Zjevení 2:18,3:1a … Andělu církve v Thyatirech piš: Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov: … Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: …
Milí přátelé, patřící navěky Kristu Ježíši –
Když dohlížíte na skupinu dětí, které si volně hrají a mezi kterými občas dochází k nějakým třenicím, je zajímavé a poučné k nim jen tak z nenadání přijít a říct některému z nich: „Vím, co jsi udělal.“ Možná si umíte představit, jaké reakce pak následují. Jedni se začnou vymlouvat a omlouvat, jiní hledají důvody u jiných a svádějí vinu na druhé. Jsou i tací, kteří bez okolků řeknou, že se omlouvají a že je jim to líto. Ještě pozoruhodnější je, když se naopak k někomu, komu druzí ublížili, nějak ho odstrčili apod., skloníte a řeknete mu: „Vím, co ti udělali.“ Hned vidíte, jak mu to pomohlo vyrovnat a popasovat se s tím. A ještě lépe je, když dodáte něco ve smyslu: „Neboj, nenechám to tak být.“ Nebo „dám si na něj pozor, aby mu to příště neprošlo.“
SOUVISEJÍCÍ – Zjevení poodhaleno II
Něco podobného slyšíme od Pána Ježíše Krista v prvním výjevu, který měl apoštol Jan a popsal jej v knize Zjevení. Pročítáme společně sedm dopisů, určených andělům, čili poslům, nejspíše správcům sedmi sborů v oblasti Malé Asie, dnešního západního Turecka. Ježíš každý z těchto dopisů začíná slovy: „Vím o tobě – vím o tvých skutcích, o tvé chudobě, o tvých souženích, o tom, kde bydlíš a čemu čelíš.“ Ježíš ví dobře o tom, jaké máme před sebou těžkosti, výzvy a jak žijeme a komu věříme. On ví, jak je nám ubližováno a křivděno, stejně jako, když my někdy ubližujeme a křivdíme. Ježíš o tom všem dobře ví a nám je to připomenuto obrazně tím, že „Jeho oči jako plamen ohně (tj. vidí do člověka skrz naskrz), Jeho nohy podobné kovu přetavenému ve výhni (tj. může jít kam chce a nic Ho nezastaví).“ (Zj 1:14-15)
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Tento Pán a Král má co vzkázat své církvi také dnes. I nám proto patří i slova, poslaná kdysi sboru v Thyatirech a sboru v Sardách. Pojďme si je společně projít a najít v nich poučení pro náš vlastní život s Kristem.
THYATIRY … uctívání vícero Pánů
„Andělu církve v Thyatirech piš: Toto praví Syn Boží, jenž má oči jako planoucí oheň a nohy jako zářivý kov: …“ Thyatiry bylo město, které leželo trochu dál od pobřeží, a nebylo tedy jako jiná dříve zmíněná města významným přístavem. Leželo na cestě od moře do vnitrozemí a stalo se centrem obchodu a řemesel (vlnařství, barvířství, plátenictví, aj.). Například v knize Skutků se dočítáme o tom, jak ve Filipech poslouchala Pavlovo kázání u řeky jistá „žena jménem Lydie, obchodnice s purpurem z města Thyatiry“ (Sk 16:14). Lydie uvěřila v Krista a hostila Pavla a jeho spolupracovníky ve svém domě ve Filipech. Je dobře možné, že kvůli obchodu cestovala mezi Filipy a Thyatiry a že právě ona stála za rozšířením křesťanské víry v Thyatirech.
Každopádně obchod s látkami a barvení látek bylo jedním z tamních zdrojů obživy a také bohatství. Purpurové neboli nachové barvivo mělo velkou hodnotu a získávalo se z mořských plžů, například ostranky, lovených na pobřeží Středozemního moře. Do purpurových plášťů ze vzácných látek jako hedvábí se oblékali lidé zámožní a lidé vysokého postavení. Vzpomeňte si, jak po Ježíšově zatčení Ho vojáci oblékli do purpurového pláště, aby se Mu vysmáli, neboť o sobě tvrdil, že je král. Ale On jím byl a je a po splnění svého poslání – obětování se za hříchy světa – kraluje nade vším a svou milostí a láskou také v srdcích lidí. A to i lidí v Thyatirech.
SOUVISEJÍCÍ – Zjevení poodhaleno I.
Měl je proto zač pochválit: „Vím o tvých skutcích, lásce a víře, službě a vytrvalosti; vím, že tvých skutků je čím dál více.“ Je vždy potěšující slyšet, že i mezi bohatšími vrstvami obyvatel se uchytila křesťanská víra a rozhojnila kristovská láska tak, že dobrých skutků nezištné služby a pomoci bylo mezi tamními křesťany stále víc a víc. Nicméně i oni byli vystaveni vnitřnímu nebezpečí, i když jím nebyla pýcha a pocit soběstačnosti, jak to u bohatších bývá. V Thyatirech se rozmohlo učení a praxe, které souvisí s dříve, v předchozích dopisech, zmiňovaným učením Nikolaitů a učením Balaámovým. V pozadí byla snaha spojit křesťanství s jinými, pohanskými či římskými náboženskými praktikami.
V církvi v Thyatirech působila jistá osoba nebo skupina, která je zde přirovnávána k pověstné zlovolné ženě z doby Starého zákona jménem Jezábel. „Ale to mám proti tobě, že trpíš ženu Jezábel, která se vydává za prorokyni a svým učením svádí moje služebníky ke smilstvu a k účasti na modlářských hostinách.“ Samozřejmě se zde počítá s tím, že čtenáři dopisu znají nebo se seznámí s touto postavou královny Jezábel, která se mezi židy stala symbolem zákeřnosti, falešnosti, čarodějnictví a modloslužby.
Tato příslovečná Jezábel žila kolem roku 900 před Kristem, byla dcerou krále Týru a Sidonu a vzala si za muže izraelského krále Achaba. Měla manipulativní vliv na svého muže a přiměla ho, aby zavedl v severním království Izraele uctívání jejích božstev a model, a naopak, aby se postupně umenšilo uctívání Hospodina. Jezábel a Achab nechali postavit po celé zemi posvátné kůly a různé chrámy a svatyně pro uctívání Baala, kenaanského boha úrody a hromů, a podporovali stovky baalových kněží a proroků, zatímco proroky Hospodinovy stíhali a hubili.
V Thyatirech byla jako Jezábel symbolicky označena jakási frakce, která podobně rafinovaně a přesvědčivě působila mezi ostatními křesťany. Ta skupina se považovala za proroky a tvrdili tedy, že mluví za Boha – což je vždy nebezpečné, zvláště když tvrdí něco zjevně rozporuplného s tím již dříve zjeveným. Podle této skupiny bylo v pořádku mísit a kombinovat a doplňovat uctívání Hospodina a Jeho Pomazaného s uctíváním jiných božstev, například bůžků různých řemesel či obchodu. Nazývali to „hlubiny satanovy“ a měli zato, že jim – jakožto vítězům nad Satanem v Kristu – jim taková praxe přece nijak neublíží.
Trochu mi to připomíná situaci, kdy se později v křesťanských církvích, už pod vedením Říma, rozšířila nauka o modlitbách ke světcům. Namísto uctívání domácích talismanů, bůžků řemesel a všelijakých ochránců námořníků, lesníků a dalších profesí se časem rozmohlo a uchytilo uctívání světců, „svatých“ patronů nad řemesly a profesemi a dokonce nad národy. Takže dnes se někteří obrací v modlitbách na sv. Floriána, ochránce hasičů a dalších profesí souvisejících s ohněm. Nebo jiní u lebky prosí o přímluvu sv. Václava, patrona české země. Jako by jim Všemohoucí Bůh na pomoc a požehnání nestačil!?
Mimochodem, zajímavé je vysvětlení, které slýchávám v diskusi s katolickými křesťany. Totiž že oni tím mají bohatší duchovní život, že my, kteří se modlíme jen k trojjedinému Bohu, se sami ochuzujeme o pomoc svatých, kteří jsou u Boha. Uvědomte si ale jednu věc! To učení Jezábel je přirovnáno k svádění ke smilstvu a ti, co ho následují, jsou popisováni jako ti, kteří s Jezábel cizoloží. Neboli je to popisováno jako nevěrné chování vůči manželovi, totiž v tom duchovním smyslu vůči jedinému pravému Bohu, Hospodinu, který nás sám očistil a zasnoubil si jako svou nevěstu. Nevím, jestli by má žena brala jako „obohacení našeho vztahu“, kdybych si domů přivedl další ženu nebo ženy. Jedinečný vztah zkrátka není ochuzen, když zůstane jedinečný.
Jedinečný vztah není ochuzen, když zůstane jedinečný.
Samo české slovo cizoložství je dost výstižné. Podobně výmluvný je i jeho anglický ekvivalent: adultery. Kupodivu nesouvisí se slovem adult (tedy dospělý, zralý), ale je odvozeno od slovesa adulterate, které znamená pančovat, zředit (vodou). Neboli, když například do vína přidáte vodu, tak ho tím neobohatíte, ale znehodnotíte. Stejně tak přidáním dalších žen do vztahu s manželkou tento vztah neobohatíte, ale znehodnotíte. A podobně přidáním různých svatých přímluvců a patronů vztah s Bohem neobohatíte, ale znehodnotíte. Bůh se stal v Kristu svatým člověkem, aby byl tím jediným a jedinečným přímluvcem a prostředníkem mezi zemí a nebem.
duchovně cizoložit = pančovat vztah s Kristem
SOUVISEJÍCÍ – Když schází to klíčové
A tento manžel je tak velkorysý a shovívavý, že dokonce dává čas k pokání a odvrácení se od každé modloslužby. „Dal jsem jí čas k pokání, ale ona se nechce odvrátit od svého smilstva. Hle, sešlu na ni nemoc a do velikého soužení uvrhnu ty, kdo s ní cizoloží, jestliže se od jejích činů neodvrátí; a její děti zahubím. Tu poznají všechny církve, že já vidím do nitra i srdce člověka, a každému z vás odplatím podle vašich činů.“
Ježíš má slova varování pro ty v Jeho církvi, kteří Mu nezůstanou věrni, ale upnou se srdcem k jiným božstvům a jiným zachráncům. Avšak má i slova povzbuzení a zaslíbení pro ty, kteří odolali svodům uvnitř Boží církve: „Vám ostatním v Thyatirech, kteří nepřijímáte toto učení, kteří jste nepoznali to, čemu říkají hlubiny satanovy, pravím: Nevkládám na vás jiné břemeno. Jenom se pevně držte toho, co máte, dokud nepřijdu. Kdo (z)vítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy: bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet – tak jako já jsem tu moc přijal od svého Otce. A dám jemu hvězdu jitřní. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“ Zůstat v Kristu znamená sice nyní sdílet Jeho utrpení a pohrdání od světa, ale později to bude znamenat sdílet Jeho autoritu, vládu i soud nad světem.
SARDY … jen zdání života
Druhý sbor, který dnes navštívíme, je sbor ve městě Sardy. „Andělu církve v Sardách piš: Toto praví ten, který má sedmero duchů Božích a sedmero hvězd: …“ Ježíš hned v úvodu připomíná, že On je ten, kdo má plnost Božího Ducha, aby Ho sdílel se svým lidem, a že On má ve své moci správce a vedoucí všech sborů, kteří jsou zodpovědni za život jim svěřeným společenstvím. Právě to bylo potřeba připomenout křesťanům v Sardách, kteří – zdá se – nezažívali žádné výrazné vnější ústrky a příkoří, ani žádné vnitřní nebezpečí a svody. I podle archeologických svědectví to vypadá, že církev v Sardách byla tím pádem aktivní a činorodá a zapojovala se do různých oblastí života města. Měla tedy pověst, že je živá a tvořivá, jenže v očích Ježíše tomu tak nebylo. „Vím o tvých skutcích – podle jména jsi živ, ale jsi mrtev.“
Ježíš často hodnotí stav věcí v církvi jinak, opačně, než se světu zdá. Věrouku zachovávající církev v Efezu kárá, že ztratila svou prvotní lásku. Chudé církvi ve Smyrně říká, že je bohatá – svou věrností Jemu. Sbor v Pergamu chválí, že tam, kde žije satan a má velký vliv, se mnozí o to pevněji drží Ježíšova jména. Křesťany v Thyatirech chválí za Boží lásku, ale napomíná, že mezi sebou tolerují ty, kdo propagují nevěrnost Bohu lásky. Sardy měly zdání sboru překypujícího životem, ale bez Krista a Jeho Ducha byly mrtvé.
Vypadá to, že Ježíš – Beránek obětovaný za hříchy světa a Dárce duchovních darů – se jim vytratil z centra pozornosti. On jim vzkazuje: „Probuď se a posilni to, co ještě zůstává a je už na vymření! Neboť shledávám, že tvým skutkům mnoho chybí před Bohem (nejsou kompletní); rozpomeň se tedy, jak jsi mé slovo přijal a slyšel, zachovávej je a čiň pokání. Nebudeš-li bdít, přijdu tak, jako přichází zloděj, a nebudeš vědět, v kterou hodinu na tebe přijdu.“
Přesto i zde zůstalo několik věřících, kteří se ke Kristu utíkali se svými hříchy a slabostmi, kteří se na Něj soustředili a Jeho odvážně vyznávali. „Přece však máš v Sardách několik osob, které svůj šat nepotřísnily; ti budou chodit se mnou v bílém rouchu, protože jsou toho hodni. Kdo (z)vítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly. Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím.“
I dnes se může stát, že nějaký křesťanský sbor přímo vře a hučí životem – pořádá kulturní akce, zapojuje se do výchovné činnosti, organizuje charitativní pomoc, každý den koná aktivity pro širokou veřejnost. Nicméně při tom všem se víceméně mlčí o závažnosti lidského hříchu, vytratí se nepopulární výzva k pokání a změně smýšlení, málo nebo vůbec se šíří evangelium o spáse z Boží milosti, o vykoupení člověka krví Ježíše na kříži, nehlásá se Jeho vítězství nad smrtí a Jeho nárok na nás a naše životy. V očích Ježíše je přitom každá církevní akce a činnost, která nestojí na Něm, nevychází z Něho, ani nesměřuje lidi k Němu, neúplná a nedostatečná před Bohem, protože jí chybí to klíčové a základní. Všechno je to o Kristu, a pokud ne, je to mrtvé.
Přátelé – v Thyatirech nebyl Kristus jediný Pán a Bůh; v Sardách nebyl na trůnu jejich života. Pokud je to samé náš případ, i my jsme voláni k pokání a navrácení se do Kristovy náruče, do Jeho sněhobílého roucha. Vyznávejme Ježíše a svou víru v Něho před světem, aby se také On přiznal k nám před svým Otcem a Jeho anděly, až budeme stát v Jeho slávě. Amen.
Autor: Petr Krákora Zdroj: luterani.cz Datum: 25. března 2023 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
