Nejsem člověk vizí a plánů. Když mě někdy budete chtít uvést do rozpaků, zeptejte se mě: „Kde se vidíš za pět let?“ Spolehlivě mě vykolejíte nejméně na 30 minut. Je ale několik věcí, ve kterých jsem měla vždycky jasno. Například jsem vždy tvrdila, že nikdy, ale opravdu nikdy nebudu pracovat s puberťáky.
Když jsem to jednou někomu vysvětlovala, zdůvodnila jsem to takto: „Jsou jako mimozemšťani. Sfouknutím dvanácti svíček na dortu se vnitřně odpojí a odletí na jinou planetu. Komunikace se Zemí vázne. Signály, které ze Země vysíláš, se buď ztrácejí, nebo se zkreslují někde v prostoru vesmíru, a signály, které přicházejí na Zem, nejdou dešifrovat. Proto. Jsou to ufoni. Když máš štěstí, někdy mezi 16. a 18. rokem se zase vrátí na Zem a můžete se znovu seznámit.“
Abyste mě chápali: Děti mám ráda a prakticky celou svou historii se jim nějak věnuji. Tábory, dětské nedělní programy, víkendovky…, ale puberťáci mě vždycky děsili natolik, že jsem měla vážné obavy, jak se dokážu postarat o vlastní, natož abych se hrnula do péče o cizí.
Báli se jich úplně všichni
Ve Varnsdorfu jsme se tenkrát scházeli v kulturním domě Střelnice, který, jak to tak v kulturácích bývá, neměl dobře vymyšlené zázemí pro děti, a tak jsme se se školáky scházeli na nedělní programy v kumbálu umístěném vpravo od pódia, jen částečně odděleném od hlavního sálu. Cokoli se řeklo, bylo v sále slyšet. Ale protože jsme dobří improvizátoři, vymysleli jsme v průběhu let mnoho verzí hry na tichou poštu a stále nás to bavilo. Jak jsme si tam tak po nedělích špitali biblické příběhy a postupně se naučili mít záchvaty smíchu zcela potichu, stalo se, že mi přirostli k srdci.
Jenže čas běžel. Děti si ještě neosvojily tu jemnou dovednost dospělých stárnout pomalu, takže než si s nimi člověk párkrát něco pošeptal, začalo jim být 12. Začaly nosit fialové oblečení, protáčet oči, odcházet z rozhovoru v polovině věty… – prostě najednou byly na svých nových planetách a pro mě začal obrovský vnitřní boj. Co mám teď dělat? To jim mám říct, že když jsou ufoni, už je nechci? Kdyby je aspoň chtěl někdo jiný, jenže podle všeho se ufonů báli úplně všichni. A možná ještě víc než já.
Řekla jsem si, že to s nimi zkusím. Bez přílišných očekávání jsem o jedněch prázdninách navrhla skupině mých ufonů, jestli by nechtěli natrénovat jeden flash mob tanec (podle videa ho natrénuje víc lidí, kteří se pak sjedou na stejné místo a tančí spolu), že bychom s tím pak mohli někam i vyjet. Potřebovala jsem totiž záminku, kvůli které se přes prázdniny budeme „muset“ víckrát sejít. Co bude dál, jsem neplánovala, spíše jsem doufala, že aspoň části z nás se podaří něco natrénovat a v září si zamáváme na rozloučenou.
Tak jsme začali. A protože já nejsem žádný tanečník, museli jsme to prokládat i jiným zábavným programem, takže jsme během našich prázdninových setkání kreslili křídami na chodník, hráli stopovačky, večer měli karaoke a v noci se šlo na hřiště na prolézačky (to byl, panečku, těžký adrenalin, že v noci jdeme na dětské hřiště!). Vařili jsme hlavně kuskus – předně proto, že se dá zalít horkou vodou a smíchat s tím, co kdo zrovna jí.
No a pak se nám stalo, že jsme si v září nezamávali na rozloučenou. Pod různými záminkami jsme se scházeli dál, někdy na odpoledne, někdy na víkend, měli jsme brigády v parku, dělali ankety, navlékali korálky, zpívali, modlili se, povídali si. Někde mezi tím vším jsem zjistila, že jsem se jich přestala bát. Pořád si myslím, že ta paralela s odletem na jinou planetu v podstatě sedí, ale pochopila jsem, že období dospívání není těžké jen pro všechny okolo, ale především pro puberťáky samotné. Že jsou v tom vesmíru někdy docela ztracení, mají strach a hledají pevný bod, kterého by se mohli zachytit. A že jsou vlastně nakonec docela rádi, když v tom nekonečném prostoru je někdo ochotný být s nimi.
„S našima se prostě nedá mluvit!“
S touhle tlupou jsem strávila nakonec velmi intenzivní čtyři roky. Kromě tance, jídla a povídání to zahrnovalo i obrovské množství konfliktů (třeba když se někteří v době uklízení zašívali na hodinu v koupelně), trapasů na veřejnosti (když si dámy vyžádaly na cestu autobusem kinedryl a pak předstíraly, že jsou pod vlivem omamných látek), vyčerpání a frustrace (obvykle každé pondělí po víkendovce) a spousty událostí, které se nikdy nikde nemohou zveřejňovat, ale i mnoho hlubokých momentů, skrze které Bůh mluvil (když na ulici při anketách nabízeli lidem modlitbu nebo když mi během prorockého večera „předpověděli“ další miminko a stěhování).
I díky téhle partě jsem se později odhodlala, že zkusím práci lektorky. Začala jsem přednášet programy Etické dílny® a zjistila jsem, že ve školách jsou puberťáci podobní: že ta první vlna kritiky, ostentativního nezájmu nebo jiných nevhodných projevů vlastně není mířena primárně proti okolí, ale mladí tím často ventilují svoji vlastní vnitřní nepohodu a nejistotu.
„S našima se prostě nedá mluvit!“ vykřiknul onehdy jeden osmák na začátku programu. Založil ruce, opřel se do židle a zajel lehce pod lavici. Klasika. Když se člověk nenechá odradit, jsou pod touhle slupkou křehcí lidé, kteří v podstatě touží po troše obyčejného zájmu, vřelosti a někdy i radách do života. Když ve skupinách přemýšlejí o důležitých hodnotách, vždycky vítězí rodina. A když jim pak říkám, že by bylo hezké, kdyby zrovna dneska jejich rodina nějak poznala, že je pro ně důležitá, přemýšlejí o tom. Někdy jsou trochu bezradní, protože: „Co má ale člověk jinýho říct na otázku ‚Jak bylo ve škole?‘ než ‚Jo, dobrý‘?“ – což je oprávněná námitka. „Ale odpověď ‚Jo, dobrý‘ a zavřené dveře od pokoje tomu taky úplně nepomáhají.“ Pak můžeme konečně diskutovat nad tím, co říct, co neříct, co udělat, a co ne. A přicházíme na to, že se možná – možná – přece jen s rodiči mluvit dá.
Na své cestě vytčené heslem „Nikdy nebudu pracovat s puberťáky“ se nyní nacházím ve vedení skupinky dorostu v Kolíně. A zjišťuji, že jsem vlastně znovu na úplném začátku. Nejde si říct: „Tohle už umím.“. Každý člověk je jiný a dospívání každého je unikátní dobrodružství. Vím jen to, že jsem se za ty roky naučila míň se bát a víc důvěřovat. Že konfliktům není třeba se za každou cenu vyhnout a že to ani nejde. A že je důležité negativní momenty vyvažovat – záměrně vytvářet ty pozitivní, které nás propojují. Každý den to teď trénujeme i doma, neboť naše děti si ještě neosvojily jemné umění pomalého stárnutí. A tak se denně pokoušíme dešifrovat vzkazy, které posílají ze svých planet. Ale přece je v tom vesmíru nenecháme samotné.
Autor: Ida Pencová Foto: Pixabay – ilustrační
Autorka je lektorkou primárně preventivních programů Etické dílny®. Spolu s manželem Martinem vedou sbor AC Kolín.
Zkrácená verze článku, který v plném znění najdete v červnovém čísle měsíčníku Život víry. Ten se tématu komunikace s dospívajícími věnuje i v dalších textech. Jak se svým náctiletým dětem přiblížit? Jak rozumět, co se s člověkem během dospívání děje a jak s ním komunikovat? Na otázky hledá odpovědi také Ráchel Bícová a o svých zkušenostech z pohledu rodičů a jejich dnes už dospělých dětí se sdílejí Dave, Tyler a Claire Pattyovi, a Jana Frantíková a její dcera Bohdana Boudová. Pohled dospívajících zachycuje anketa s teenagery z křesťanských rodin.
V časopise také najdete rozhovor s Vojtěchem Furákem o práci s romskými dětmi a o tom, jak v něm zdravotní problémy a několik měsíců na vozíčku utvrdily touhu stát se kazatelem. Otevřeně mluví také o zápasech souvisejících s neplodností.
Číslo doplňují dojmy z prvního roku na misii v Čadu, rozhovor s Tony Kalmovou a recenze její nové knihy či příběh čtenářky o zázraku na covidové jipce. Časopis připomíná také třísté výročí založení Ochranova a „moravské“ misijní hnutí, které zasáhlo svět.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a v audioverzi (MP3).
Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
