Poprvé jsem se s pornografií setkal jako gymnasista na tréninku ragby. (Ano, Dan Drápal kdysi hrával dorosteneckou ligu za pražskou Slávii, ale to už je opravdu dávno.) Správce hřiště tam ukazoval švédské pornografické časopisy hloučku mých spoluhráčů. Musel jsem hodně natahovat krk, abych přes ten chumel viděl, co si to vlastně prohlížejí, ale nijak mě to nezaujalo. Druhé setkání bylo až během vojny. Tentokrát šlo o amatérské černobílé fotografie mladých lidí, které pak bylo možno potkat na ulici. Bylo mi jich spíš líto.
Kupodivu nejvíc upoutal mou pozornost pornografický text ve formě inzerátu („Hledám lodičku…“), který četl někdo, kde seděl pode mnou v přeplněné tramvaji. Ano, číst někomu přes rameno se nemá. Ten text mi ulpěl v paměti a dost dlouho jsem se ho zbavoval. Delší dobu jsem se cítil znečištěný.
To je vše. S pornografií jsem tedy neměl nikdy žádný problém. Proto mě překvapilo, když jsem se několikrát setkal s mladými lidmi, upřímně věřícími křesťany, kteří měli s pornografií problém dost velký a u kterých jsem se nejprve divil, že s ní vůbec přišli do styku. Brzy jsem ale pochopil, že to bylo pro ně velmi snadné. Stačilo, že používali počítač. Ještě dlouho před pubertou se nějak dostali na pornografické stránky. Ostatně, mě se to koncem devadesátých let stalo jednou také – ty stránky byly velice vlezlé a nějak se mi nainstalovaly do počítače bez jakéhokoli mého přičinění. Musel jsem tehdy volat na zákaznickou linku mého antivirového programu, kde mi poradili, jak se toho zbavit.
Těm hochům bylo nějakých osm, devět let. Několikrát si ty nahotinky prohlíželi, zasmáli se a šli hrát nějakou počítačovou hru.
Jenže když se pak v pubertě sexuálně probudili – bylo to po několika letech – už věděli, kde hledat. A než jim bylo dvacet, stali se z nich závisláci.
A teď z jiného soudku. Četl jsem v jedné americké knížce strašlivou věc: Jistý majitel velkého hotelu, v jehož velkém sále se pravidelně pořádají konference – dentistů, lovců zvěře, paraglidistů, advokátů – ale také pastorů – řekl, že návštěvnost jejich hotelového pornokoutku během konferencí pro pastory nijak nepoklesne. Přímo mě zamrazilo, když jsem to četl. Do jisté míry mi to vysvětlilo, proč je americké křesťanstvo přes svou početní sílu duchovně poměrně slabé. Jestli i pastoři…
Mám naději, že v České republice to je přece jenom o něco lepší – přinejmenším v evangelikálních kruzích. Přesto pornografie vážně ohrožuje i křesťany. A je lakmusovým papírkem našeho odhodlání bojovat s hříchem a dosáhnout svobody.
Proč je pornografie špatná? Důvodů je celá řada a já si nečiním nárok, že je všechny vyjmenuji. Zmíním pouze tři, které považuji za nejdůležitější. Předně je třeba si uvědomit, že jde o svého druhu průmysl, v němž se točí miliony. Některé ženy, případně muži, do toho šli dobrovolně, ale mnozí k tomu byli přinuceni. Neslyšeli jste o obchodu „s bílým masem“? A pokud s pornografií bojuješ – nebo už ani nebojuješ – je ti opravdu jedno, že se na tom s největší pravděpodobností podílíš? Neklam sám sebe – zde neexistuje žádný fair trade!
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Pokud žiješ v manželství, pak je pornografie jen jistou formou manželské nevěry. Ve většině párů, kde je manžel závislý na pornografii, sexuální život příliš nefunguje. Pokud má mít muž sex se ženou z masa a kostí, je to svým způsobem mnohem náročnější, než se ukájet při pornu. Žena má totiž své touhy, své reakce, a muž se musí mnohem více nasadit. Nemůže vše ovládat sám, musí brát ohled na manželku … a ona možná už nemá tak lepou postavu, jako slečna z časopisu nebo z internetové pornostránky. Setkal jsem se s řadou mužů, kteří už o sex se svou manželkou nestáli – porno jim stačilo. Tam mohli všechno ovládat. Pornografie je sobectví a zbabělost.
Konečně třetí argument: Pro křesťana je špatná jakákoli závislost. „Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.“ Na pornografii se nikdy nedívají svobodní lidé – snad kromě první zkušenosti. Člověk, který pornostránky navštěvuje, si brzy vypěstuje závislost. Je to podobné jako s drogami nebo alkoholem.
Cesta ke svobodě je ovšem otevřená. Předpokládá ale určitou statečnost a odvahu nasadit se. Ano, cesta ke svobodě je bezesporu otevřená, ale to neznamená, že je snadná. „Ještě jste se hříchu až do krve nezprotivili.“ Prvním krokem je přiznání si reálného stavu. Druhým krokem je to, čemu říkám „kvalitní rozhodnutí“. Zpravidla budeme potřebovat pomoc nejbližších bratří ze sboru. Poprosme je o přímluvu, o společnou modlitbu, a poprosme je, aby se nás pravidelně ptali, jak na tom jsme – zda jsme opět neupadli. Znovu opakuji: Cesta ke svobodě je otevřená. A někomu možná zachrání – kromě věčného života – i manželství.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor je teolog a publicista Datum: 14.11. 2018 Foto: Max Pixels CC Search
Dan Drápal
14. prosince 2017
4 Komentáře
Konečný Fr.
Myslel jsem, že dnes to bude o Putinovi a Číně. Pornografie mně nezajímá.
Jiří Aron
Pornografie je opravdu nebezpečná, je v dnešní tzv. západní kultuře všude – v kině, v televizi, v knihách, na internetu. Všechny ty, kteří se podílejí na její výrobě, distribuci a propagaci, čeká Boží soud.
Na článku mne ale více zaujal jaksi plytký pohled autora na to, proč si myslí především, že pornografie je špatná.
„Zmíním pouze tři, které považuji za nejdůležitější.“. První pohled se týká ubližování druhým: podílím se na obchodu s bílým masem. Druhý se týká manželství, ubližuji manželce i sobě. Třetí pohled – týká se mne, ztrácím svou svobodu a pěstuji si závislost.
A to je všechno. Nechybí něco?
Zdaleka nejdůležitější důvod, proč je pro křesťana pornografie špatná, se týká jeho vztahu s Bohem. Tedy ne jen druhých lidí a ne jen své vlastní svobody či svého otroctví. Hřeším a tím ztrácím blízký vztah s Bohem a chodím ve tmě, 1. Jan 1. kap.. Jako ratolest nenesu ovoce, když nezůstávám v Kristu, Jan15.
Příznačné je, že cesta ke svobodě tak, jak ji pan Drápal popisuje, nevychází z Kristova evangelia, nezačíná od Boha a jeho odpuštění v Jeho Synu skrze jeho oběť na kříži. Autor komentáře nabízí cestu vycházející z člověka samého a z lidí okolo něj. Ze svého vlastního úsilí jako je osobní statečnost, odvaha, upřímnost a „kvalitní rozhodnutí“. Plus přímluva, modlitba a sdílení se s křesťany.
Porovnejme tento pohled a řešení pana Drápala např. s nádherným Žalmem 32, 4 – 7:
„Ve dne i v noci na mně těžce ležela tvá ruka.
Morek se mi kazil jako v letním žáru.
Pak jsem ti svůj hřích oznámil; svou vinu jsem neukryl.
Řekl jsem: Vyznám na sebe svá přestoupení Hospodinu.
A tys sňal vinu mého hříchu.
Proto ať se k tobě modlí každý věrný v čase, kdy tě lze nalézt. Ani příval velkých vod k němu nedosáhne. Tys mou skrýší, střežíš mě před soužením; obklopíš mě jásotem nad vysvobozením.“
Honza Hučín
Pane Arone, o hříchu se Dan ve třetím argumentu zmiňuje, cituji: „Pro křesťana je špatná jakákoli závislost. ‚Každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.'“ Nejde jen o osobní nesvobodu, ale o propadnutí hříchu, což implicite znamená porušení vztahu s Bohem.
Prvním krokem je opravdu přiznání, že mám problém. Přijmout Boží odpuštění mohu až ve chvíli, kdy si uvědomím, že je něco v nepořádku. Druhým krokem je ono kvalitní rozhodnutí se ke své situaci postavit čelem a řešit ji. Však to tak také ve Vámi citovaném žalmu je.
A ještě jedna poznámka. Dan popisuje reálnou situaci znovuzrozených křesťanů, kteří sice věří v Ježíše jako ve svého Spasitele, ale to jim nebrání upadat do závislosti na pornografii. Zde bohužel platí, že nestačí své hříchy týden co týden vyznávat, přijímat Boží odpuštění, abych pár dní dělal dobrotu a pak se zase začal propadat. Proti hříšné závislosti je potřeba bojovat duchovně (modlitbou, vyznáváním hříchů) i praktickými kroky (vykazatelnost, obecenství důvěry).
Jiří Aron
Pane Hučíne Netvrdil jsem, že pan Drápal se nezmiňuje o hříchu. Zmínil jej to ano, ale v jeho popisu hříchu není tím hlavním problémem porušení vztahu s Bohem, ale jen ztráta vlastní osobní svobody. V následujícím popisu, jak z hříchu ven ke svobodě, autor nepotřebuje pomoc Boží, ale radí vzchopit se sám a získat pomoc od lidí. Pojmenoval bych to jako nezávislost na Kristově evangeliu, nejde mu o vztah s Bohem.
Plně souhlasím, že je potřeba přiznat si problém, to jsem nerozporoval.
Ani jsem netvrdil, že stačí hřích týden co týden vyznávat a že není třeba bojovat proti hříšné závislosti. Souhlasím s Vámi, že to potřeba je.