2. Janův 1:7-13 … Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist. Mějte se na pozoru, abyste nepřišli o to, na čem jste pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu. Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v jeho učení, má i Otce i Syna. Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích. Ačkoliv bych měl ještě mnoho co psát, nemíním to svěřovat papíru a inkoustu; neboť doufám, že se k vám dostanu a budu s vámi mluvit tváří v tvář, aby naše radost byla úplná. Pozdravují tě děti tvé vyvolené sestry.
Historka z lázní
Přátelé – vyznávající a přebývající v Kristově učení.
V dochovaných spisech raných církevních otců-vůdců nacházíme zajímavou historku ze života apoštola Jana. Když se jednou Jan přišel koupat do veřejných lázní v Efezu, zjistil, že se v nich koupe i Cerintus, jeden z prvních šiřitelů křesťanského gnosticismu a Janův vehementní oponent. Jan prý tehdy zvolal: „Prchněme, než spadne tahle budova; neboť Cerintus, nepřítel pravdy, je zde uvnitř!“, a spolu se svým žákem Polykarpem opustil koupele.*
* Irenej z Lyonu (lat. Irenaeus) slyšel tuto příhodu právě od Polykarpa, Janova žáka, a zmiňuje ji ve svém spisu „Adversus haereses“ (Proti bludům), kniha III. kap. 3. odst. 4.
SOUVISEJÍCÍ – Významný verš – Ezdráš a Nehemjáš
Gnostik bloudící
Dnešní neděli se znovu věnujeme Janovu 2. listu. Má se všeobecně za to, že právě Cerinta a jeho bludy měl Jan „na mušce“, když psal tento svůj druhý list (stejně jako svůj první a své evangelium). Cerintus vyznával a učil různé pomýlenosti. Jednou z nich bylo učení o osobě Ježíše Krista. Cerintus hlásal, že Ježíš byl jen obyčejný člověk, syn Marie a Josefa, na kterého při křtu sestoupil božský Kristus, žil v něm, skrze něho zjevoval Boha a konal zázraky, ale před ukřižováním Ježíše zase opustil. Ježíš nebyl pro Cerinta ani tak Spasitel, jako spíše Zjevovatel tajného poznání (gnóze).
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Bůh i člověk – napořád
Apoštol Jan naopak opakovaně zdůrazňuje pravé lidství i pravé božství, které v Ježíši Kristu bylo, od Jeho početí, sjednoceno v jednotu dvou přirozeností – souběžně, plně, napořád. Jan dobře chápal, že naším Vykupitelem ze hříchu a z prázdnoty života není a nemůže být jakýsi „Ježíš“, který je jen jedním z nás a nic víc, ani jakýsi „Kristus“, který vlastně není vůbec jedním z nás. Pro Jana i pro nás je Ježíš Pánem a Bohem, který v lidském těle přišel usmířit člověka a jeho Stvořitele.
To je jedna z pravd, které nám v Písmu zapsané a inspirované Boží slovo zjevuje. Evangelium o Ježíši Kristu není nějaké tajemné, esoterické poznání, ale je to Boží moc, která nás osvobozuje k lásce. Vždyť sám Bůh se v Ježíši Kristu kvůli nám snížil a pokořil až na samé dno lidské existence, až do propasti smrti, aby mě i vás zachránil ze smrti, aby ve mně i ve vás přebýval a sdílel sebe, aby skrze mě i skrze vás šířil „vůni poznání“ své slávy a lásky. Páni! Jak bychom mohli chtít dál vzdorovat tomuto milujícímu Otci? Jak bychom mohli dál nechtít se Mu odevzdat a uctívat Ho se vším, co jsme a co můžeme být?
Svůdce posílá ten Zlý
Apoštol Jan poznal v Ježíši ztělesněnou Boží lásku a pravdu. Pravdě a lásce se proto věnuje v úvodní části svého dopisu. My jsme se těmito jeho verši zaobírali v minulém kázání. Proč ale Jan píše právě o důležitosti života v pravdě a o potřebě vzájemné lásky? Co ho k tomu vedlo? Důvod apoštol vysvětluje, když píše v dnešních verších: „(Neboť) do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svádějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel (přichází) v těle; kdo takto učí (každý takový), je svůdce a antikrist.“ Jan píše o pravdě a lásce, protože pravda a láska jsou v ohrožení!
My, křesťané, máme někdy sklon myslet si, že když jsme jednou v Kristu a ďábel nad námi ztratil kontrolu, že nám, tím pádem, dá ten Zlý pokoj, že jsme imunní vůči jeho svodům. Jenže ten starý Pokušitel dál „obchází jako `lev řvoucí´ a hledá, koho by (i z řad Božích dětí) pohltil“ (1. Petrův 5:8). A protože je lstivý, nepřijde za křesťany s obligátním „Ježíš neexistuje!“. On jde na to „od lesa“: povolává do světa (a nešetří přitom ani Kristovu církev) všemožné svůdce a falešné bratry, aby tak zasadil mezi „zrnka pšenice“ svůj „plevelný koukol“ (viz podobenství o plevelu na poli; Matouš 13:24-43). Svůdci nejen sami bloudí, ale ještě druhé svádějí – jak k mylnému přesvědčení (nepravdě), tak k chybnému chování (nelásce). Odvádějí druhé pryč jak od osvobozující pravdy, tak od té skutečné, nezištné lásky.
SOUVISEJÍCÍ – Chození v Pravdě a Lásce
Svůdci svým (ne)vyznáním
A čím svůdci svádějí? Tím, co vyznávají a učí. Jan konkrétně zmiňuje ty, kteří nevyznávají („homo-logó“ … mluvit stejně, v souladu) Ježíše přicházejícího k nám v těle. Každý takový „je svůdce a antikrist“, říká Jan.
Antikrist a „pokroková“ učení
Označení „antikrist“ zní možná trochu zahaleně. Předpona anti- neznamená v řečtině jen naproti či proti (jak je tomu dnes v češtině: viz např. antimonopolní), ale znamená i poněkud zrádnější na místo. Antikrist se nutně nemusí stavět proti Kristu otevřeně; antikristem je každý, kdo se staví i na místo Krista, do Jeho pozice Hlavy církve a Učitele církve. Antikrist je tedy protivník Krista, který vystupuje pod maskou Krista.
Apoštol Jan popisuje „ducha antikrista“ ještě následujícími slovy: „Kdo zachází dál a nezůstává v učení Kristovu, nemá Boha; kdo zůstává v Jeho učení, má i Otce i Syna.“ Svůdci a antikristé „zacházejí dál“, doslova „předbíhají, jdou napřed“, místo aby následovali Krista, šli za Ním a zůstávali v Jeho učení. Svůdci např. používají křesťanskou terminologii jen jako „odrazový můstek“ k hlásání a šíření svých „pokrokových“ učení, svých vlastních představ a svých soukromých zjevení. Jak vidíme, „zacházet dál“, „vést napřed“ nepřináší vždy nutně vylepšení a růst. „Pouze“ zůstávat, přebývat a spočívat v tom, co učil Pán Ježíš o sobě a o našem životě s Ním, se může sice zdát zastaralé a přežité. Ale o tom, kdo tak činí, apoštol říká: „má i Otce i Syna“ – tedy poznal Boha tak, jak On chce být poznán.
Plná odměna
Opravdu: Ježíš není jen nějaký „mezník“ na cestě poznání. On je jeho zdroj, model i cíl; On je počátek i konec i všechno mezi tím. Proto „se mějte na pozoru, abyste nepřišli o to, na čem jste (jsme) pracovali, ale abyste dostali plnou odměnu“, dodává Jan. Skrze své přebývání v Ježíši zažíváme už zde na zemi částečnou odměnu v mnoha duchovních formách (jako je pokoj, radost, odpuštění, moudrost). Ovšem plná odměna v nepopsatelné formě nás čeká až v nebesích. Vytrvale bděme, abychom o ni nepřišli, ale dosáhli jí v ustanovený čas.
Podporovat = mít podíl
Apoštol pravdy a lásky má pro své čtenáře ještě jedno varování. „Přijde-li někdo k vám a nepřináší toto učení, nepřijímejte ho do domu a nevítejte ho; kdo ho vítá, má účast na jeho zlých skutcích.“
Nezapomínejte na pohostinnost – vždyť díky ní někteří nevědomky hostili anděly! (Židům 13:2)
V Janově době bylo celkem běžné, že po světě cestovali různí učitelé, filozofové a kazatelé. Umožňovala to poměrně hustá síť upravených cest a silnic. Křesťané byli zajisté vedeni láskou k bližnímu k tomu, aby pocestným nabídli přístřeší, aby byli pohostinní (viz např. Židům 13:2, Římanům 12:13, 1. Petrův 4:9). Jan ale své čtenáře vybízí, aby tyto potulné kazatele, kteří nepřinášejí Kristovo učení, nijak nepodporovali ani nepovzbuzovali. Aby je ani nezdravili, což by si tito mohli chybně vyložit jako výraz souhlasu a jednoty. Vzpomeňme si na úvodní příklad ze života samotného apoštola: Jan nechtěl se zarytým oponentem pravdy společně sdílet ani koupel. Podporovat svůdce a antikristy (ať už finančně, morálně nebo jen svou přítomností) znamená mít podíl na jejich díle.
Z lásky k pravdě
Možná se ptáte: Je takový přístup ono „chození v lásce“? Ale právě proto o tom Jan píše ve spojitosti s láskou a pravdou! Ano, je to projev lásky: lásky k Bohu a Jeho slovu; lásky k bližnímu, který potřebuje poznat „učení Kristovo“; lásky k pravdě, která osvobozuje. Jan zde nevyzývá k odmítání pohostinnosti obecně!!! Odmítá však i ony drobné formy napomáhání těm, kdo šíří klamy a bludy. Vždyť Jan touží po tom ochránit „vyvolenou paní“ a „její děti, které v pravdě miluje“. Ochránit je před každým, kdo nevyznává, že Ježíš Kristus k nám přichází v lidském těle. Ochránit je před každým, kdo zachází dál, než je učení Kristovo.
Ostražitě přebývejte
Kéž jste i vy uchráněni před „vlky v rouše beránčím“. Zůstávejte vždy v pravdě a lásce Kristově. Ať Jeho pokoj vládne ve vašich srdcích! Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 21. srpna 2022 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
7 Komentáře
Olga Nedbalová
Děkuji za krásný komentář. V souvislosti s textem se mi vybavuje také Matouš 10:16
Posílám vás jako ovce mezi vlky, proto buďte chytří jako hadi a nevinní jako holubice.
Přiznám se, že dříve jsem mylně považovala za křesťanské to, když budu lidem tvrdit, že nevadí, pokud nebudou ctít Boha, tedy 1. přikázání. Vždyť pokud budou milosrdní, tak dojdou k Ježíši i tak, nebudu se chovat jako farizej a nebudu na ně přísná. Ale pak jsem poznala, jak jsem se fatálně mýlila. Dvě nejvyšší přikázání jsou prostě daná a nelze je od sebe oddělit. Tak jak nejde jenom ústně ctít Boha a přitom být nemilosrdný k bližnímu, tak nejde být jen milosrdný k bližnímu a přitom nectít Boha. Chtěla jsem být „hodná“, nebýt na ně tvrdá. A přitom jsem je táhla přímo do propasti.
On totiž jedině Ježíš Kristus může lidi spasit. Skrze nikoho jiného se nelze k Otci dostat, jen skrze Toho, Který je Cesta, Pravda i Život. Proto je potřeba to neustále vyznávat, i když už někdy tady s tím možná působím jako obehraná gramofonová deska 🙂
Karel Krejčí
Ne paní Nedbalová,
obehranou deskou se stáváme sami sobě, pokud zodpovědnost za své životy předáváme ze sebe na někoho jiného. Je to jednodušší a pohodlnější. Pokud si plně neuvědomíme, že dar života zde na zemi nám byl dán právě pro toto prozření a rozhodnutí, budeme nejen sami sobě, ale i navzájem jeden druhému onou stále obehranou deskou, protože si bláhově představujeme: „Teď, teď už to musí přijít, teď už nadchází ta „správná“ doba a my porazíme nenáviděné zlo“. Jenomže zbraněmi se zlo porazit nedá, to není možné. Tím jediným vítězem nad samotnou podstatou zla je pouze vše milující Kristus.
pavel v
Proč se církevní otcové silně vymezovali proti gnosticismu, když gnostici ctili Ježíše Krista? Co jim na nich tak vadilo? Domnívám se, že to byla představa gnostiků, že ke spasení člověka je postačující gnosis, což jest poznání, tedy zasvěcení do zvláštní nauky. Podstatou gnóze je myšlenka, že lidská duše je uvězněna v hmotě lidského těla a že ji lze vysvobodit poznáním vztahů mezi lidským a božským. Gnóze pokládá svět a hmotu nikoli pouze za nižší, ale dokonce za negativní princip, za výtvor padlého demiurga. Gnóze je poznání subjektivní, intuitivní, člověk musí prožít pozitivní zážitek Boží existence. Bůh je pro gnostika všude, cílem je objevit v sobě „Božství člověka“, najít v sobě jeho jiskru. Takové poznání je však přístupné jen vyvoleným, vedle křtu je nutné i zasvěcení.
V čem je zvrhlost těchto myšlenek. Za prvé je to sobecké soustředění jen na své vlastní spasení, protože podle gnostika je okolní svět padlý a není tedy žádný důvod věnovat mu svoji pozornost. Cílem gnostika je najít cestu k Bohu bez ohledu na druhé. Právě zde je hluboký rozpor mezi gnosticismem a křesťanstvím. Křesťan by měl na rozdíl od gnostika ve světě aktivně vystupovat a po vzoru Ježíše Krista projevovat milosrdenství trpícím lidem. Z křesťanského hlediska není svět toliko rejdištěm zlého ducha nýbrž dobrým Božím výtvorem. Člověk je povolán spolupracovat s Bohem na tvoření světa, totiž vnášet do světa milosrdenství a rozmnožovat Boží milost.
Je zřejmé, že člověka nemůže spasit pouhé poznání Boha, ani poznání, že poslal svého Syna, aby nás vykoupil. Domněnka, že my, věřící můžeme sedět se založenýma rukama a nehnout prstem, protože Boží syn už za nás všechno vykonal, je naprosto mylná.
Konečný Fr.
Po revoluci byl u nás velice populární Michael Kocáb, syn evangelické faráře a psycholožky. Dost dělal v politice a byl hodně populární. V jednom rozhovoru řekl, že věří, že Ježíš byl pouze člověk. Třeba už změnil názor, to nevím. Tohle ale církev ve vší slušnosti nemůže akceptovat. Já bych ho pro to nevylučoval z církve, aŤ do ní klidně chodí – kam chce. Ale na kazatelnu něco takového nelze pustit, podobně jako jehovistu.
Olga Nedbalová
Pro pana Pavla, ano, tak jsem to také myslela. Nelze prostě plnit jen jedno ze dvou nejvyšších přikázání. Obě přikázání jsou spjatá a nejde si vybrat jen jedno. Mou osobní zkušeností ovšem je to, že pokud se člověk vrhne první na druhé přikázání a chce být sám o sobě dobrým, aby ho Bůh pochválil a přijal, tak to prostě nevyjde. První musí vyznat, že potřebuje Boží pomoc. Protože sám o sobě je tak hříšný a slabý, že nic nezmůže. A Ježíš každého upřímně volajícího vyslyší. Ježíš nestojí o dokonalé farizeje, ale o hříšníka, který pokorně prosí o pomoc. Pak se dějí zázraky a z kamenných srdcí jsou srdce živoucí. Takový člověk pak nese Ovoce Ducha Svatého a je velkým přínosem i pro ostatní.
Olga Nedbalová
Pro pana Krejčího – krásně napsané. Velmi mi pomohlo, když jsem poznala, že skutečně Ježíš Kristus dokáže všechno. On je konečný vítěz nad zlou mocí. Neznamená to, že máme sedět s rukama v klíně a prodřímat se až do Božího království. Ale to, že máme neustále prosit Ježíše o vedení. Nebát se a spoléhat se plně na Krista. Že nás povede a ochrání. Dá nám v pravou dobu pravá slova. Že skrze nás bude konat, ukáže nám potřebné a to, co máme konat. Je ovšem třeba bedlivě naslouchat a ne si zacpávat uši.
Karel Krejčí
Ano, kdyby záleželo na fyzické síle, pak by byla víra v Krista a Jeho oběť naprosto zbytečná. Jediná cesta k vítězství nad Zlem směřuje pouze přes víru v Toho, kdo nad Zlem zvítězil. Jak bylo zde již uvedeno, mnozí křesťané si neuvědomují, jak se nechávají manipulativně vtáhnout do světského dění, kde žádné skutečné, trvalé vítězství nemůže být.