Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?
1Kr 8,27
Boha nikdy nikdo neviděl, ale jestliže se milujeme navzájem, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás dosáhla svého cíle.
1J 4,12
„Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi?“ zamýšlí se autor biblického spisu ústy krále Šalomouna v situaci, kdy panovník dokončil stavbu jeruzalémského chrámu. I on jistě tuší, že v případě svatyně vybudované lidskýma rukama, svým vzhledem napodobující kultovní stavby své doby, je neadekvátní a troufalé hovořit o Hospodinově obydlí – i když jde jen o obydlí pro Hospodinovo „jméno“. Podobnou obavu ze snahy „svazovat“ Hospodina s místy pozemskými pozorujeme i u proroků; je jim jasné, že Bůh žádné hmatatelné, okázalé sídlo nepotřebuje, stejně jako nepotřebuje cítit vůni zápalných oběti. Jeho sídlo je v našich srdcích, a přebývá-li tam, projevem toho je láska k bližnímu.
Bože, dej, abychom byli hodni tvé přízně a lásky a aby naše duše a srdce byly hodny být tvým příbytkem.
Mt 26,30–35 * Ef 4,25–32
Zdroj: Úvahy nad Hesly Jednoty bratrské, Denní čtení
