V roce 1959 koupili moji rodiče chalupu v Dolním Údolí u Zlatých Hor. Chalupa byla vybydlená, neměla okna ani dveře. Několik let v ní nikdo nebydlel. Elektřinu jsme zavedli až v roce 1967.
Rodiče tehdy mohli v Údolí vybírat ze zhruba stovky podobných chalup. Počet obyvatel v Dolním i Horním Údolí (původně Nieder Grund a Ober Grund) kulminoval někdy kolem roku 1890; tehdy měla tato vesnice přes tisíc obyvatel. Již před první světovou válkou a pak i během první republiky se počet obyvatel (výhradně německých) snižoval – zejména migrací do nedalekých Zlatých Hor (původně Zuckmantel) nebo do jiných městeček v okolí. Po roce 1945 byla většina Němců vyhnána. Dolní Údolí obsadili Slováci, do Horního se vrátili Němci, kteří byli koncem čtyřicátých a počátkem padesátých let internováni kdesi u Vyškova. Většinou se ale nevraceli do svých původních domů. V mnohých z nich bydleli Řekové, kteří utekli ze své vlasti během občanské války v druhé polovině čtyřicátých let.
V době, kdy rodiče chalupu koupili, byla v Horním Údolí jediná česko-slovenská rodina. Pan Pavlásek byl hajný, jeho žena prodávala v místní „Jednotě“. Měli tři děti zhruba mého a bratrova věku.
Nejbližšími sousedy byli manželé Gallovi, kteří měli dceru stejného věku jako byl můj bratr Aleš, tedy čtyři roky (v roce, kdy jsme chalupu koupili). Česky neuměla. Často si k nám ale chodila hrát. Po dvou či třech letech k ní přibyla sestřička Renáta.
Jen o pár metrů dále bydleli rodiče paní Gallové, Alfréd a Anna Kutzerovi. (Jejich předkové někdy v sedmnáctém století se možná jmenovali Kučerovi, ale „naši“ Kutzerovi česky neuměli. Na rozdíl od dcery a zetě.)
Rodiče, kteří tehdy neměli moc peněz, chalupu postupně opravovali. U chalupy byla velká zahrada, kterou nám sice neprodali (tehdy panovalo jakési omezení, kolik metrů čtverečních může normální nekomunistický smrtelník vlastnit), ale nikdo se k ní nehlásil a my jsme ji považovali za svou. Až koncem devadesátých let, kdy si Zlaté Hory dělaly pořádek v katastru, ji nově vyměřili a my jsme si ji směli koupit za 100 000 korun, tedy nominálně za více než stokrát větší částku, než kterou otec zaplatil za chalupu (stála 849,50 Kč).
O kousek dál bydlel můj německý kamarád Ewald Neugebauer, s nímž jsem chodíval pást kozy.
Naši měli spoustu práce s chalupou a maminka tehdy neměla čas zahradu nějak udržovat. Zahrada byla plná starých ovocných stromů a byla dost členitá. S bratrem jsme se spřátelili jednak s Pavláskovými, jednak i s řeckými dětmi. Měli jsme tedy dobré vztahy se všemi. Postupně si děti všech etnik zvykly chodit na naši zahradu, kde jsme pak hráli na schovku, na lupiče a na strážníky apod. Rodiče na mě volali „Dane!“, z čehož starší německá generace usuzovala, že se jmenuji „Dane“, nikoli „Dan“, ale stejné mé jméno vyslovovali „Táne“. Děti doma říkaly: „Ich geh‘ zum Taane“, tj. jdu si (hrát) k Danovi (na zahradu). U lidí starší generace mi to „Táne“ zůstalo až do jejich smrti.
Když Němci viděli, že chalupu opravujeme a že s nimi zacházíme uctivě, přijali nás. To se projevilo třeba tím, že po dvou letech od koupě chalupy nám přinesli původní dvířka od pece a od kamen, které schovali před nájezdy Čechů a Slováků, drancujících pohraničí v rámci „dosídlování“. Později se mezi námi vyvinulo velmi vřelé přátelství. Starý pan Kutzer měl hospodářství, koně a dvě či tři krávy, ale přivydělával si jako cestář. Silnice tehdy ještě nebyla asfaltová a po každé větší průtrži mračen musel přijet parní válec, který ji uválcoval, aby se ztratila vymletá korýtka dešťové vody. Pak Kutzer udržoval příkopy kolem cest. Když se jim nadmul kůň nebo když se jim telila kráva, vyslala mě paní Kutzerová, abych dojel na kole pro jejího manžela. Za odměnu jsem pak dostal třeba dvě vajíčka. Od Kutzerů jsme také kupovali doma stloukané máslo, které dávali do formičky s reliéfem květinky nahoře. A do různých německých rodin jsem jezdil na kole s bandaskou pro mléko. (Kutzerovi někdy měli na prodej, ale mnohdy ne, museli odvádět státu.)
Nejstarší dítě Pavláskových, dcera Miluška, někdy pomáhala mamince v obchodě, a mně dovolili se k ní připojit. Obchod bylo společenské místo, vlastně jediné; když šel člověk nakupovat, většinou se v obchodě zdržel nejméně hodinu. Mouka, cukr a jiné potraviny se rozvažovaly do pytlíků. S Miluškou jsme se museli naučit základní potraviny jednak německy, jednak řecky. A taky německy a řecky počítat. A stal se zázrak… V obchodě spolu Řekyně a Němky začaly mluvit! Tedy…nakolik jim to dovolovala chabá znalost češtiny. Pořád si myslím, že jsme k tomu „prolomení ledů“ s bratrem přispěli, když jsme organizovali hry na zahradě „zum Táne“.
Většina Němců odešla z Údolí do Západního Německa v letech 1968-1970. Zůstaly jen tři velké rodiny. To proto, že staří rodiče se nechtěli stěhovat, a mladí zůstali kvůli nim. Koncem šedesátých let už celkem žádná diskriminace kvůli německé národnosti nebyla.
Naštěstí zůstali i Kutzerovi a Gallovi. Nyní už jsou všichni po smrti; dcery už jsou babičkami. Provdaly se za Čechy a bydlí v nedalekých Zlatých Horách. Když je občas vídám (udržují domek po rodičích), mám vždy pocit, jak život rychle uběhl. Vzpomínám na společně prožité dětství – tedy vlastně jen prázdniny. Ale já byl srdcem a duší vždy doma v Údolí, nikoli v Praze.
Už koncem šedesátých let, ale pak zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech, přijížděli vyhnaní Němci podívat se na místa, kde se narodili a kde prožili dětství. Většinou se stavili u Kutzerů nebo i u Gallů. Mně trochu vadilo, že mluvili dosti nesrozumitelným dialektem. Snažil jsem se zjistit, kdo bydlel v naší chalupě, ale dověděl jsem se jen příjmení, žádné podrobnosti.
I rodáci stárli. S několika výpravami jsem prohodil pár slov ještě v tomto desetiletí. To ale už byly spíše děti nebo vnoučata původních rodáků. Někdy jsem jim mohl poradit, jak najdou to, co vlastně hledají. Jindy se orientovali celkem dobře, ale stejně jsem si s nimi rád popovídal. A musím říci, že jsem se NIKDY, ani v jednom případě, nesetkal s nějakým „šovinismem“ nebo „revanšismem“, kterým dokáží někteří naši politici strašit dodnes.
Nedávno mě pozvala jedna známá rodina na oběd, abych jim pomohl s překladem. Koupili totiž před několika lety domek v Dětřichově, což je část Jeseníku. A na domek se přijela podívat devadesátiletá žena, která v něm vyrůstala. Byla se na něj podívat vícekrát už v osmdesátých letech; to byl ale domek ve velmi špatném stavu. Nedávno prodělala těžkou nemoc, ale chtěla před smrtí ještě jednou spatřit svůj rodný domek. Přivezli ji příbuzní – byl to plný malý mikrobus. Seznámili se s rodinou mých známých, babička se radovala, že je dům krásně opravený a udržovaný, a v slzách objímala majitele i jejich děti. Říkala, že je moc ráda, že v jejím rodném domku bydlí hodní lidé.
Při obědě pak jeden z příbuzných řekl cosi ve smyslu: „To jsem moc rád, že je ten náš dům tak pěkně udržovaný.“ A pak se opravil: „Promiňte, neměl jsem to takto říkat. To už není náš dům. Teď je to váš dům.“ Řekl to vyloženě omluvně. Mně přitom jeho původní vyjádření vůbec nevadilo; nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. Je pravděpodobné, že u staré paní patrně nebylo to “psychologické předání majetku” a smíření tak jednoduché a rychlé, ale lze se tomu divit? Děkoval jsem Bohu, že existují takové věci jako odpuštění a smíření. A jsem vděčný za své německé i řecké přátele z Údolí. Prožil jsem s nimi mnoho krásného.
Autor: Dan Drápal Foto: zlatehory.cz, Pohled na Dolní Údolí
