Martin Moldan zastává úřad biskupa Apoštolské církve téměř 10 let. Podstatnou část života prožil ve Varnsdorfu, kde působil 15 let jako pastor sboru Apoštolské církve, který sám založil. S manželkou Olgou má tři děti a mezi jeho záliby patří četba, příroda, fotografování a horské kolo.
Jak vnímáte součastnou společenskou situaci po parlamentních a prezidentských volbách?
Situace během voleb i po volbách mne rozhodně nenaplnila radostí, a to z důvodů, které bych nerad detailněji rozebíral. Každý křesťan má kromě své víry i politické preference, ty by nás však v žádném případě neměly rozdělovat.
Za důležitější považuji skutečnost, aby krizí hodnot, jíž čelí (nejen) česká společnost, nebyla postižena církev. Nečekám, že společnost bude bez chyb, ale o to více si přeji, aby v naší zemi byla církev „sloupem a oporou pravdy.“
Co si myslíte o zamítnutí žádostí o azyl čínským křesťanům?
Jsem zklamán, a to zejména ze dvou důvodů. Poskytnout pomoc lidem, kterým v jejich zemi hrozí pronásledování, je povinností každého státu. A také nám to nedělá dobré image, profilujeme se jako stát, který je nepřátelský ke všem imigrantům, ať jde o kohokoli.
Současně se snažím rozumět i důvodům, které vedly státní aparát k odmítnutí. Vím, že jde o velkou zodpovědnost, jsou zvažována různá rizika, bezpečnostní složky se musí zabývat každým člověkem jednotlivě. Přes to všechno si myslím, že odmítnutí poskytnout azyl bylo zbytečné. Celou situaci sleduji a mám naději, že vše dosud neskončilo.
Reklama
Letošní Evangelikální fórum se zabývalo genderovou problematikou. Máte osobní zkušenosti s pastorační službou homosexuálům?
Vím o lidech, kterých se Bůh dotkl, a oni změnili homosexuální chování na heterosexuální, většina z nich žije po léta ve spořádaném manželství.
Na základě osobní zkušenosti z pastorace jsem přesvědčen, že důvodů k praktikování homosexuálního stylu života může být více. Často děláme chybu a všechny házíme do „jednoho balíku.“ Zároveň však je těžké očekávat, že „zázrak proměny“ je možný v každé situaci, myslím si, že je to mimořádná Boží milost a my těžko ovlivníme, kdy k tomu dojde a kdy nikoli. Je důležité, abychom byli připraveni pomoci i v situacích, kdy k zázračné proměně nedojde – a těch případů je, upřímně řečeno, většina.
Přínos letošního Evangelikálního fóra vidím především v rovině osvěty. Myšlenka, že homosexuálové si svou orientaci nevybrali a proto je nesmíme odsuzovat, je naprosto zásadní.
Mnohé církve povolují službu žen na kazatelských i lídrovských pozicích. Jaké jsou v Apoštolské cirkvi názory na tuto problematiku?
Na tuto otázku nemáme jednotný názor. Před několika lety jsme jako Rada církve dělali Studijní den na toto téma. Zabývali jsme se otázkou ordinace žen z hlediska Písma, praxe i soudobé teologie. Zkoumali jsme situaci v sesterských církvích v zahraničí. Závěry byly pouze předběžné, nezávazné. Záměrem bylo otevřít tuto diskuzi, abychom byli připraveni, až bude toto téma takříkajíc „na stole.“
Na závěr bych ještě dodal, že ryze z technického hlediska je to u nás možné, aby sbor vedla žena, Ústava to nezakazuje. Pouze k tomu dosud nedošlo. Na nižších vůdcovských postech problém není – máme ženy, které vedou misijní stanice nebo jsou v projektu zakládání sborů.
Kritici Awakening Europe se ptají po ovoci této konference. Máte informace o lidech, kteří by se díky této konfereci stali křesťany a zapojili se do nějakého sboru?
Nemám takové konkrétní informace, ale myslím, že těžiště AE nebylo jen v evangelizaci.
Od této akce byla od samého počátku rozporuplná očekávání; poukazovalo se jednak na doktrinální pozadí některých protagonistů, dále pak věci nenahrávaly některé organizační zmatky. Já sám jsem od začátku devadesátých let osobně zažil většinu takovýchto masových kampaní a věřím, že mají své místo. Nečekám, že probuzení do národa přijde touto cestou, ale ani se jejich význam nesnažím jakkoli marginalizovat. Jako církev jsme k AE neměli jednotný postoj, ale osobně jsem účast doporučoval, a to se všemi výhradami, jichž jsem si byl vědom.
Věřím, že Tělo Kristovo bylo touto akcí povzbuzeno.
Církve stojí před velkou výzvou, zvěstovat evangelium v současné sekulární společnosti. Jaké misijní nástroje používá vaše denominace?
Zvěstování evangelia je úkol vyplývající ze samotné podstaty existence církve na zemi. Podílet se na tom mají jak osoby, které Písmo označuje jako „evangelisty“, tak i všichni ostatní, ať již dobrým skutkem či svědectvím, které máme být schopni dát odpověď každému, kdo by nás vyslýchal o naději, kterou máme (1 Pt 3,15). Povolání církve je „hlásat mocné skutky toho, který nás povolal ze tmy do světla“ (1 Pt 2,9).
Nástrojů je celá řada; od osobního svědectví, které se dlouhodobě jeví jako nejefektivnějším nástrojem, po organizované evangelizační akce.
Trendem v současné době je vytvářet aktivity na půli cesty mezi církví a společností: různé kluby, mateřská centra, různě zacílená setkávání. Slouží k budování vztahů mezi křesťany a těmi, kteří se k církvi zatím nehlásí. Tím vzniká přirozený most, bourá se hradba nedůvěry a předsudků a vytváří se předpoklad k tomu, aby lidé mohli poznat Pána Ježíše.
Reklama
Jak byste zhodnotit rok 2017 z pohledu růstu vaší církve?
Minulý rok patří k těm méně úspěšným. Nezaložili jsme žádný nový sbor a vyrostli jsme jen nepatrně, o něco více než jedno procento. Dlouhodobý trend je růst okolo tří procent.
Hodnotit to můžeme ze dvou perspektiv: jsem samozřejmě vděčný za každého jednotlivce, který se obrátí. Bible říká, že v nebi je veliká radost nad každým hříšníkem, který činí pokání. Takže v nebi se rozhodně i loňský rok oslavovalo. Na druhou stranu, je třeba kriticky hodnotit výsledky a pečlivě je analyzovat. Zde musím říci, že je mnoho co zlepšovat.
V církvích se vyskytují různé názory na současnou migrační vlnu. Některé církve v tom spatřují příležitost sloužit a šířit evangelium, jiné varují před islamizací a ztrátou křesťanských hodnot. Jaký postoj je Vám bližší?
Migrační krize je současně obrovské politické téma. Politici rádi zjednodušují, ale na většinu otázek prostě nelze odpovědět jednoduše. Jako mnoho lidí v naší zemi i v Evropě si i my klademe otázku nad tím, jak bude náš kontinent vypadat za pár desetiletí. Podle toho, jak se situace vyvíjí, nemáme mnoho důvodů k optimismu. Jádro k řešení nespočívá v „kvótách“, ale spíše ve strategické pomoci na místech, odkud přichází nejvíce lidí.
Současně ovšem čelíme realitě přílivu uprchlíků a něco s tím musíme dělat. Zde se kloním k postoji, že za tím vším je Boží ruka, situace představuje výzvu pro církev. Mnozí z běženců by neměli možnost slyšet ve své původní zemi evangelium, a proto je Bůh přivádí do Evropy. Zprávy a svědectví, které slýchávám ze zahraničních církví, mi ukazují, že je to možné.
Téma eschatologie a druhého příchodu Krista přitahuje kresťany po dva tisice let. Jak vnímáte tyto trendy v součastném evangelikálním proudu?
Jednu věc vím jistě, a to je skutečnost, že Pán Ježíš přijde.
Pro mne osobně poslední rok, kdy téma eschatologie poněkud rozčeřilo vlny evangelikálního rybníku, přinesl jednu pozitivní věc: začal jsem přezkoumávat, čemu a proč sám věřím. Pokusil jsem se myšlenkově oprostit od všeho, co jsem „přijal“ a zkusil jsem číst Bibli očima člověka, který vše teprve objevuje. Velmi mne tento proces obohatil.
Je dobré, že nás toto téma tolik „vzrušuje“, ale na dvě věci je třeba si dávat dobrý pozor: jednak se nesmíme nechat rozdělit (rétorika některých protagonistů konkrétních proudů mi přijde moc vyhrocená). A pak musíme být opatrní na to, čemu věříme. Mnohé fantasticky vypadající svědectví, údaje, znamení či různé „výpočty“ splasknou, když je kriticky prozkoumáme. K tomu nejsme vždy ochotní, protože máme rádi senzace. Zkušenost mne naučila být velmi opatrný na určitá „zaručená“ proroctví a zjevení. Nechci být skeptikem – vždyť „Duch i nevěsta volá: „Přijď!“ Věci mají být duchovně zkoumány, to je naše povinnost.
V naší církvi zatím neděláme konkrétní závěry. Je to však téma, se kterým určitě chceme v blízké budoucnosti pracovat.
Autor: Michal Nosál Foto: Facebook.com
