Koncem února uplyne už rok od chvíle, kdy v Praze přistálo letadlo s propuštěným Petrem Jaškem. V súdánském vězení strávil čtrnáct měsíců, za údajnou protistátní činnost mu ale zbývalo odsedět si ještě více než dvacet let. Jak s odstupem času vnímá mediální zájem, který se kolem něj po návratu strhl? Ovlivnila súdánská zkušenost jeho současnou službu pronásledovaným? A jak to dopadlo s jeho křesťanskými spoluvězni?
Jaké to bylo, když jste se loni vrátil zpět do Česka, a hned jste se musel potýkat s takovým mediální zájmem? Nebylo toho najednou moc?
Mediální zájem byl samozřejmě velký, byl jsem na něj ale připravován rodinou a přáteli, takže jsem úplně překvapen nebyl. Snažil jsem se ale všechny příležitosti využít ke svědectví, aby mohlo zaznít evangelium. Chtěl jsem, aby můj příběh podnítil lidi k přemýšlení o tom, co je smyslem života, a že člověk může projít velmi komplikovanými zkušenostmi, a přitom stále cítit Boží blízkost. Ale když se na to s odstupem času dívám, byl to velký nápor. Byla i určitá média, do kterých se mi moc nechtělo, ale moji přátelé mě vyzývali, abych šel a sloužil. Nakonec bych řekl, že to téměř vždy vyznělo velmi dobře, ať už šlo o tištěná média, nebo internetové servery. Takže jsem z toho měl dobrý pocit
Spolu s vámi byli v Súdánu vězněni i další křesťané. Jak to dopadlo s nimi?
Se mnou nakonec ve vězení zůstali tři z nich, dva pastoři a jeden tlumočník. Jeden z pastorů Kuwa Shamal odsouzen nebyl, takže 2. ledna roku 2017 byl zproštěn obžaloby a propuštěn. Pastor Hassan Adelrahim Kodi a tlumočník Andelmoneim Abdelmwla Eissa byli odsouzeni na deset let, ale bylo to nesprávně interpretováno jako dvanáct, asi aby jejich tresty působily exemplárně. Po mém propuštění zůstali ve vězení. Já jsem se jim svými prvními vystoupeními snažil dělat publicitu, ve snaze o jejich osvobození se angažovali například zmocněnec evropské komise pro otázky náboženské svobody pan Ján Figel. Hodně se zapojovali také kongresmani ze Spojených států, zejména Tom Garrett, který osobně Súdán navštívil a angažoval se i v mém případě, takže spolupracoval i s českou diplomacií.
Reklama
Nakonec oba byli 11. května loňského roku propuštěni, dlouhou dobu jim ale byly zadržovány doklady, nemohli vycestovat. Potom Tom Garrett navštívil Súdán, dojednal navrácení cestovních dokumentů, a zařídil jim přistěhovalecká víza do Spojených států. S manželkou jsme se s nimi mohli setkat v říjnu loňského roku na půdě amerického senátu při slavnostní večeři u příležitosti 50 let od založení Hlasu mučedníků.
Situace v Súdánu se ale jinak samozřejmě nelepší, naopak je čím dál horší. Někteří z pastorů, kteří se zúčastnili všech našich soudních jednání a vždycky nás přišli podpořit, jsou v současné době souzeni. Vláda má zájem na tom demolovat kostely, které byly řádně povoleny, a tak pastoři, kteří se snaží své kostely bránit a s protiprávním rozhodnutím nesouhlasí, jsou hnáni k soudům.
Ovlivnila súdánská zkušenost nějakým způsobem vaši současnou službu?
Určitě. Už krátce po mém zatčení došlo k nechtěné publicitě, protože jakmile se moje fotografie ocitla na stránkách interpolu, média se v tom začala šťourat. Moje jméno bylo do té doby neznámé, což vyžadoval charakter mé služby. Kvůli medializaci jsem ale svou práci musel podstatně změnit, protože ve většině zemí, do kterých jsem jezdil, bych už víza nejspíš nedostal, kdyby zjistili, co jsem zač. Takže teď se věnuji tomu, aby byl hlas pronásledované církve slyšet ve svobodném světě. Koncem ledna odlétám do Austrálie, potom do Jižní Koreji. Chystám se také do Spojených stát a v plánu je i spousta evropských návštěv, kde se budu snažit o to, aby se zvýšilo povědomí o pronásledované církvi. Můj příběh v této oblasti určitě pomůže, i když přímo v terénu uškodil. I nadále se ale budu chtít setkávat s pronásledovanými křesťany, možná ne přímo v jejich zemích, ale alespoň v sousedních, třetích státech, kde to bude bezpečné nejen pro mě, ale hlavně pro ně.
Jak jste se ke službě pronásledovaným křesťanům dostal?
Začátky sahají až do doby totality, kdy jsem byl studentem gymnázia. Můj otec, evangelický farář, byl zatčen a vyslýchán STB, pak i moje matka. Když se vrátili, otec mi dal knížku V Božím podzemí, v němčině, tehdy ještě nebyla přeložená do češtiny. Dal mi ji, aby se posílila moje víra v situaci, kdy naše rodina byla pod čtyřiadvacetihodinovým dohledem sedm dní v týdnu a rodiče byli vyslýcháni pro práci s mládeží, kterou otec dělal v podzemní církvi. Knížka mě povzbudila a dala odvahu jít dál. Najednou se to pronásledování, kterým jsme procházeli my jako rodina, jevilo jako celkem nic proti tomu, co zažil Richard Wurmbrand v 50. a 60. letech minulého století v Rumunsku.
Později na vysoké škole jsem svědčil spolužákovi, který uvěřil. Připravoval jsem ho na to, co může jako křesťan očekávat v tehdejším komunistickém Československu, a řekl jsem mu o této knížce. Také ho velmi zasáhla. Když jsme v roce 1989 získali svobodu, pozvali jsme hosty z Německa, na které jsme měli adresu díky tomu, že na knížce byla nálepka s adresou německé misie. Pomohli nám začít vydávat časopis Hlas mučedníků, my jsme v roce 1992 založili pobočku Pomoc pronásledované církvi a později se stali právoplatným členem Mezinárodní křesťanské asociace, která sdružuje všechny podobné organizace Wurmbrandovy misie v několika desítkách zemí po celém světě. Já jsem se loni v říjnu na valném shromáždění Asociace stal jejím představitelem, vyslancem. Takže teď kromě práce pro Hlas mučedníků mám za úkol reprezentovat celou rodinu Wurmbrandových misií po celém světě.
Reklama
Jakým způsobem mohou Češi pronásledované křesťany podpořit?
Díky mé zkušenosti a příběhu se nám podařilo zvýšit informovanost, což je naším cílem. Jsme rádi, když lidé navštíví naše webové stránky www.hlas-mucedniku.cz, kde si mohou najít informace a objednat časopis, který bezplatně vychází jednou za dva měsíce. Samozřejmě vyzýváme k tomu, aby se za pronásledované křesťany modlili, a věříme, že jim Pán Bůh ukáže možnosti pomoci. Díky tomu, že jsme členy Mezinárodní křesťanské asociace, máme kontakty na ostatní a známe jejich projekty. Takže pokud někdo chce svými penězi pomoct v konkrétní zemi, můžeme to ve spolupráci se sesterskými organizacemi zařídit. Loni se podařilo nashromáždit ještě více prostředků než kterýkoliv jiný rok, takže pomoc české pobočky bude v celosvětovém měřítku výrazně vyšší.
Minulý rok jste se zmiňoval o tom, že byste rád o svých zážitcích v Súdánu sepsal knihu. Jak to s ní vypadá?
Kniha je v počátcích. Musím ale zklamat české čtenáře, protože se nejprve píše v angličtině, americký Hlas mučedníků mi pomohl tím, že mám k dispozici zkušeného spisovatele. Ale jakmile vyjde, určitě bude přeložená i do češtiny. Asi to bude záležitost roku 2018, i když to není úplně tak jednoduché. Mám potom zájem vydat ještě druhou knížku, která by se jmenovala Kázání z vězeňské kaple. Byla by to sbírka zamyšlení, kterými jsem po dobu šesti měsíců mohl ve vězeňské kapli sloužit.
Autor: Kristýna Gillíková Foto: cb.cz
