„Tohtoročné americké prezidentské voľby sú zvláštne“, povzdechl si nedávno bývalý slovenský křesťanskodemokratický ministr vnitra Vladimír Palko.
„Prvýkrát po desaťročiach tam je silný protisystémový kandidát, Donald Trump. Roky som dúfal, že sa tam objaví niekto, kto pôjde proti systému. A teraz sa to stalo a som z toho v rozpakoch. Trump vie správne pomenovať problémy. Ale keď sa pozriem na jeho osobnostné črty, tak sa nečudujem, že niektorí konzervatívci majú problém. No na druhej strane je Hillary – takže som rád, že nie som v ich koži…“
Zdá se, že Palkův povzdech vyjadřuje pocity mnohých pravicových voličů. Co v takové situaci počít, jak „číst takové znamení“, ptají se mnozí, například nad zprávou o tom, že Daniel Pipes, matador americké intelektuální pravice, vystupuje z republikánské strany na protest proti Trumpově nominaci.
Vůči Donaldu Trumpovi lze snést celou řadu zcela oprávněných námitek. Myslím, že námitky, které proti němu uvádí Daniel Pipes (a které naleznete v Konzervativních listech), jsou všechny víceméně v právu.
Ano, Trump je možná hochštapler a hulvát, narcistický mediální manipulátor bez jakékoliv jasné ideologie, jeho prohlášení jsou silácká, často zmatená, navzájem si protiřečí. To všechno je nejspíš pravda.
Navíc, milionář a byznysmen, který se staví do role mluvčího obyčejných lidí? Jak to, že mu to uvěřili? Nu, možná proto, že nikdo jiný si jejich trampot nevšímá! A právě v tomto momentě přestává být situace tak černobílá a přehledná.
Trump totiž zřejmě není jen osamocený excentrický blázen, který se zjevil z čista jasna, ale je spíše jakýmsi ztělesněním jistého trendu, symptomem obecnější společenské nálady v Americe. Ano, je populista a pragmatik – měl čich na vyhmátnutí problému a zároveň dost peněz a určitou nezávislost, aby se odvážil jej veřejně pojmenovat. Možná docela humpolácky, nicméně trefně.
Ostatně, jak poznamenává Francis Fukuyama, „populismus je nálepka, kterou politické elity označují politické záměry, jež mají podporu obyčejných lidí, ale elitám se nelíbí.“ A právě o to se možná v „cause Trump“ jde. Jak to, že to bystrý komentátor Pipes nepostřehl?
Trump se totiž „vztahuje k něčemu podstatnému v americké společnosti“, dodává sociolog Fukuyama. Celé jedné velké společenské skupině se během několika posledních desetiletí v podstatě „rozpadl americký sen“, jak píše jiný z konzervativních komentátorů Charles Murray.
Jde o bílou, manuálně pracující a méně vzdělanou vrstvu Ameriky, na níž stál poválečný rozkvět a která byla tradičně pilířem kapitalismu.
Všestranný úpadek tradičních amerických hodnot, doprovázený agendou nejrůznějších menšinových práv – za jehož nejkrystaličtější ztělesnění (a současně jeho nejagresivnější propagátorku) je považována právě Hillary Clinton – dopadá nejtíživěji právě na bílé tvrdě pracující voliče.
Jejich platy stagnují, ekonomická situace jejich rodin se zhoršila, přibývá sociálních problémů, klesá porodnost. „Trump umí zahrát na city obyčejných lidí, bílých Anglosasů“, dodává výše citovaný Palko. „Ti mají pocit, že je po desetiletí všichni jen urážejí. Každý obhajuje všechny možné menšiny, ale na ně všichni kašlou…“
Ano, Trump se rozešel s republikánskou ortodoxií, převládající od dob Ronalda Reagana, s konceptem malých daní a omezeného státu, nicméně podle Fukuyamy z těchto liberálních vymožeností dnes „mnohem více profitují korporace než jejich zaměstnanci“. A tento všeobecný pocit nespokojenosti sílí.
Stál i u kořenů hnutí Tea Party před několika lety – pocit, že bílá pracující Amerika je čím dál víc opouštěna „těmi nahoře“, kteří ji nechávají stále více ždímat nadnárodními korporacemi a z jejich svobod ukusovat progresivistickou levicí. Zkrátka, jak píše Murray, „celá americká pracující třída má legitimní důvody ke svému hněvu vůči vládnoucí třídě“.
Zdá se, že právě někde tady může mít své kořeny relativní úspěšnost dosavadní Trumpovy kampaně…
Pojmenovat problém bývá prvním krokem k případně změně, avšak samo o sobě většinou nepostačí. Podle Fukuyamy k nápravě nedojde, pokud se „lidový hněv nepropojí s moudrým vedením a dobrým politickým programem“.
Nuže, hněv bychom měli. Kde však jsou ti moudří vůdcové? A kde je smysluplný politický program?
Foto 1
Foto 2 David Floryk. (Archiv D. Floryka)
