Marek Macák: Spiritualita přítomné budoucnosti

Křesťanský smysl pro realitu má velmi silné vědomí eschatologické naděje. Vysněná budoucnost přijde. Toto trvání na sestupu nebe na zemi, je však vyvážené stejně intenzivním přijetím reality přítomnosti. Počítat s Hospodinem a jeho budoucností pro nás, neznamená nepočítat s nepříjemnostmi kolem nás i v nás. Křesťanský život se nemůže točit kolem nějakého stavu. Bůh nás opravdu celé noří do vodního hrobu křtu, a celá naše realita, všechny naše stavy a období, se v Kristu dostávají do stínu a světla Boží přítomnosti. Proto růst v pravdivém pohledu na věci znamená učit se modlit, kdekoliv se zrovna nacházím. Nevyhradit si modlitbu a počítání s Boží realitou, na období nadšení, intenzivního vnímání Jeho přítomnosti anebo pro „úspěšná“ období, kdy je klid a leccos jde hladce. Něco takového nám Hospodin někdy dá jako ochutnávku na začátek naší cesty s ním.

Pokud s ním ale jdeme dál, podobně jako v manželství, se i v tomto vztahu se otevíráme neustálé provázanosti s někým, kdo tady je, i když jej nevnímáme, anebo když se nám moc nedaří, když si moc nerozumíme, anebo když nám ten druhý chybí. Mluvit k Bohu, případně na něj orientovat svoji pozornost i v obdobích ticha, nepohody, dokonce i temna a destrukce. Do toho nás Nejvyšší také pozval. Znamená to, že nemusíme být jinde, než kde zrovna jsme, abychom mohli uznat realitu toho, že s Bohem k sobě patříme, pokud jsme mu už jednou řekli svoje ano. Kam nás tato nejvyšší společnost povede v nejbližším období dál, to je otázka. Zaslíbení slavné budoucnosti s Ním (i neslavného konce bez Něj), je však jasná danost, se kterou je nutno počítat, máme-li žít v pravdě.

Pevné zakotvení v budoucnosti skryté v Bohu nám tak otevírá možnost vztahovat se k Bohu na celé naší cestě, a byli bychom blázni, kdybychom rezignovali na jednání s Ním (a jeho jednání s námi), když jej zrovna nevidíme, anebo když je nám příliš dobře anebo špatně na to, aby nám nezbývalo, než se Jím zabývat. Křesťanská dospělost nemá předepsaný obsah toho, čemu máme čelit, ale jasně trvá na tom, s kým budeme vstupovat do čehokoliv, co nás v životě potká. Kde se v danou chvíli v životě nalézáme situačně anebo emočně, je do velké míry mimo naši kontrolu, a je to tak v pořádku. Jsme jen malí páni, a čím dřív si to přiznáme, tím méně zbytečného utrpení si v životě zařídíme. Potřebujeme si uvědomit že jsme se stali součástí života velkého Pána, který je mimo naši kontrolu, často i mimo naše porozumění, který snese naše iluze i naše výčitky, protože cokoliv, co by se mohlo mezi nás dostat jako překážka, bylo pověšeno na kříž, a tudíž není nic, co by nás od něj mohlo principiálně oddělovat, a kvůli čemu bychom si měli představovat, že na té nejhlubší rovině nejsme v dobrých rukou. Bůh se rozhodl, že se nás bude týkat. Není před tím úniku, a v Kristu je celou svou bytostí na naší straně. Nikdy však nepřestává být reálnější, lepší a nebezpečnější, než jak nám jej ukazují naše mělké touhy, přání a obavy. Až když si přiznáme, že to není žádná sranda, máme šanci zahlédnout, a časem třeba i přestat zapomínat, jaká radost to je, žít svoji přítomnost ve stínu Toho, který je naší budoucností.