Mnohokrát v životě jsem si přála jiný svět. Přitom svět se neustále mění, což my někdy ani nevnímáme. Mění se částečně k lepšímu a částečně k horšímu. To, co bylo, mizí v dálce jako voda v řece, a zároveň přichází něco nového, dosud neznámého. Všechno plyne. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky, jak pravil starořecký filosof Hérakleitos. Plynutí času je v antickém pojetí ztrátou. Co bylo, už se nikdy nevrátí. Zatímco v hebrejském pojetí je prý čas zráním a naplněním. Jako když zasadíme do země semínko a z něj vyroste košatá jabloň, na které uzrají plody.
Když někdy toužíme po změně, netušíme, že naším hlubokým a skutečným přáním je, aby svět zůstal stejný. Možná ne stejný jako je teď, ale stejný, jako byl v našem dětství. Vždyť na dětství většina lidí tak ráda vzpomíná! I pro mě zůstane nejkrásnějším obdobím prvních osm let mého života.
Jako už nikdy nevstoupíme do téže řeky, tak už nikdy nebudeme jíst stejnou zmrzlinu, nebudeme skákat panáka, kterého jsme si namalovali křídou na chodník, nebudeme hrát školku s míčem o zeď, nebudeme skákat přes švihadlo. Můžeme to sice všechno znovu zkoušet, ale už to patrně nikdy nebude ono.
Kdykoliv navštívím místa, kde jsem v minulosti žila, včetně místa svého dětství, uvědomuji si, jak se svět změnil. A někdy je mi to líto. Napadá mě, že o pár set let dříve se svět možná neměnil tak rychle. Že se lidé možná rodili a umírali do téhož světa. Nemuseli se během svého života učit milión nových věcí. Možná víc platilo, že zkušenosti jsou k něčemu dobré, že to, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Možná kolem sebe celý život viděli stále tutéž krajinu svého dětství a ve městech tytéž domy. Možná se nemuseli tolik přizpůsobovat světu, možná si víc rozuměli se svými dětmi, protože ty vlastně žily ve stejném světě jako oni. Možná celý jejich život, ať v dětství nebo ve stáří, stejně často svítilo slunce, stejně pršelo a stejně padal sníh.
Ale možná to tak není. Možná je to jen iluze. Svět se patrně měnil i v minulosti a bylo v něm ještě více nejistoty než je teď.
Oblíbený řetězec Glóbus má své obchodní heslo: „Tady je svět ještě v pořádku.“ Jako by i Glóbus podléhal představě, že svět byl dříve v pořádku, zatímco teď už není.
Jenže, objektivně vzato, svět nebyl nikdy v pořádku. Když jsme byli malí, nebyl svět víc v pořádku To my jsme byli víc v pořádku, protože jsme byli nevinní a neotlučení životem. Protože jsme žili přítomností a zároveň jsme s naprostou samozřejmostí věřili v úžasnou budoucnost. Vůbec jsme nepochybovali, že nás taková čeká. Vnímali jsme skutečnost dětským srdcem. Nestarali jsme se o zítřejší problémy, protože se o nás starali rodiče.
Každý vám řekne, že toto už se nikdy nevrátí. A mávne nad tím rukou.
Kdysi jsem objevila zajímavou báseň Vladimíra Holana s názvem „Zmrtvýchvstání“. Vyjadřuje v ní svou představu o vzkříšení. Říká tam – jen žádné troubení, žádný hlas polnice! Kdyby tak, Bože, místo toho prostě zakokrhal kohout a my se probudili ve své posteli:
„První, kdo vstane,
bude maminka… Uslyšíme ji,
jak tichounce rozdělává oheň,
jak tichounce staví na plotnu vodu
a útulně bere z almárky kávový mlýnek.
Budeme zase doma.“
Dnes by mu tu báseň vyčetli jako genderově nevyváženou, pokud by si těch slov někdo všiml. Maminka v básni nemá pokoj ani po vzkříšení – vstává jako první, zatápí v kamnech a staví vodu na plotnu…
Některé křesťany by možná pohoršila ta naivní básnická představa o vzkříšení. Nechci se tady přít o tom, jak bude vzkříšení vypadat. Ale mě ta báseň přiměla aspoň přemýšlet, co asi pro básníka Holana maminka znamenala. O tom, co asi znamená maminka pro každé dítě. A jak si to, my maminky, často ani neuvědomujeme. Jsme těmi, kdo navždy zůstává v jejich srdci. Jsme těmi, kdo dětem dává jistotu domova. A možná nejenom dětem.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 19. března 2020 Foto: Unsplash – ilustrační