Jan 9:1,6-7,35-39 … Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. … (Ježíš) plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: „Jdi, umyj se v rybníce Siloe.“ (To jméno znamená `Poslaný´.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl. … (Později ho Ježíš) vyhledal a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane,“ a padl před ním na kolena. Ježíš řekl: „Přišel jsem na tento svět k soudu: aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“
Dnes bych vám nejprve rád pověděl o jedné z mých sestřenic. Jmenovala se Markéta. Byla matkou dvou malých dětí. Byla to moc fajn holka. Brzy po narození se však u ní objevila cukrovka, která po pár letech vedla k tomu, že Markéta zcela ztratila zrak. Ano, má sestřenice byla slepá. Říkám byla, protože její nemoc pokročila a nakonec ji přemohla, takže před pár lety má sestřenice zemřela. Bylo jí necelých čtyřicet let.
Napadá mě, kdyby k ní v době její slepoty někdo přišel a řekl jí, že jí vrátí zrak (třeba pomocí speciální operace), jak by ho asi přijala. Vím, že by mu dala nevím co, aby jí zrak vrátil a ona mohla zase vidět. Vidět své děti, svého muže, své rodiče, své kamarády. Kdyby ale ten samý člověk přišel k někomu z nás, kteří vidíme, a nabídl nám, že nás vezme na operaci a vrátí nám zrak, asi bychom na to nekývli. Proč taky, vidíme přece dobře nebo obstojně. Ta nabídka nám nezní tak lákavě, jako zní někomu, kdo je naprosto slepý.
SOUVISEJÍCÍ – Osmý den týdne – to je ten den
V duchovní oblasti je tím někým, kdo slepým vrací zrak, Ježíš Kristus. Jeho příchod má však i opačný výsledek: že vidící Ho odmítají a stávají se slepými. Prosím proto Pána Ježíše, aby mnozí z vás dnes díky Němu a tomuto kázání prohlédli, popřípadě viděli zase o něco lépe než dřív…
Ježíš vrací zrak
Četli jsme si před chvílí úryvek z 9. kapitoly Janova evangelia. V Jeruzalémě byl člověk slepý od narození, fyzicky slepý. Nikdy neviděl modrou oblohu ani zářící slunce. Nikdy neviděl smějící se děti. Přišel ale jeho „šťastný den“. Uviděl ho totiž Ježíš a rozhodl se na něm zjevit skutky Boží. Ukázat na něm, jak Bůh obnovuje. Četli jsme, že „(Ježíš) plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel slepému tím blátem oči a řekl mu: ‚Jdi, umyj se v rybníce Siloe.‘ (To jméno znamená `Poslaný´.) On tedy šel, umyl se, a když se vrátil, viděl.“
Vyprávějte takovému člověku, co je to radost. On jí byl naplněn! Jak musel být nadšený! Jak musel být šťastný! Poprvé v životě mohl vidět a sám zakusit to, co mu druzí do té doby jen popisovali. Mimochodem, jak pravdivé je to také v duchovní oblasti… Dokud nezažijeme, nevíme, o čem to opravdu je.
Ježíš dává odpočinutí
Ale tenhle „bývalý slepý“ se vzápětí dostal do problémů. Byl předveden před farizeje, židovské náboženské vůdce té doby. Den, kdy byl uzdraven, byla totiž sobota – den odpočinku. Kdo jen si dovolil někoho uzdravovat v den, kdy se nemělo pracovat? Taková byla farizejská logika věcí. Přitom to bylo velmi symbolické, že ten slepý mohl se svým neklidným srdcem v den odpočinku „spočinout“ v Ježíši Kristu, který je Pánem nad sobotou, nad odpočinkem.
SOUVISEJÍCÍ – Významný verš – Jóel
Ale to farizeové neviděli. Zato viděli v Ježíši potenciálního nepřítele, který nezachovává jejich chápání Božích řádů a ustanovení. Vyslýchali proto onoho slepce, který nyní viděl, ale bezvýsledně. Nakonec ho vyhnali na ulici. Ježíš ho tam ale „vyhledal a řekl mu: ‚Věříš v Syna člověka?‘ Odpověděl: ‚A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?‘ Ježíš mu řekl: ‚Vidíš ho; je to ten, kdo s tebou mluví.‘“ Do této chvíle ten bývalý slepý jen věděl, že mu zrak vrátil jakýsi člověk jménem Ježíš, snad prorok od Boha. Nyní se mu sám Ježíš představuje jako Syn člověka, o kterém stará proroctví mluvila, že Mu bude svěřena věčná moc, vláda, sláva i království. To jsem já, kterého nyní vidíš, jako by mu Ježíš říkal. Já jsem ten Syn člověka.
A ten slepý ho tak opravdu viděl: nejen nově nabytým fyzickým zrakem, ale i vnitřním zrakem, zvaným víra. „On na to řekl: ‚Věřím, Pane,‘ a padl před Ním na kolena.“ Spatřil Ježíše nejen jako člověka v obyčejných šatech, který teď stál před ním. Spatřil v Něm mnohem víc – svého Boha, který v těle člověka přišel, aby i na něm, ubohém, zjevil své mocné dílo, aby i jeho ze svého slitování zachránil z duchovní slepoty a vykoupil ze všech hříchů. Ano, proto opravdu Ježíš přišel, proto žil a zemřel: aby duchovně slepým vrátil zrak, aby zajatcům hříchu přinesl propuštění, aby odsouzeným zvěstoval zproštění všech vin, aby mrtvým přinesl nový život. A ten slepý muž, který prohlédl, byl právě jedním takovým, kvůli kterým Ježíš přišel. A on to poznal.
Ježíš rozděluje
Ježíš shrnul své poslání slovy: „Přišel jsem na tento svět k soudu (neboli k rozdělení): aby ti, kdo nevidí, viděli, a ti, kdo vidí, byli slepí.“ Co to znamená? Kdo jsou ti, kdo vidí? Pro odpověď není třeba chodit daleko. Hodně lidí u nás je toho názoru, že žádný Bůh není, a pokud přeci, tak že Ho nepotřebují. Jiní si říkají, že na tom nebudou tak špatně, až se před nějakým Bohem ocitnou – žili přece slušně a spořádaně. Zvláště ve srovnání s jinými. Někteří se zase aktivně snaží držet se desatera nebo jiného morálního kodexu.
Přitom ale životně důležitá je úplně jiná věc: totiž postoj člověka k Ježíši Kristu. Kdo si myslí, že na tom je v duchovní oblasti v pořádku, že „vidí dobře“ – ten nabídku Ježíše na „vrácení zraku“ odmítá. O takových Ježíš prohlašuje, že jelikož vidí, budou slepými. Kdo naopak pozná a uzná, že před svatým Bohem sám neobstojí, že ztratil kompas, který by ho vedl správným směrem, že je duchovně slepý – ten nabídku Ježíše přijme, jako by má sestřenice přijala nabídku lékaře ke speciální operaci.
Ježíš tedy opravdu přináší rozdělení lidí: Ti, kdo nevidí, vírou v Něho dostávají úplně nové oči a začínají postupně vidět, o čem dříve neměli ani ponětí, že existuje, nebo jen zdálky o tom slýchávali. Avšak ti, kdo vidí, tj. spoléhají na svůj vlastní zrak (rozum, úsudek, postavení, zásluhy), ti se stávají slepými ve své nevíře. Řečeno slovy apoštola Pavla: „Bůh … vyvolil to, co není, aby to, co jest, obrátil v nic.“ (1. Korintským 1:28)
Se zrakem upřeným na Ježíše
Událost se slepcem, kterému Ježíš vrátil zrak a probudil v něm víru, je pro nás nesmírně poučná. Když jsme se jako lidstvo odvrátili od Boha, ztratili jsme vědomí o tom, jak svatý Bůh je, jak odporný je náš hřích, jak hrozivě jsme oslepli. Můžeme sami najít cestu z toho ven? To by jen slepí vedli slepé. Jenom Bůh v Kristu nám vrací zrak. Hleďte proto na Ježíše jako na toho, který přišel kvůli vám. Potom poznáte na vlastní oči víry, co tím myslel, když o sobě prohlásil: „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě.“ (Jan 12:46)
Dej nám zrak, ať spatřujeme světlo, Pane! Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 8. května 2022 Foto:Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
9 Komentáře
pavel v
Mnohokrát jsem uvažoval, proč Ježíš docela nevybíravě kritizoval farizeje a zákoníky, kteří věřili v Boha, ale Římanů, kteří věřili ještě tak modlám, si nevšímal. Nebylo to vůči politicko-náboženským autoritám izraelského národa nespravedlivé? Při bližším zkoumání zjistíme, že ne. Římané umožňovali na izraelském území svobodu kultu. Ježíš mohl volně působit a Římané mu nekladli žádné překážky. U farizeů a zákoníků tomu bylo jinak. Oni nemohli snést, že Ježíš svobodně káže bez jejich svolení. Důvodem, proč to nemohli snést, byla jeho svoboda myšlení. Ta se projevovala například tím způsobem, že uzdravil člověka v sobotu, což farizeové považovali za porušení 3. přikázání Dekalogu, tedy za hřích.
Dnešními výrazy bychom řekli, že farizeové a zákoníci byli právní pozitivisté. Takoví právníci se řídí literou zákona. Soudí, že zákony jsou výsostným právem zákonodárce a nikdo se nesmí od znění zákona odchýlit, i kdyby to způsobilo zjevnou nespravedlnost. Zákon je pro ně svatý a nesmí být za žádných okolností porušen. Pro farizeje to byl Starý zákon.
Ježíš byl zastáncem opačné školy, která se nazývá přirozené právo. Je to právo nepsané, věčné, univerzální. Zdrojem tohoto práva není zákonodárce nýbrž Boží záměr – spravedlnost. Člověk je schopen pochopit Boží záměr, protože mu ho Bůh zapsal do srdce ve formě svědomí. Když čteme Ježíšova podobenství, cítíme pobídku, abychom se řídili moudrostí, kterou nashromáždili naši předkové, ale vlastní svědomí má mít vyšší prioritu.
Farizeové a zákoníci prosazovali slepé plnění litery zákona i v případě, že by to vedlo k nespravedlnosti – proto o nich Ježíš řekl, že jsou slepí.
I v dnešní církvi můžeme najít lidi podobné farizeům a zákoníkům. Vyžadují doslovný výklad Písma – jeho litera je pro ně svatá. Nedokážou pochopit, že doslovný výklad může vést k mylným závěrům. Například kreacionismus (popření evoluce) je nahrávkou na smeč ateistům. Takoví lidé církvi velice škodí, stejně jako církvi uškodilo popírání heliocentrické soustavy. Je možné, že tito fundamentalisté škodí více než ateisté.
Stejně jako farizeové a zákoníci, také fundamentalisté potlačují svobodu myšlení. A co jich v historii církve bylo.
Jiří Aron
Zkratkovitý způsob myšlení. Přepisování historie.
„Římané umožňovali na izraelském území svobodu kultu. Ježíš mohl volně působit a Římané mu nekladli žádné překážky.“
Čas na prokázání údajného umožňování svobody kultu nastal velmi brzy. A to v době, kdy se křesťanství rozšířilo natolik, kdy Kristus v srdcích věřících jim bránil uctívání božské osoby Caesara. Mučení, křižování, upalování, předhazování dravým zvířatům; takové překážky kladli Kristově církvi moudří nezákoničtí Římané.
A panu Krákorovi opět děkuji za krásný text. Ať Vám Bůh žehná.
pavel v
Vztah Římanů k náboženské svobodě se v průběhu dějin měnil. V době, kdy působil Ježíš, měli Izraelité neomezenou náboženskou svobodu. Za císaře Nerona v prvním století byli křesťané przekuováni, ale perzekuce se omezovaly na Řím a jeho okolí. Pozdější pronásledování probíhalo ve vlnách, ale ani Dioklecián už nedokázal křesťanství potřít. V roce 313 Římané milánským editem křesťanství legalizovali. Na konci 4. století ho císaž Theodosius dokonce učinil státním náboženstvím. Nelze tedy říci, že by Římané křesťanské učení jen potlačovali.
Eva Hájková
Však to také byla velká chyba s tím Konstantinem a posléze s prohlášením křesťanství za státní náboženství.
V Síti víry pravé Chelčický ukazuje, jak křesťanství velmi utrpělo tím, že papež Silvestr do církve přijal císaře. (Velké ryby trhají záchrannou síť sloužící ke spáse malých ryb.)
A v knížce O trojím lidu píše: „Věřím, že apoštolé i jiní svatí lidé po nich mohli přijmout mnohé mocné lidi do víry Kristovy, aby je vzdělali poučováním v cestě Kristově, ale nikde v Písmě ani v kázání, co jsem jich poslouchal, ani jinak od nikoho nemohl jsem se dovědět, že by který lid křesťanský ustanovil sobě krále nebo knížete za pána, dovolávaje se víry Kristovy, až nejprve tehdy, když Silvestr přijal do církve římského císaře, který zůstal v církvi se všemi vlastnostmi neb zvlášnostmi, které má každá moc pohanská. A potom již ta moc římského císařství stála pod záštitou církve, a z toho počátku i v jiných zemích se postavily moci pod víru. A je nám i známo, že skrze tuto moc světskou Antikrist nabyl vší síly v církvi Kristově, a ta veliká nevěstka, jež sedí na římské stolici, rozšířila všecky své jedovatiny skrze tuto moc světskou“.
pavel v
Paní Evo,
ano, takzvaný césaropapismus byla obrovská chyba. O to však v tomto dialogu nešlo. Pan Aron tvrdil, že Římané potlačovali křesťanství a já se mu znažil dokázat, že to neplatilo obecně, že názor Říma na křesťanství se v čase měnil od lhostejnosti přes potlačování až po preferování.
Eva Hájková
Státní moc v minulosti čas od času zatoužila po nějakém druhu posvěcení, které by ji ještě více upevnilo. Běda tomu, kdo by se odmítl toho zúčastnit. To byl případ i těch římských císařů, kteří žádali své zbožštění a oslavování, což bylo pro křesťany nepřijatelné.
Ostatně k témuž účelu bylo později zneužito i samotné křesťanství, když bylo prohlášeno státním náboženstvím. Caesaropapismus to ale nebyl. Caesaropapismem se označuje spojení nejvyšší světské i církevní moci v osobě panovníka. To bylo typické spíš pro východ. Přesto i v naší historii církevní moc spolupracovala s mocí světskou na ovládání lidí.
Chápu, že jste se vyjádřil, že přístup Římanů ke křesťanství se v průběhu času měnil, což je jistě pravda. Ale je to tak důležité, že je třeba se o tom přít s panem Aronem?
pavel v
Myslím, že cesaropapismus začal již s císařem Theodosiem, který se rozhodl využít církev ke správě Římské říše. Ale mohu se mýlit – nechci se hádat o slovíčka.
Proč se přu s panem Aronem? Jeho tvrzení, že Římané potírali křesťanství je jeho hlavním argumentem, že já „přepisuji historii“. Sám ji však nezná.
Eva Hájková
Myslím, že u Theodosia se ještě nemluví o caesaropapismu. Ten název se vztahuje spíš až k Byzanci. Po schizmatu západ na rozdíl od východu spojení světské a duchovní moci neuznal a (až na výjimky) zastával názor, že svět je řízen dvojí mocí. Ale chápu, jak to myslíte. Císař Theodosius se stal „ochráncem víry“ a dostal právo spolurozhodovat o církevních záležitostech spolu s církevními představiteli. (Postavil moc pod víru, jak napsal Petr Chelčický).
To oddělení moci světské od církevní mělo velký vliv na vývoj západní společnosti.
Eva Hájková
Ale možná máte s tím caesaropapismem pravdu. Vždyť Theodosius byl posledním společným císařem západu i východu římské říše. Až po jeho smrti se jednalo o dvě různá území. A vzhledem k tomu, že sídlil v Konstantinopoli, tak ho lze daleko spíš pokládat za předchůdce východu než západu.
Když se to tak vezme, on se vlastně západ oddělil od východu, ne naopak.