Dan Drápal: Postoje k migrantům

V tomto článku nebudu psát o České republice ani o ostatních zemích, do které migranti nepřicházejí vůbec nebo jen v minimálních počtech. Nepokusím se ani navrhovat, jak otázku migrace řešit , tomu budu věnovat jiné články. Pokusím se napsat něco o tom, jak vznikla situace, v níž se nyní ocitla velká část západní Evropy. Chceme-li řešit nějaký problém, musíme nejprve pochopit, jak tento problém vznikl.

Západní Evropa zakoušela po druhé světové válce nebývalý hospodářský rozvoj. Tento rozvoj byl jak pro obyvatelstvo, tak pro vlády západoevropských zemí spíše překvapením než očekáváním – přesvědčivě to dokládá obsáhlá kniha Tonyho Judta Poválečná Evropa. Svět tehdy očekával nikoli hospodářský zázrak, ale pokračování druhé světové války, či, chcete-li, proměnu studené války ve válku jadernou, tedy konflikt mezi Sovětským svazem a jeho satelity a svobodnými státy Evropy a Ameriky.

Naštěstí studená válka ve válku horkou nepřerostla. Státy svobodné části Evropy nejprve zvolna, ale pak stále rychleji hospodářsky rostly. Současně se zbavovaly – někdy dobrovolně, někdy nedobrovolně – svých kolonií. Přestože demografická křivka nebyla tak nepříznivá, jako je nyní, v rozbité, ale vzchopující se Evropě se nedostávalo pracovních sil. Tehdy vznikl v Německu, v Rakousku a ve skandinávských zemích fenomén „gastarbeiterů“, kteří při- cházeli z jižních zemí Evropy … a z Turecka. Většina Portugalců, Španělů, Řeků a Italů se postupně vracela do svých zemí; mnozí Turci ale zůstali. S něčím takovým nepočítali ani obyvatelé, ani jejich vlády. Nikdo vznik tohoto problému nepředpokládal a nikdo ho také neřešil (a vlastně neřeší dodnes).

V trochu jiné situaci než Německo, Rakousko a Skandinávie byla Velká Británie a Francie. Tam totiž přicházeli lidé z bývalých kolonií. Do Británie proudili zejména Indové, Pákistánci a obyvatelé Karibiku, do Francie zejména Alžířané, Maročané a Tunisané, tedy obyvatelé zemí, které Francie dlouhou dobu nepovažovala za kolonie, ale za součást Francie (to platí zejména o Alžírsku).

Nicméně počty lidí, přicházejících do těchto zemí, byly zpočátku relativně nízké. Jednalo se o tisíce, maximálně desetitisíce lidí. Ačkoli Britové nebo Francouzi chápali třeba situaci Indů, kteří byli vyhoštěni z Ugandy, nebo Alžířanů, kterým hrozila smrt za spolupráci s Francouzi v době boje za nezávislost, obyvatelstvo od počátku, tedy od prvních výzkumů veřejného mínění o migraci, dávalo najevo, že migrantů je příliš mnoho. Postoj Britů a Francouzů byl v této věci poněkud jiný než postoj Němců či Švédů v tomto desetiletí.

1

V těchto dvou zemí byla – alespoň po určitou dobu – migraci nakloněna větší část obyvatel.

Ne tak ve Velké Británii nebo Francii. Jakmile se vlády začaly otázce imigrace věnovat, téměř všechny, zejména před volbami, tvrdily, že imigraci omezí. Současně vznikaly různé prognózy, kolik migrantů přijde a kolik jich bude třeba začlenit do společnosti.

Veškeré tyto prognózy se ukázaly jako nerealistické, tj. jako silně podhodnocené. Jakmile ale nějaký politik nebo státní zaměstnanec vládní sliby a vládní politiku zpochybnil, byl ostrakizován nebo vyhozen. Nakonec – a je to vývoj poměrně nedávný – začali politici mluvit o tom, že s imigrací je třeba se „smířit“. Kupříkladu Sunder Katwala z levicového think-tanku British Future (Britská budoucnost) komentoval výsledky posledního britského sčítání lidu, během kterého se ukázalo, že Britové jsou již ve svém hlavním městě v menšině, slovy: „Otázka, zda si tento vývoj přejete nebo nepřejete, předpokládá, že máte možnost volby a že můžete říci: ‚Nechceme diversitu‘. To už ale není možné.“

Domnívám se, že jedním z hlavních důvodů odcizení mezi obyvatelstvem západoevropských států a jeho vládními „elitami“ je skutečnost, že vlády slibovaly, že budou pracovat na odstranění negativních důsledků imigrace, ale nikdy tak neučinily.

My – alespoň doufám – stále ještě možnost volby máme.

Je možné přijmout tak velké množství migrantů, kteří přicházejí do Evropy? Dle mého názoru ano. Ovšem za poměrně drastických podmínek. První podmínkou by byla pravdivost v pojmenovávání problémů a druhou schopnost vymáhat dodržování zákonů. Obojí západní Evropa postrádá. Vezměme si například otázku vracení odmítnutých žadatelů o azyl do země původu. Německé úřady sice některým migrantům azyl neudělují, nicméně do země původu je nevracejí.

Důvod, proč Evropa není schopna příliv migrantů zvládnout, není primárně dán jejich počtem. Důvodem je pochybnost Evropanů o sobě samotných. Když ministr švédské vlády prohlásí, že „žádná švédská kultura vlastně neexistuje“, je to pro mě neklamným znamením, že Švédsko se promění v Somálsko, v lepším případě v Nigérii. Je to otázka několika desetiletí.

Vím, že budu napadán, že jsem necita, islamofob, alarmista a já nevím co ještě. A rozhodně bych rád pomohl co největšímu počtu lidí, kteří jsou skutečně v ohrožení života. Ostatně soudím, že jsem pro to i něco udělal. Nicméně mám-li volit mezi vývojem ve Francii, Německu či Británii, a vývojem u nás, volím radši vývoj u nás. Stačí porovnat počet teroristických útoků ve Francii, Německu či Británii s počtem teroristických útoků v Polsku, Česku, Slovensku či Maďarsku. A to se ve Francii našli už i politici, kteří obyvatelům sdělili, že se budou muset „naučit žít“ s terorismem. Děkuji, nechci.