Ota Pinkner se už 25 let živí jako soukromý učitel kytary. V 90. letech se podílel na pořádání konference pro křesťanské umělce Hrejte dobře a zvučně. Svou lásku k Bohu vyjadřuje kytarovými sóly. S manželkou (autorkou článku) a dvěma krásnými svobodnými dcerami žije v Brně.

 Ahoj Oti, jak se máš?

Jde to.

Copak jsi dělal o prázdninách?

Odpočíval. Od žáků, od kytary, od práce. A bavil jsem se skenováním prastarých rodinných fotografií. A hledáním stop po vojenském útvaru 8015 ve Stříbře, kde jsem sloužil koncem 70. let.

Na Facebookové stránce Hrejte dobře a zvučně zveřejňuješ staré videozáznamy ze stejnojmenné konference. Co tím sleduješ?

V první řadě se tím bavím. Jsem ve věku, kdy se člověk ohlíží dozadu a přemýšlí o životě a o věcech, které se podařily i o těch, co se nepodařily. Konference Hrejte dobře a zvučně patřily k tomu dobrému. Je neuvěřitelné, co člověk všechno zapomene, ačkoli jsme tou akcí kdysi žili řadu let naplno. Díky videozáznamům se člověk na chvíli přenese zpět a uvědomí si, že jsme prožívali výjimečné věci ve výjimečné době. Během let jsem občas zaslechl stesky po této konferenci a prosby, ať to znovu rozjedeme. Nevidím to tak. Plakat nostalgicky po návratu minulosti znamená „žít v minulosti“, stagnovat – nelze dvakrát vstoupit do stejné řeky. Na druhé straně – žalmy mluví o připomínání dávných časů, kdy s námi Bůh jednal (pozn. redakce: žalm 143,5 „Připomínám si dávné dny, rozjímám o všech tvých skutcích, přemýšlím o díle tvých rukou.“), kdy jsme byli součástí Jeho záměrů a díla, které s naší pomocí tehdy tvořil. Možná jsme zůstali Bohu věrni po celý čas, ale možná jsme se mu vzdálili a Jeho cesty opustili. Třeba to pro některé lidi může být připomínka něčeho silného, co s Bohem i lidmi tehdy prožili. Možná při zhlédnutí videa takový člověk zatouží znovu po Božích cestách, oživení víry, obnovení vztahu a já nevím co. Přijde mi škoda nevyužít v době zaměřené na vizuální komunikaci v prostředí YouTube či FB bohatství těchto retro záznamů. S nadějí, že poslouží minimálně k příjemné vzpomínce či jemnému „nakopnutí“.

Jaké pocity u toho prožíváš?

Smíšené. Vrací se mi pocity prožívané v různých situacích, někdy příjemné, někdy ne. Také lítost, když vidím známé tváře, které už s námi na této straně věčnosti nejsou. Hrdost na lidi z našeho tehdejšího společenství, kteří do služeb na konferenci šli s obrovským nasazením. Nadšení a radost, když poslouchám vyučující, kteří dávají to nejlepší, co mají. Smutek, když vidím některé bývalé přátele, kteří dnes bloudí kdoví kde. Takže smíšené.

Na co z těch akcí nejraději vzpomínáš?

Vznikla nadčasová přátelství, pevné vztahy. Mezi vyučujícími, mezi účastníky. Mnohá trvají dodnes. Když se potkáme s Řežábkovými, ihned navážeme, jako bychom se viděli nedávno. Také vzpomínám na ten hlad po Bohu, touhu po hlubší známosti, touhu po růstu, v duchovní i umělecké oblasti. A jedna zábavná vzpomínka. Na první kytarový workshop se v roce 1993 přihlásilo hodně lidí, což mě vyděsilo. Netušil jsem, jak lze vyučovat 95 žáků, od evidentních začátečníků po docela zkušené kapelové hráče. Pak mě napadla spásná myšlenka – napsat skripta. V té době v ČR nebyly prakticky žádné neklasické kytarové materiály, takže takový průvodce akordy, stupnicemi, rytmy a já nevím, čím by se hodil. A skutečně, měl jsem úspěch. I po čtvrtstoletí občas potkám někoho, kdo mi řekne, že ten materiál ho v jeho kytarovém hledání velmi inspiroval. A to mě těší.

Kam ses od té doby posunul? V hudbě? V duchovních věcech? Jako učitel?

Zcela skromně – učím i hraju líp než kdysi. A už mi tolik nevadí chyby, mohou být inspirativní. 🙂 Současně chci učit i hrát mnohem líp, daleko zajímavěji. Díky YouTube člověk vidí, kolik je na této planetě skvělých hráčů a výjimečných učitelů – to člověka vede k pokoře a touze jít dál. Takže stále píšu „skripta“, vlastní výukové materiály, a stále ještě cvičím na kytaru a nechávám se inspirovat zkušenějšími. V duchovních věcech je to hůř měřitelné, metronom nepomůže. Asi nejvíc mně k růstu pomohla osobní krize, když jsem od 43 let trpěl těžkými depresemi. Trvaly deset let. Bůh mě vyučoval životnímu stylu odpočinutí v Něm. Zabralo to. Ale život stále přináší nové výzvy. Never ending story.

Změnily se nějak Tvé vyučovací metody od té doby?

Ano – žáci už nemusí nechávat od rodičů podepisovat cvičící plány. :-). To byla naštěstí jen krátká etapa, ale „postižení“ žáci a jejich rodiče na ni často (s láskou) vzpomínají. Změn je hodně. Například dnes už spolehlivě vím, že když je učitel horlivější, než žáci, něco je špatně. Dříve mě vlažní žáci docela trápili, dnes je už tolik neřeším. Jsem schopen lidi připravit ke studiu na konzervatoři i na vysoké škole, ale musí to být oni, kdo chtějí. Já jen pomáhám najít směr a efektivitu. Další změny se jistě týkají technologií. Začínali jsme s notami, pak přišly kazeťáky, po nich vypalování učiva na CD a dnes jsou v kurzu videa, která v lekci nahrávám a ihned dávám žákům na flash disk. Ale to je jen způsob práce, to hlavní se nezměnilo: nejsou zkratky. Kdo chce hrát na dobré úrovni, nota bene hudbou sloužit Bohu, musí mít kázeň a tah na bránu. Jak se říká, musí se to odsedět.

Kolik žáků v letošním školním roce vyučuješ?

Letos je jich něco přes třicet, takže o něco méně, než loni. Mám aspoň víc času na přípravu materiálů. Ale možná se ještě někdo přihlásí v průběhu školního roku, jak to tak bývá.

Co vlastně je hlavním cílem Tvého vyučování?

Jsem-li učitel „moderní“ kytary, pak jistě naučit lidi hrát na nástroj, že ano. S tím pochopitelně souvisí práce v kapele, zvládnutí instrumentu včetně příslušenství – aparatury a efektové krabičky. Základem zůstává porozumění kytaře – a to není o šprtání akordických či stupnicových diagramů. Člověk by měl porozumět sám sobě, aby kytarou uměl vyjadřovat své pocity a nálady. Někomu stačí zvládnout „jen“ akordy k písničkám a pár rytmů, jiný chce improvizovat jako Joe Bonamassa. Jakmile žák začne rozumět svému srdci, je na dobré cestě. Můj úkol je být mu v tom hledání společníkem.

Ale někdy je i tento cíl pouhou zástěrkou pro hlubší věci. Jak mi kdysi řekl jeden z nejlepších kytaristů české rockové scény Radim Hladík: je to o vztahu. Mám rád lidi. Když se podaří navázat s žáky vztah, pak konzultujeme i různorodé životní peripetie a situace. Někdy mluvíme i o víře, ale v této oblasti se snažím respektovat lidskou svobodu, což znamená, že někdy téma víry rozvíjíme, jindy naopak rychle opustíme. Platí si mě jako učitele kytary a toho bych neměl zneužít, i kdyby moje motivy byly čisté jako křišťál. 🙂

Myslíš, že žijeme v posledních časech? Že bychom měli čekat vytržení?

Spíše ano. Zdá se mi, že svět v posledních letech ztrácí stabilitu, ať už ve směru opouštění křesťanských kořenů či hodnot v západních zemích nebo narůstajícím chaosem souvisejícím s migrační vlnou. Roste strach z budoucnosti, nejistota. Někteří se obávají celosvětové války, vyprovokované kupříkladu Severní Koreou, jiní vidí neodvratný konec v islamizaci Evropy. Nedomnívám se, že by Bůh dopustil, aby lidstvo zaniklo nějakým katastrofickým scénářem tohoto typu. Moje úvahy o posledních časech jsou opřeny jednak o knihu knih – Bibli – a proroctví v ní obsažená, jednak o poznání lidí, které mají moudrost tyto věci hodnotit a rozsuzovat a kterých si dlouhodobě vážím. Zdá se mi, že většina biblických proroctví už došla naplnění, případně se to odehrává v současnosti. Třeba překládání Bible do nejroztodivnějších jazyků a s tím související misionářské aktivity – čili kázání evangelia všemu stvoření. Jedním z nejvýraznějších znamení posledních časů je jistě návrat izraelského národa do své země, vznik státu Izrael v roce 1948. Podle mého názoru je tohle naplněné proroctví přesvědčivým důkazem Boží existence i svrchovanosti. A současně blikající červenou kontrolkou, vteřinovou ručičkou na hodinách dějin. Takže ano, zdá se mi, že můžeme být onou poslední generací a můžeme se těšit a připravovat na setkání s naším Pánem.

Autor: Hana Pinknerová

Foto: Facebook