco, co svět prostě nenabízí.

Myslí přitom někdo na děti?

Podobně hořkou pilulku jsem musel bohužel polknout i při čtení komentáře, který napsal neúnavný glosátor Dan Drápal. Dana si vážím pro mnoho důvodů a s chutí si vždy přečtu jeho komentáře, ale obávám se, že ve svém posledním politickém sloupku, které zveřejnil i Křesťan Dnes, zásadní věci bagatelizuje a svou hlavní myšlenku obklopil řadou nešťastných výroků.

Danův komentář si můžete přečíst zde. Dan se ve své poslední polemice snaží především poukázat na masmediální vliv, kterému musí čelit celá rodina a především děti novopečeného soudce a na přehlížení těchto dopadů. Dále se zamýšlí obecně nad institutem promlčení a současnou atmosférou, která vedla k oné vzrušené debatě. Svůj komentář Dan zakončuje sugestivní otázkou, zda přitom všem humbuku myslí někdo na děti (soudce)?

Ponechme stranou obecný fakt, že děti politiků (jako např. i kazatelů a představitelů církve) jsou obecně ohrožený druh. Rozhodně souhlasím, že bychom měli brát značný ohled, ovšem na druhé straně je nutné se také zmínit, že politici často s oblibou poukazují na spořádaný rodinný život, nechávají se fotit na propagační materiály s dětmi, berou je před světla kamer a to je jen špička ledovce. Soudce Kavanaugh v tomto není žádná výjimka.

Komentář je ovšem nevyvážený v mnoha ohledech. Pokud Dana trápí děti soudce, pak nechápu, proč nezmínil i dvě děti profesorky Fordové. Je velmi problematické ignorovat i onu „druhou stranu“. Komentář vyčítá mnoha zúčastněným, že Liz a Margaret Kavanaguhovy jsou některým ukradeni a sám spíše dokazuje, že děti Fordové jsou zase „ukradeni“ jemu, abych Dana parafrázoval.

Pokud nám jde o děti a mravní výchovu, pak bychom rozhodně neměli tak závažné sexuální delikty přecházet bagatelizací. Dětem bychom měli vysvětlit zásadní rozdíl, mezi pokusem o znásilnění (z čehož byl detailně soudce Kavanaugh obviněn) a mezi „choval jsem se v opilosti nevhodně“ – což je příliš obecný a naprosto nepřijatelný příklad, který Dan použil.

Celou věc dále bagatelizuje svou jedinou osobní zkušeností, když popisuje ženu, jež si jeho nevhodné chování ani nepamatuje. Bohužel řada statistik napříč kontinenty dokazuje, že si většina žen až příliš dobře pamatuje na sexuální násilí, že jde o traumata, s kterými se vypořádávají celé roky. Navíc důvody, proč ženy takové delikty nehlásí, byly již nesčetněkrát popsány (zneužití v rodině či přáteli, strach z opakování, strach z nedůvěry či nepotrestání daného činu). Příčin je mnoho a jsou dostatečně zdokumentovány.

V neposlední řadě mám za to, že jak na vedoucí pozici v církvi, tak i na tak zásadní pozici, jakým je soudce Nejvyššího soudu, by měl mít člověk prostě nejen profesní předpoklady a zkušenosti, ale i ty charakterové a jsem si jist, že i zde by se daly uplatnit standardy z 3. kapitoly prvního listu Timoteovi.

Vědí to i světští lídři. Generál koaličních sil z války v Zálivu z roku 1991 Norman Schwarzkopf popisoval leadership těmito slovy: „Vedení je silná kombinace strategie a charakteru. Ale pokud bych musel jednu z těch věcí obětovat, bylo by to strategické myšlení, nikoli charakter.“ Do srdce člověka nevidí nikdo a právě osobní integrita je to, na čem skutečně záleží.

JAKÉ HLASY NÁM CHYBÍ A JAKÉ BY MĚLY BÝT SLYŠET?

Na výše popsaných příkladech jsem se snažil hlavně poukázat, jak nelichotivé světlo dopadá na celou církev. Navíc nejde v tomhle případě o žádné pronásledování, nepochopení či nevraživost světa vůči církvi. V mnoha očích, zvláště v těch, kteří svou cestu životem teprve hledají, se zdá být církev příliš bigotní, nepřátelská, bojující proti různým -ismům manipulativní demagogií. A za tohle si můžeme věru sami.

Jak to velmi trefně shrnul také Saša Flek: „V každé generaci mají věřící příležitost projevit se jako farizeové, nebo jako učedníci Kristovi. V historii se to lámalo třeba na údajně “biblickém” odporu k heliocentrismu, ke zrušení otroctví, k evoluci nebo svobodě svědomí.“ Nebojme si položit si otázku, zda nás veřejnost vnímá spíše jako farizeje bazírující na tradicích, či jako Kristovy velvyslance, kteří nabízejí to, co svět nemůže dát a po čem touží každé lidské srdce?

Proto bych si přál, aby z církve zněly hlasy, které se naopak halasně i s činy postaví za ty utiskované, za ty, kterými svět pohrdá, na které svět zapomíná. Kristus to krásně shrnul v závěru 25. kapitoly Matoušova evangelia. Ostatně sami jsme přece dávno ve společnosti menšinou. Martin Luther King to hezky podal takto: „V určitých záležitostech se Zbabělost táže: ‘Je to bezpečné?’ Účelnost se ptá: ‘Je to politicky správné?’ Marnivost hned dodá: ‘Je to populární?’ Ale Svědomí se ptá: ‘Je to správné?’ Konečnou mírou člověka není to, kde stojí ve chvíli pohodlí, ale kde stojí ve chvílích výzvy, okamžiků velké krize a kontroverze.”

Pojďme více odrážet světlo Kristovy lásky, nikoli soudu, který náleží našemu Králi. Církev má být místem, kde hříšník pozná Jeho milost, Boží přijetí, nikoli místo, kde si hrajeme na politiku. Pojďme společně pracovat na tom, aby se obraz církve nevyvíjel podle kdejakého politického světonázoru, ale podle toho, co nám přikázal Kristus.

Autor: Marek Bačo  Foto: YouTube, Petr Piťha