Smrt jako konec starého života

Římanům 6:7 … Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen ze hříchu.

Dobrý velkopáteční den, přátelé, kteří dnes „slavíte smrt“.

Je to zvláštní, slavit smrt, nemyslíte? Zní to až trochu „úchylně“. Obvykle v tomhle světě slavíme zrození, a ne skon. Slavíme uzavření nového manželství. Slavíme příchod dítěte na svět. Slavíme otevření nového úseku dálnice. Slavíme inauguraci prezidenta. Slavíme příchod jara. Oslavujeme zrození. Ale smrt a konec (konec existence nebo vlivu) zpravidla neslavíme – leda že by šlo o smrt a konec něčeho, co nám dlouho znepříjemňovalo život, třeba tyrana a utlačovatele.

Velký Pátek – ten, který se odehrál před téměř dvěma tisíci lety – přinesl smrt a konec. Máme tedy nad ním truchlit, nebo se z něj radovat? V jistém smyslu obojí, protože znamenal smrt jak něčeho niterně dobrého, tak něčeho veskrze zlého. Rozhodně stojí za to, abychom si velkopáteční událost připomínali. Nejen dnes, ale vlastně každý den. Má totiž, jak uvidíme, hluboký a dalekosáhlý osobní vliv na to, jak každý den žijeme, pro koho každý den žijeme a z čeho každý den žijeme.

Dnes si především připomínáme konec a skon jedné výjimečné osobnosti. Ale spolu s ní je neoddělitelně spojen i konec a skon některých dalších věcí. Můžeme říct konec „starých věcí“. Událost ukřižování Ježíše Krista kolem roku 30 n.l. je z tohoto důvodu naprosto přelomová v dějinách světa i celého lidstva. Blaze tomu, kdo začne chápat její význam pro svůj vlastní život!

Konec svatého života

Ano, Velký Pátek přinesl konec jednoho svatého života. Dokonce jediného svatého života, který kdo kdy na tomto světě žil. Jen svatý a dokonalý Boží Syn žil svatý a dokonalý život. Možná jste se i vy, než jste poznali Ježíše, o dobrý a svatý život pokoušeli. Množná to stále činíte. Ale je to podobné, jako s cizím jazykem. I když budu mluvit třeba anglicky sebelíp, nezmění to nic na tom, že nejsem Angličan, ale Čech. Stal jsem se Čechem, už když jsem se Čechem narodil. Mí rodiče jsou Češi. A tak mluvit česky, jíst česká jídla, rozumět českému humoru – to všechno jsou mimovolné projevy mé národní přirozenosti.

SOUVISEJÍCÍ – Vedlejší aktéři pašijí – Pilát „myslitel“

Podobné je to i s námi všemi v tom smyslu, že jsme potomky Adama, hříšníka. Narodili jsme se jako hříšníci. Už odmala jsme byly hříšníky, pro které bylo přirozené bezděčně i vědomě hřešit. Byli jsme prostě jen „stamilióntou“ replikou padlého Adama. A proto „snažit se konat dobro“ a „tu a tam pomáhat slabším“ nic neřešilo na tom, kým jsme byly. Náš problém byl daleko hlubšího charakteru. To my sami, nejen naše skutky, slova a myšlenky, ale my sami jsme byli hříšní.

Ale Bůh přesto miloval svět plný tvorů, jakými jsme vy a já byli. A protože božská láska je vždy o činech, nikoli o citech, čteme, že „takto Bůh miloval svět: poslal svého jediného Syna“. Syna, který je „zrozen z Otce přede všemi věky“, jak to vyjadřuje jedno staré křesťanské vyznání.

Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv

Leave this field empty if you're human:

Ježíš jako člověk nebyl, tak jako my, „nedokonalou kopií nedokonalého Adama“; ale byl naopak „dokonalou kopií dokonalého Otce“. Ježíš byl druhým člověkem, druhým „typem člověka“, pro kterého bylo přirozené – i když nikoli snadné, protože také zažíval pokušení – žít svatě, čistě, láskyplně, v naprosté závislosti a důvěře Otci ve všech věcech a všech ohledech. Jak sám prohlásil: „Syn nemůže sám od sebe činit nic než to, co vidí činit Otce. Co činí Otec, stejně činí i jeho Syn.“ (Jan 5:19). Ježíš zkrátka nikdy „nehovořil naší řečí“, řečí hříchu, která pro něho byla cizí. On znal jen jednu řeč – řeč Otcovy lásky. „On hříchu neučinil a v Jeho ústech nebyla nalezena lest,“ píše se v 1. listu Petrově (2:22).

Co jsme však my, adamovci, pocházející z Adama, s tím svatým člověkem, pocházejícím od Boha, udělali na Velký Pátek? Jedni z nás jsme Ho opustili; jedni jsme Ho zradili; jedni jsme Ho zapřeli; jedni jsme se Ho zmocnili; jedni jsme Ho poplivali; jedni jsme Ho křivě odsoudili; jedni jsme Ho přibili na kříž. Vskutku, hříšnost „adamovců“ se plně projevila všelijakými hříchy, od nenávisti a zbabělosti až po vraždu. Výsledkem byl konec a smrt jediného svatého života, pokorného a bohulibého života, který tu kdy mezi námi byl. Konec života milujícího nás až na smrt.

SOUVISEJÍCÍ – Král na oslu, aneb Moc v zajetí služby

Konec hříchů

Ten konec však neznamenal Boží prohru, ačkoli to tak zprvu vypadalo. Ježíš totiž na kříži nevisel a nezemřel a neskončil sám! Bůh nám říká, že Jeho Syn na kříž vzal i všechny naše hříchy – všechna naše selhání, všechny naše přečiny, slovní úlety i zlé myšlenky. „On na svém těle vzal naše hříchy na kříž“, potvrzují opět slova 1. listu Petrova (2:24) a mnohá další. Velký Pátek proto znamená i konec všem našim hříchům – těm minulým, současným i budoucím; těm, co jsme my způsobili druhým, i těm, co druzí způsobili nám. Všechen hřích světa, jednotlivě a kolektivně, byl sejmut z nás, vložen na Božího Beránka a přibit spolu s Ním na Jeho kříž. Proto můžeme i dnes být ujištěni a povzbuzeni slovy, hodnými smělé důvěry: že naše hříchy jsou nám odpuštěny, že jsou smazány, že jsou jednou provždy Ježíšem odčiněny a odstraněny. Jediná Boží oběť, jediná smrt dokonalého člověka, přinesla zproštění vin, ospravedlnění, celému světu adamovců.

Konec hříšníků

Ale to ještě není vše, co zemřelo na Kristově kříži tehdy na Velký Pátek. Vzpomeňte, že naším problémem nebyly pouze naše hříchy, ale samo naše hříšné já, naše hříšné srdce, naše hříšná identita. Bůh nám díky Ježíši odpustil všechny hříchy, hallelujah! Ale kdyby zůstalo jen u toho, měl by nakonec Bůh u sebe v nebi jen „bandu hříšníků“, kterým sice odpustil viny, ale kteří dál od Něho utíkají, kteří mají dál zalíbení jen sami v sobě, pro které je „řeč sebeobětavé lásky“ jen cizí a nesrozumitelnou hatmatilkou. A proto na dřevě golgotského kříže Bůh učinil také konec našemu „starému já“, naší adamovské identitě. Ježíš je posledním Adamem, protože On přinesl konec adamovským kopiím. A tato Boží skutečnost se skrze křest stává i naší skutečností, protože právě skrze křest jsme se spojili s Kristem v Jeho smrti na kříži a naše staré já bylo ukřižováno.

SOUVISEJÍCÍ – Bůh – aplikace, či operační systém?

Poslechněte si, jak o tom mluví apoštol Pavel v Římanům 6: „Všichni, kteří jsme pokřtěni v Krista Ježíše, byli jsme pokřtěni v Jeho smrt… jsme s Ním sjednoceni (srostlí) připodobněním Jeho smrti… starý člověk v nás byl spolu s Ním ukřižován… my jsme spolu s Kristem zemřeli… počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu.“ (Řím 6:3-11)

Skrze křest jsme se i my stali součástí smrti a konce adamovského způsobu života. I pro nás Velký Pátek znamenal konec starého stvoření, starého pokolení. Konec nadvlády tyrana a otrokáře zvaného hřích – prostě proto, že jeho otrok, náš starý člověk, zemřel a je mrtev. „Vždyť ten, kdo zemřel, je vysvobozen ze hříchu.“ (Římanům 6:7)

Zrození nového, jen když staré zemře

Jak často se v křesťanských kruzích mluví o „novém narození“ – o narození z Boha, mocí Ducha svatého, o narození do Krista. Jak málo se však mluví o tom, že zrození nového je spojeno se smrtí starého. Aby bylo vůbec možné narodit se znovu, bylo nutné, aby to staré zemřelo. Čím více víme a věříme a spoléháme na to, že ten starý člověk v nás byl v Kristu ukřižován, tím více a zřetelně budeme zažívat ten nový život v Kristu. Vždyť Bůh z nás učinil zcela nové stvoření; dal nám, náhradou za tu starou a mrtvou identitu, zcela novou: identitu Božích dětí, kristovců.

Co to znamená pro náš každodenní život? Vzpomeňte na Izraelce, kteří vyšli z Egypta. Voda rozpolceného moře se zavřela, spláchla faraónovo vojsko a učinila tečku za otroctvím Božího lidu. Oni opustili Egypt… ale Egypt ještě neopustil je. Učit se chodit v nově nabyté svobodě, ve spoléhání na Boha, to pro ně bylo každodenní výzvou a novou zkušeností.

A je i pro nás, kteří víme a počítáme s tím, že na Velký Pátek zemřel svatý Boží Syn, že na Něm zemřely naše hříchy, že s Ním zemřel i náš starý člověk. Máme nyní dál žít podle „mrtvého Adama“ v nás? Nebo máme žít podle „živého Krista“ v nás? Oblékat si dál naše staré, pohřební šaty – starostí, tužeb a vášní – šaty, které nám už nepadnou, nesluší a ani nám už nepatří? Nebo můžeme každodenně otevírat nový šatník s oblečením, které nám krejčí ušil na míru a které sluší naší nové identitě v Kristu? Mluvit dál tou starou řečí tohoto světa, anebo mluvit naší novou mateřštinou, ve které druzí mohou zaslechnout Kristův hlas? Pokaždé, než se rozhodnete, vzpomeňte jako dnes, čemu všemu Velký Pátek přinesl smrt a konec. A vězte, že na nový život nemusíte čekat až do třetího dne poté…

„I vy počítejte s tím, že jste mrtvi hříchu, ale živi Bohu v Kristu Ježíši.“ Amen.

Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 15. dubna 2022 Foto: Pixavay – ilustrační

Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin

Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.

Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.