Stála a plakala na samém konci zástupu, kde jsem ji nemohl vidět. Ten den se v parku Uhuru shromáždilo na 200 000 lidí. Kázal jsem a viděli jsme tisíce lidí přijít k Pánu. Teresia Wairimu nebyla hříšnicí a nepřišla dopředu na výzvu k pokání. Vůbec jsem nevěděl o tom, že na shromáždění byla.
Než jsem v roce 1988 přijel do Nairobi, mnoho dní proplakala. Během uplynulých měsíců se zhroutil její sen o tom, že bude sloužit své rodině, a tím i Pánu. Bolest, jakou zažívala, pustošila její duši jako ničivý uragán.
Teresia od dětství toužila sloužit Pánu. Pravidelně navštěvovala církev a velice si přála jednou se vdát za Božího služebníka. Když dosáhla plnoletosti, potkala úžasného misionáře z Evropy. Připadalo jí to jako naplnění jejího snu. Může sloužit tomuto misionáři a zároveň Bohu. Zdálo se jí, že má před sebou jen samé šťastné dny.
O deset let později se ukázalo, jak nešťastné to bylo rozhodnutí. Její manžel, misionář, se tvrdě obrátil proti ní. Bylo zbytečné odvolávat se na jeho křesťanskou víru. Nemilosrdně využil muži ovládaný soudní systém k tomu, aby se s ní rozvedl a zanechal ji i s dcerou zcela bez podpory.
Krutě odhozena, neměla kam hlavu složit
Onoho horkého rozpáleného dne stála a plakala v parku Uhuru, když vtom spatřila obrovskou propast mezi mnou a sebou. Nebyla to fyzická propast. Kázal jsem s jistotou, jakou dosud nepoznala. Ona byla krutě odvržena jediným mužem, kterému se tolik přála zavděčit. Jak tam tak stála, obviňovala se za své příšerné rozhodnutí ohledně životního partnera, se kterým chtěla sloužit Bohu. Obviňovala se i za to, že nedokázala udržet manželství při životě navzdory problémům svého manžela. Možná, že problémy jejího manžela byly ve skutečnosti jejími problémy, myslela si. Nebyla dost dobrá, dostatečně se nepodobala Ježíši na to, aby to dokázalo způsobit změnu v manželově srdci. Její myšlenky ji stále více ubíjely a srážely k zemi jako lopatky nezastavitelného větrného mlýnu.
Neměla kam jít. Její rodina by ji nyní odmítla. Řekli by jí, že má, co si zasloužila. Nedokázala se jim ani svěřit s tím, že se rozvedla. Ani v církvi to nebylo o moc lepší. Pro keňské křesťany byl rozvod velikou hanbou. Byl to cejch vypálený na čelo člověku, který stále toužil sloužit Bohu.
Jediné útočiště nalézala Teresia v Bohu. I když se cítila odmítnutá, někde v hloubi duše věděla, že Bůh ji neodmítl. Odvrhl ji sice zlý manžel, ale dobrý Bůh ji neopustil.
Jak později popsala, slyšela mě, jak v moci a autoritě kážu Boží slovo. Už samotný můj hlas a razance mého kázání způsobily, že v jejím srdci vzklíčila naděje. Nikdy předtím neslyšela kázat evangelium podobným způsobem.
„Bože, dej mi aspoň sto duší a budu šťastná!“
Reinhard Bonnke, kterého ten den viděla, kázal jednoznačné, nekompromisní evangelium a nestaral se o to, co si o tom kdo pomyslí. Energicky křičel do mikrofonu dobrou zprávu. Ze způsobu, jakým mluvil a jak se pohyboval po pódiu, bylo každému jasné, že tento muž svému poselství věří a obětoval by za něj třeba i svůj život. Jednal, jako by doopravdy znal Boha, o kterém kázal.
Jestli může takový být Reinhard Bonnke, pomyslela si Teresia, mohu taková být i já. Z očí jí tekly slzy touhy a naděje.
Když jsem vyzval nemocné, aby přišli dopředu, Teresia pozorovala, jak na ně vkládám ruce. Slepým se otevíraly oči, chromí opět chodili. Jako by se jí před očima psala nová kapitola knihy Skutků.
Teresia viděla, že jsem obdařen živým „ohněm“, který se nijak nepodobá jejím předchozím zkušenostem s chladným náboženstvím. Ten den v slzách prosila, aby dostala stejný dar. Nechtěla se spokojit s ničím menším. Z nejhlubšího nitra své duše volala: „Bože, prosím tě, když můžeš způsobit, že Bonnke přivede ke spasení 100 000 duší, dej, ať já přivedu alespoň sto! Jen jedno sto, Pane, a budu šťastná.“
Jakmile to Teresia vyslovila, ucítila hluboko ve svém srdci, že aby od Boha přijala odpověď, musí Reinhard Bonnke položit ruce na její hlavu a modlit se za ni.
Víra v dotek lemu Ježíšova roucha
Měla stejnou víru jako žena, která se dotkla cípu Ježíšova pláště. Nevymyslel to Ježíš. Byl to nápad té ženy. Ježíš právě odcházel, aby uzdravil někoho jiného, když ho žena dostihla a dotkla se cípu jeho pláště. Jakmile to udělala, byla uzdravena.
Nějakým způsobem věděla, že na ni mám vložit ruce a modlit se za ni, aby mohla zažívat úplné Boží požehnání. To není univerzální návod na to, jak něco získat od Boha. V mých rukou ani v mé modlitbě není žádná zvláštní moc. Byla to Teresiina víra, z níž povstala myšlenka, že ji naplní speciální Boží moc, až na ni vložím ruce.
Teresia ten den opustila park Uhuru, aniž bych se za ni pomodlil. Kolem pódia se tísnil příliš velký zástup. Bylo zde příliš mnoho potřeb. Bůh mě vedl k modlitbám za nemocné, kteří byli uzdravováni. Vůbec jsem nevěděl o tom, že tam Teresia byla.
Mělo uplynout celých šest let, než se naše cesty opět protnuly. Teresia tyto roky prožila budováním nového života v Nairobi. Začala rozvíjet nové vztahy s malou skupinou křesťanských žen, které ji považovali za svou duchovní vedoucí. Její služba však postrádala moc, kterou zažila v parku Uhuru. Věděla, že ještě nenaplňuje plný potenciál poslání, ke kterému ji Bůh povolal.
Během těchto let Teresia sledovala rozpis všech mých akcí v časopise naší organizace. Čekala, až budu kázat nějakému menšímu zástupu, což by zvýšilo její šanci, že se za ni budu modlit se vzkládáním rukou. Věřila, že až se to stane, přijme pomazání a oheň kázat v autoritě, jakou dosud nezažila.
„Bůh mi řekl, že vám to dnes dá…“
Její přání se naplnilo na jaře 1994 v norském Oslu. Teresia byla nadšená, když se dozvěděla, že budu kázat v místním sboru, protože měla v Oslu přátele. Okamžitě jim zavolala a domluvila se s nimi, že by se u nich mohla ubytovat. Souhlasili, že s ní půjdou na shromáždění. Všichni její přátelé v Nairobi se s ní modlili a věřili, že se vrátí s ohněm Božího Ducha, po kterém tolik toužila.
V církvi v Oslu byla Teresia prvním člověkem, který po otevření dveří vstoupil dovnitř. Její přátelé ji usadili v první řadě. Tam čekala, zatímco se místnost začala plnit lidmi.
Před začátkem shromáždění k ní přistoupila jedna žena z místního sboru a řekla jí: „Vy něco potřebujete od Boha. Bůh mi řekl, že vám to dnes dá.”
To bylo nádherné potvrzení. Teresia jí poděkovala a odpověděla: „Jsem ráda, že mi to říkáte. Budu dál čekat.”
Jakmile jsem vstoupil na pódium, okamžitě jsem si Teresie všiml. Africkou ženu v norském sboru jednoduše nepřehlédnete! Měla na sobě tradiční africké šaty a z moře šedého zástupu zářila jako barevný ostrov.
Teresia myslela jen na jedno: až vyzvu nemocné, aby šli dopředu, poběží si pro modlitbu. V mysli se považovala za nemocnou. Zklamání nad neúčinností své služby prožívala jako nemoc.
Dějí se zázraky
Když jsem konečně oznámil, že se budu modlit za nemocné, vyrazila kupředu a postavila se přede mne. Třásla se rozrušením. Věděla, že jen okamžiky ji dělí od přijetí odpovědi na modlitbu, kterou se modlila v parku Uhuru před šesti lety. Přijme pomazání ke službě v moci a autoritě, s jakou sloužil Reinhard Bonnke.
Nikdy nezapomenu na to, co se stalo potom. Teresia si ten okamžik vůbec nevybavuje. Neví ani o tom, že jsem na ni vložil ruce. Nepamatuje si to. Boží oheň nemá nic společného s dotykem mých rukou. Vložil jsem ruce na její hlavu jen na kratičký okamžik. Teresia byla zpod mých rukou vytržena mocnou silou, která ji odhodila asi dvacet metrů vzduchem, a dopadla na záda poblíž první řady sedadel, kde předtím seděla. Byl to tak prudký pohyb, že jí z nohou odletěly obě boty.
Netušil jsem, co se dál s Teresií děje, a pokračoval jsem v modlitbách za další lidi. Teresia si vzpomíná, jak se mnohem později probrala ze stavu bezvědomí a uslyšela můj hlas, jak říkám: „Zázraky se dějí, zázraky existují.“ To je vše, co si pamatuje.
Shromáždění v Oslu skončilo a já jsem se vrátil do Německa.
Věděla, že nikdy nebude stejná
Teresia po skončení shromáždění nemohla vstát z podlahy. Když přišla k vědomí, její tělo správně nereagovalo na podněty jejího mozku. Měla tak roztřesené nohy, že ji přátelé museli donést do auta. Dovezli ji domů, vynesli z auta do bytu a položili na postel v pokoji pro hosty. V srdci věděla, že už nikdy nebude stejná.
Její příběh by tady mohl skončit. V tomto místě končí pro mnoho lidí. Zažijí velký dotek Ducha Svatého, ale potom ho nenechají dál ve svém životě působit. Bůh ale nedal Teresii své pomazání jen tak. Přijela, aby získala zmocnění ke službě. Bude sloužit! Teresia Wairimu byla v jednom ohni!
Po návratu do Nairobi svolala své přítelkyně na páteční modlitební setkání ve svém domě. Přišlo jich 17. Teresia jim kázala s mocí, jakou do té doby neznala. Když pozvala nemocné dopředu, neprosila Boha, aby byl milostivý a někoho uzdravil, bude-li to jeho vůle. Přikázala nemocným ve jménu Ježíše, aby byli uzdraveni, a lidé skutečně začali být uzdravováni.
Následující pátek přišlo do jejího domu 55 žen. Další pátek přišlo 105 žen, a další 200. Teresia a její přítelkyně začaly hledat prostory ke scházení. V té době už celé město mluvilo o pozoruhodných, lékařsky zdokumentovaných uzdraveních. Našly si městskou halu s kapacitou 2 000 lidí, ale na shromáždění přišlo 4 000 žen. Musely otevřít všechny dveře a okna, aby všichni slyšeli. Přesunuly se tedy do Kongresového centra Jomo Kenyatty pro 5 000 lidí. Přišlo jich ale dvanáct tisíc!
Uslyšeli evangelium Ježíše Krista
V té době někteří pastoři ve městě začali Teresii kritizovat a říkat svým lidem, aby na její shromáždění nechodili, protože je rozvedená. Lidé je však neposlouchali. Někteří přišli ze zvědavosti, jiní kvůli svým potřebám. Když přišli na shromáždění Teresie Wairimu, neslyšeli jen vyprávění rozvedené ženy, ale evangelium Ježíše Krista. Viděli, jak jsou lidé uzdravováni z rakoviny a AIDS, slepí viděli a hluší slyšeli.
Nakonec Teresia oslovila městskou radu a požádala, zda by mohla pořádat shromáždění v parku Uhuru, kde v roce 1988 kázal Reinhard Bonnke. Uzavřeli s ní smlouvu a umožnili jí užívat park každou první neděli v měsíci. Zástupy se dále rozrostly a nebyly v nich už jen ženy, ale i muži.
Tato žena v roce 1988 usilovně plakala v parku Uhuru a modlila se: „Bože, prosím tě, když můžeš způsobit, že Bonnke přivede ke spasení 100 000 duší, dej, ať já přivedu alespoň sto! Jen jedno sto, Pane, a budu šťastná.“ Teresia Wairimu je dnes velmi šťastná. Její jméno je známé v Keni i po celé Africe. Služebníci, kteří dříve kázali proti ní, se jí omluvili a poprosili ji o odpuštění.
Když jsem uslyšel o tomto průlomu, obrátil jsem se k Pánu v modlitbě. „Pane,“ ptal jsem se, „proč sis vyvolil pro tak velikou službu právě rozvedenou ženu?
Jeho odpověď se mě hluboce dotkla. Vyvolil jsem si Teresii, protože chci světu ukázat, že mohu vzít rozbitou nádobu a udělat z ní nádobu slávy.
Jsme kvalifikovaní díky Boží všemohoucnosti
Velice mne to pokořilo. Nejsme vyvoleni pro naše skvělé vlastnosti. Jsme jen poslušní služebníci, kteří musí cele záviset na Bohu. Jsem šťastný, že si po celé roky smím užívat výhody silného manželství s mou milovanou Anni. Toto mé štěstí však není tajemstvím mého úspěchu. Teresia prošla kvůli svému rozvodu velikým ponížením, ale Bůh ji pozvedl k mocné službě. Bůh nás kvalifikuje skrze svou všemohoucnost, nikoliv skrze naše silné či slabé stránky.
V roce 1998 jsme se vrátili uspořádat kampaň v Nairobi v Keni. Do města jsem přijel spolu s Anni počátkem srpna. Rozhodli jsme se, že se na několik dní ubytujeme v hotelu Serena poblíž parku Uhuru a dopřejeme si v anonymitě několik dní nerušeného odpočinku. Jednoho dne mi Anni ukázala inzerát, který našla v hotelovém buletinu. Oznamoval, že v neděli bude v parku Uhuru kázat Teresia Wairimu. Srdce se mi rozbušilo nadšením.
„Teresia neví, že už jsme tady,“ řekl jsem. „Necháme ji v tom. Očekává, že přijedeme nejdříve za týden.“
Přišla neděle. Stáli jsme s Anni až na samém konci zástupu, kde nás nemohla vidět. Ten den se v parku Uhuru shromáždilo 200 000 lidí. Již nebyla rozvedenou plačící ženou na okraji mého zástupu. Měla svůj vlastní zástup. Kázala z pódia s ohněm, mocí a autoritou a tisíce lidí přišly k Pánu. Mnoho lidí bylo uzdraveno. Na Teresii bylo vidět, že je nadšená, dojatá a šťastná z dalšího dne prožitého v poslušnosti Pánu, kdy sledovala, jak jeho moc zachraňuje hříšníky. Já jsem nebyl jedním z hříšníků. Nepřišel jsem dopředu na výzvu ke spasení. Teresia vůbec nevěděla, že jsem tam stál a usmíval se od ucha k uchu jako hrdý táta.
(výňatek z knihy „Život v jednom ohni“, kapitol 28, 32 a 34)
Zdroj a foto: cfan.eu
