V souvislosti s letošním zásadním křesťanským výročím, kdy si připomínáme 500 let od začátku světové reformace, mi dovolte několik historických poznámek k této události. Den reformace se tradičně slaví 31. října a je spojen s osobou reformátora Martina Luthera. Tento den máme obvykle propojený s romantickou představou Luthera s obrovským kladivem, jak přibíjí svých 95 tezí na dveře zámeckého zámeckého wittenberského kostela. Skoro už slyšíme bušení zmíněné „palice“, která tímto téměř až fyzickým způsobem “otřásá základy středověké církve“. Pro mnohé protestanty je Luther mnichem „hrdinou“, odvážným rebelem nebo nekonvenčním typem člověka, který dokáže upoutat pozornost. Přitom ve skutečnosti šlo spíše o mnicha hledajícího milostivého Boha.
Jak to tehdy vlastně probíhalo? Pokusme se proto nyní proniknout hlouběji k historické skutečnosti této události. Někdy od roku 1957 se mezi církevními historiky objevila otázka, zda Luther skutečně přibil své teze tak, jak bylo popsáno výše a zda se tato událost odehrála 31. října nebo až 1. listopadu. Předně je potřeba říci, že obraz přibití je založen pouze na zprávě Filipa Melanchtona, která pochází až z roku 1546. U Luthera samotného v jeho spisech nic o přibití nenajdeme. Jde tedy opravdu o heroizaci osobnosti?
Ne tak docela, jak dále uvidíme. Datum zveřejnění určitě nebylo náhodné, vždyť šlo o předvečer svátku Všech svatých, kdy se v tento den 1. listopadu udělovali ve Wittenberku plnomocné odpustky. Očekával se příliv poutníků, kteří měli být konfrontováni s Lutherovými tezemi. Bohužel se nám nezachoval ani rukopis ani prvovýtisk zmíněných tezí, pouze tři tisky z roku 1517, navíc v různých formátech, formách a místech vytištění.
Reklama
Jistý posun v bádání přinesl až rok 2007, kdy byl v Jene v Duryňsku objeven Lutherův překlad Nového zákona z roku 1541, který používal Lutherův asistent Georg Rörer, a ten si zde poznačil, že v roce 1517 v předvečer Všech svatých byly na dveřích kostelů ve Wittenberku představené teze o odpustcích Dr. Martina Luthera. Rörer je tedy přesnější než Melanchton, nicméně ani jeden z nich nebyl očitým svědkem události.
Na základě tohoto poznání můžeme tvrdit, že s největší pravděpodobností Luther vyvěsil své teze na dveře všech wittenberských kostelů a to v latině, nikoliv němčině, do které byly přeloženy později, z počátku k Lutherově nelibosti. To proto, že nechtěl vyvolávat nějakou náboženskou revoluci, šlo mu spíše o teologickou akademickou diskuzi o odpustcích, neboť teologie římské církve této doby v otázce odpustků byla nedokonalá a nedotažená do konce. A tak v úvahu připadá i umístění těchto tezí na obvyklou univerzitní nástěnku. Přeložením tezí do němčiny a jejich hromadné šíření tuto Lutherovu upřímnou snahu o akademickou diskusi o odpustcích úplně zmařilo a ve finále vedlo ke causa Lutheri, tedy k římskému procesu s Lutherem.
Lutherův původní záměr byl skutečně vést akademickou univerzitní disputaci, proto byly teze v latině a obsahově vysoce teologické. Jejich uveřejnění mělo význam jako veřejné oznámení o záměru diskutovat na půdě univerzity. Pak by nemělo smysl vyvěšovat je jen na dveře wittenberského zámeckého kostela jako „vzdělávání laiků“, nýbrž na všechny dveře i na univerzitní nástěnku.
Autor: Mgr. Jiří Sladký, farář CČSH Foto: Youtube
2 Komentáře
Jiří Vrba
„neboť teologie římské církve této doby v otázce odpustků byla nedokonalá a nedotažená do konce. “ – nedá mi to, abych se neptal, jak by tedy měla tato teologoie být dotažena do konce a stát se dokonalou, když pro ní v Bibli nemáme vůbec žádnou oporu? Tahle formulace mi připadá hodně zvláštní….
Jindřich Mrlík
A co třeba toto z druhé knihy Makabejské:
39Následujícího dne – byl už totiž nejvyšší čas – šli Judovi lidé posbírat těla padlých, aby je za účasti příbuzných uložili v hrobech otců.
40U každého z padlých našli pod šatem amulety bůžků z Jabny, které Zákon židům zakazuje. Všem bylo zřejmé, že to byla příčina, proč padli.
41Všichni dobrořečili Hospodinu, který spravedlivě soudí a zjevuje skryté věci.
42Ale potom prosili a modlili se, aby jim byl ten přestupek plně odpuštěn. Šlechetný Juda domlouval lidu, aby se chránili hříchů, když na vlastní oči viděli, co se stalo, a jak hřích byl příčinou toho, že někteří padli.
43Nato uspořádal ve vojsku sbírku a poslal do Jeruzaléma dva tisíce drachem, aby byly přineseny oběti za padlé. Bylo to krásné a šlechetné jednání, vždyť Juda přitom myslil na vzkříšení.
44Kdyby nebyl přesvědčen, že padlí vstanou, bylo by zbytečné a marné modlit se za mrtvé.
45On však byl přesvědčen, že těm, kdo zemřeli ve zbožnosti, je připravena nejkrásnější odměna. To je vznešená a zbožná myšlenka – proto dal přinést smírčí oběti za mrtvé, aby jim byly odpuštěny hříchy.