Autoři Michal Řoutil, Petra Košťálová a Petr Novák dali dohromady pozoruhodné dílo. Kniha Katastrofa křesťanů má podtitul Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši 1914-1923. Těmito daty se nenechte mýlit. V knize se dočtete o tom, co předcházelo masakrům v uvedených letech – kniha vás uvede do dějin Turecka v devatenáctém století i v letech těsně před vypuknutím první světové války. Je to pozoruhodné dílo, a jsem přesvědčen, že nejen z hlediska českého čtenářstva.

Domnívám se, že takto zevrubné pojednání tématu likvidace křesťanů v Osmanské říši a následně v Turecku je patrně ojedinělé i v celosvětovém měřítku. Všechna tvrzení jsou pečlivě doložena citáty z dobových materiálů. Vlastní text knihy má 556 stran, doplněných o 92 stran poznámek. Seznam použité literatury vydal na 48 stran. Kniha je vybavena celou řadou pozoruhodných ilustrací, běžnému laikovi těžko přístupných mapek a fotografií.

         Masakry křesťanů, které vyvrcholily během první světové války a těsně po ní, nebyly v Osmanské říši žádnou novinkou. O Osmanské říši se někdy říká, že byla tolerantnější než křesťanská Evropa, a jako doklad se zpravidla cituje, že v Osmanské říši našla útočiště řada Židů, vypovězených roku 1492 ze Španělska. Že se jedná spíše o legendu a jakýsi optický klam, mi došlo, když jsem překládal knihu Ibn Warraqa Proč nejsem muslim, která tuto anomálii dává do správných proporcí. Skutečností ovšem zůstává, že někdy vládl v Osmanské říši po dlouhá období relativní klid a mír, a že jednotlivé komunity (v osmanské říši se jim říkalo millety) se mohly spravovat podle svých vlastních zvyklostí. Ještě v devatenáctém století platilo, že arménský millet byl považován za státotvorný a relativně neproblémový. Arméni sídlili zejména na východě dnešního Turecka a pod Kavkazem – na území mnohonásobně větším, než je současná Arménie. Kromě toho ale sídlilo mnoho Arménů i v tehdejším hlavním městě Istanbulu, kde patřili k elitě. Mnozí arménští intelektuálové 19. století neusilovali o samostatnost Arménie a viděli svou budoucnost v rámci mnohonárodní Osmanské říše. Kniha zachycuje určité napětí, které panovalo mezi arménskou elitou ve velkoměstech a prostými arménskými rolníky na východě země.

Přesto už v 19. století (jako ostatně ve všech staletích předchozích) docházelo čas od času k masakrům. Českého čtenáře možná překvapí, že vydatnou měrou se na nich podíleli i Kurdové, jejichž postavení bylo tehdy zcela jiné než dnes. Mezi zemědělskými Armény a bojovnými Kurdy panovalo napětí – a Arméni většinou tahali za kratší konec.

V Osmanské říši žili kromě Turků a Arabů tři početné křesťanské menšiny – Arméni, Řekové a Asyřané, a dále početná menšina židovská. Křesťané tvořili více než čtvrtinu obyvatelstva říše. V dnešním Turecku je křesťanů méně než 1 procento. Vidíme tedy, že v současnosti probíhající likvidace křesťanů v blízkovýchodních zemích má nač navazovat.

Musím se přiznat, že některé stránky jsem nedokázal nepřeskočit. Kniha totiž dokumentuje neuvěřitelné ukrutnosti, jichž se Turci, případně Kurdové dopouštěli na uvedených menšinách.

Autoři se ovšem neomezují na popis událostí. Hledají vysvětlení, co k nim vedlo. Uvádějí nás do smýšlení tureckých politiků – i do smýšlení církevních a intelektuálních představitelů postižených národů.

Zajímavé je, že židé na tom byli o něco lépe než křesťané. Jak Turecko sláblo, snažily se evropské státy zasahovat do jeho vnitřních záležitostí – a občas i chránit křesťanské menšiny. To mělo ovšem patrně nezamýšlený efekt: příslušníci křesťanských menšin začali být vnímány jako agenti nepřátelských mocností. Židy nikdo takto nehájil, a proto za „agenty Západu“ považováni nebyli (viz str. 40). Tato skutečnost byla možná i za přátelstvím mezi Tureckem a Izraelem, které skončilo až během vlády současného prezidenta Erdogana. Autoři dále píší, že evropské mocnosti vzbuzovaly někdy v křesťanech v Osmanské říši nerealistická očekávání, což těmto křesťanům nakonec hodně ublížilo (str. 48).

Kromě popisu událostí a vysvětlení, proč k nim došlo, obsahuje kniha i cenné informace o tom, jak se vyvíjel život zbytků menšin v Turecku poté, co největší vlna vyvražďování opadla, a jak se jednotlivé národy – Turci, Řekové, Arméni aj. – vyrovnávaly s touto tragickou minulostí. Se zájmem jsem četl zejména kapitolu o tom, jak se s genocidou Arménů vyrovnávali a dodnes vyrovnávají turečtí intelektuálové.

Kniha dále obsahuje kapitoly pojednávající o tom, jak se o událostech v Osmanské říši psalo v dobovém českém tisku a jak se masakry jednotlivých národů promítly do umění – do literatury, výtvarného umění, ale i do filmové produkce.

Knihu považuji za naprosto jedinečné dílo, které splňuje veškeré nároky odbornosti, a přitom je psáno velmi čtivě. Předpokládám, že ve svém oboru sehraje podobnou úlohu, jako např. Masarykovo dílo Rusko a Evropa nebo Poválečná Evropa Tony Judta.

Největší zásluhu na vzniku této knihy má nesporně Mgr. Michal Řoutil, Ph.D. Michal Řoutil původně vystudoval rusistiku (na Filosofické fakultě UK) a později ještě kurz syrské aramejštiny na Katolické teologické fakultě UK. Věnuje se problematice Blízkovýchodních křesťanů a je podle všeho největším odborníkem na toto téma.

PhDr. Petra Košťálová, Ph.D. vystudovala etnologii a historii a věnuje se zejména arménskému jazyku a kultuře. Vydala již řadu publikací na toto téma a rovněž překládá z arménštiny.

PhDr. Petr Novák, Ph.D. vystudoval historii a politologii na Filosofické fakultě UK a věnuje se zejména ruské a sovětské zahraniční politice a dějinám Blízkého východu a Turecka.

Knihu vydalo letos nakladatelství Pavel Mervart v Červeném Kostelci. Má 743 stran a prodává se za 599 Kč.

Zdroj: Blog Dana Drápala¨

[adrotate banner=“21″]