91,00 % & Velikonoce

„Křesťanství v Evropě jako standard či norma je pryč. A pravděpodobně nadobro nebo alespoň pro dalších 100 let…” tvrdí britský teolog a sociolog Stephen Bullivan, který na londýnské univerzitě Svaté Marie vedl celoevropské srovnání nazvané Europe’s Young Adults and Religion (Evropští mladí dospělí a náboženství). Své tvrzení podpírá tvrdými čísly a výše zmiňovaným výzkumem, který se zabýval postoji a vírou lidí ve věku 16 – 29 let, a o kterém psala také řada českých médií – např. iDNES či Novinky.

Není divu. V řadě hodnocení drží ČR ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi “první” místo. Celá studie je k nalezení zde a určitě stojí za přečtení. Co nás tedy dostalo na první pozice? Zejména tato data:

91 % mladých lidí nevěří v existenci Boha/Stvořitele;

80 % z nich se nikdy nemodlilo;

70 % se nikdy nezúčastnilo jakékoli bohoslužby.

Jako pastora a vedoucího mládeže mě tato čísla mohou stěží těšit, ale rozhodně mě nepřekvapují. Může se zdát, že roky komunismu a znovu objevené kultury konzumu západního střihu po roce 1989, udělaly své. Jistě však není bez viny ani chybějící relevance církevní komunikace, či její pasivita a těžkopádnost. Těch faktorů je samozřejmě více, ale … mám vlastně velkou naději.

“Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátelé.” (Jan 15:13)

Každé Velikonoce mám příležitost, kdy si mohu připomenout, že nás Kristus považuje za své přátele. Nenazval nás jako držitele bezduchých tradic nebo jak ty, kteří lpějí na zvyklostech svých rodičů či prarodičů (aniž by znali jejich kořeny). Kristus umřel za své přátelé. Velikonoce jsou proto pro mě osobně nejintimnější a nejdůležitější připomínkou toho, co i pro mne Kristus osobně vytrpěl.

Nezůstalo jen u vznešené filosofie, skutečně svou lásku dokázal na kříži. A ačkoli si Jeho lásku nemohu nikdy zasloužit, nazval mě svým přítelem. Svou oběť více zdůvodnit ani nemohl. Každý rok je to pro mě jiné, přesto čerstvé. Velikonoce jsou pro mě důležitou připomínkou, že Kristu šlo vždy o jediné – stojí o vztah, nikoli o náboženství.

Myslím, že pro řadu z nás věřících vedoucích je vlastně dobře, když hlasitě přiznáme, že Stephen má pravdu. Ateismus je “new default”, ateismus je prostě mainstream a v ČR si ten peloton vedeme už řadu let. Myslím, že bude daleko jednodušší jasně ukazovat na opravdové jádro křesťanství, že je tady šance ukázat daleko ostřeji na rozdíly, na podstatu. Navíc doufám, že bude také jednodušší rychle přichytit za slovo kdejakého politika, který si právě křesťanské hodnoty bude brát do úst, aniž by vlastně věděl, o čem hovoří.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

A nemylme se, mezi mladými není zdaleka ani 9 % aktivních věřících. 7 % z nich tvrdí, že jsou katolíci, ale řada z nich byla vlastně kdysi jen pokřtěna a nemají důvod chodit do kostelů svých předků. A znovu, i tohle je vlastně dobře. Je to vlastně dobrý start a můžeme začít klidně u nich, ale klidně taky rovnou u těch zbylých 91 %. Máme šanci zažít to, co zažívaly první sbory, kdy byl Kristus před více jak dvěma tisíci lety vzkříšen.

Svět a mladí lidé nepotřebují status quo. Netouží po starých tradicích, které nejsou pro ně relevantní, které nedokáže ani nikdo pořádně vysvětlit či předat. Rozhodně netouží po mrtvém náboženství, po lidech ve směšných talárech, kteří vykonávají stále stejné obřady, netouží po prázdných kostelích, kde chodívali jejich prarodiče (neznámo už proč). Mladí lidé netouží po náboženství a já už vůbec ne.

Stejně jako oni toužím po autenticitě, po skutečné spiritualitě, po pozitivní změně, která mě posune, po naději, toužím spoluvytvářet svět a měnit ho v lepší místo – touží po světě, který bude jiný než ten náš, než ten, který tu nechali moji rodičové a předchozí generace. I proto vím, že má služba mladým jen tak neskončí.

Jistě, je tu stále mnoho dobrého, je mnoho věcí, za které jsem předchozím generacím vděčný. Cením si těch velkých i malých “Husů” či “Komenských”, ale je načase být znovu relevantní pro ty, pro které je přirozené mít za svého nejbližšího smartphone.

Ježíš jim řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a přemýšlejte, co znamená: ‚Chci milosrdenství, ne oběti.‘ Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Matouš 9:12-13)

Nevěřím v náboženství, věřím v opravdovou osobní zkušenost, v osobní vztah, v bezpodmínečnou lásku. V nezištný soucit. V pokoj uprostřed bouře. Věci, které nemůže konzumní svět autenticky nabídnout. Může je imitovat, ale nikdy je nemůže nabídnout tak jako Kristus. Právě proto mám naději, že ačkoli to tak nemusí z toho výzkumu vypadat, máme jako „starší“ křesťané máme obrovskou možnost a zároveň povinnost, nabídnout nastupujícím generacím právě tohle.

Pokud zůstaneme ve svých kostelích, starých ulitách, ve svých zajetých kolejích, nic z toho se samozřejmě nestane. Příběh Bible je postaven na opaku. Na Nové smlouvě. Bůh přebýval mezi svým lidem fyzicky, nechal své božství a kráčel po této zemi. Kristus byl nazýván přítelem nevěstek i celníků právě proto, že s nimi trávil spoustu času. Kristus tak dlouho chodil mezi lidi a otravoval je svým “miluj bližního svého jako sám sebe”, až Ho ukřižovali. Ale na konci ten hrob zůstal prázdný. Ani smrt Jej nezadržela. Příležitost tu je veliká. Žeň je obrovská. Nikde v Evropě není větší misijní pole. Takže, co nás zadržuje v našich krásných hrobkách? Co nás drží v tom, abychom setrvávali na starých postupech? Čím jsme to přilepeni, že se nezvedneme od zápraží našich kostelů?

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi. 

Autor: Marek Baco Datum: 18. dubna 2019  Foto: Pixabay