Otázky po tom, zakládá-li se lidská spása na víře nebo na (dobrých) skutcích, vyvolávají už novozákonní texty. Výpovědi v nich obsažené totiž ukazují obojím směrem. Nutno říci, že těch prvních je více. Z toho sice nelze činit definitivní závěry, ale něco to naznačuje. O víře, jako projevu, jímž člověk získává podíl na spáse, mluví předně Ježíš. V 11. kapitole Janova evangelia například říká: „Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“
Nejvýraznějším novozákonním zastáncem názoru, že spasení je z víry, je apoštol Pavel. Tento důraz se stal jádrem jeho teologie. Výlučnost, s níž podmíněnost spásy vírou hájí, je zřejmá třeba z výroku v 10. kapitole epištoly Římanům: „Každý, kdo vzývá jméno Páně, bude spasen.“ Ani historicky mladší epištola Jakubova či kniha Zjevení spásnou funkci víry nezpochybňují. Skutky se v nich však dostávají do pozice jakéhosi kontrolního projevu víry. A v tom se skrývá čertovo kopýtko. Odtud se dá totiž snadno vytvořit schéma, podle něhož kde nejsou skutky, není ani víra. A je-li spása vírou podmíněna, jsou k ní tedy skutky nezbytné.
Tato teologická konstrukce umožňující zvnějšku identifikovat a kvantifikovat víru začala bytnět zejména potom, co se křesťanská církev vyprofilovala jako instituce, která nad lidmi vykonává kázeň. Skutky se pro ni staly v této situaci základním ukazatelem zbožnosti. Osvobozující, důvěrně odevzdaný vztah k Ježíši, jak jej známe z evangelií, tím církevní úřad opět vrátil do polohy zákonického plnění předpisů. Pojistka proti sobeckému sledování pouze svého prospěchu tu přitom už byla. Ježíš ji vytvořil spoustou svých výroků odmítajících odpovídat na milost tvrdostí. Církevní představitelé však nechtěli, aby vnitřní integritu křesťana posuzovalo pouze jeho vlastní svědomí. Chtěli tuto kompetenci získat pro sebe, aby tak mohli panovat nad dušemi. A skutky, povýšené na důkaz víry, se jim k tomu jedinečně hodily. V modelu spásy zakotvené ve skutcích mají vedle panování nad lidským svědomím kořeny i další neřesti církve. Odpustky, zpovědní zrcadla, očistec, modlitby za mrtvé či řazení Kristových vyznavačů do různých kvalitativních stupňů.
Zkusme však v úvaze, podle níž bez skutků není víra, a proto bez nich není spásy, pokračovat. Co když někdo činí (dobré) skutky a Krista nezná? Nevyjadřuje jimi víru v něho, ale koná je z jiných důvodů. Bude i on z těchto skutků spasen? Pokud ne, je to divné. Pokud ano, znamená to, že spásy lze dosáhnout i bez Krista. Stačí prostě dělat dobré skutky… Sem spěje křesťanská teologie. A protestantská rychleji než katolická. Je to paradoxní, protože klíčovou myšlenkou reformace byl návrat od záslužnické praxe konání dobrých skutků k živému vztahu ke Kristu. V protestantismu jako by se opakoval myšlenkový vývoj ranné církve. Když se v reformačních církvích začala víra stávat pouhým přitakáním k doktríně, vznikl v nich tlak na její obnovu. Ten dal vzniknout jednak pietismu, jednak sociálnímu aktivismu. Většina lidových evangelických církví si vybrala ten druhý směr. Jejich teologický liberalismus kořeněný výběrovým fundamentalismem tak způsobuje, že v nich způsob účasti na spáse přestává být viděn ve víře v Krista a kladen do skutků milosrdenství.
Ve svých důsledcích to znamená konec křesťanské víry. V kostele se o Kristu sice stále mluví, jeho postava se však stává pouhým bohoslužebným koloritem. Frekventované jsou zejména biblické texty, jejichž prostřednictvím lze vytvořit tlak na posluchače, aby konali (dobré) skutky. Podle nejběžnějšího kazatelského schématu spása vstupuje tam, kde posluchači jednají jako Ježíš. Kde jako on nejednají, tam na spásu čekají marně. Tato negace se z kazatelny výslovně neříká, z absence jiné alternativy však vyplývá. Jedinými nositeli spásy jsme my! Naše (dobré) skutky se už ani ke spáse nemusí transformovat skrze víru. Dostávají se totiž do pozice absolutního a božského samy o sobě… Je to tak úžasná zbožnost nebo rafinovaný ďáblův tah, jak přesvědčit člověka, že vlastně Boha nepotřebuje, že se spasí sám? To zodpoví až soudný den. Dnes víme, že stavět svou spásu na víře v Boží milost dává svobodu a otevírá srdce. Stavět ji na skutcích svazuje a připravuje o bezprostřední vztah k Bohu. Přitom právě z něj vycházejí ty nejdůležitější podněty pro život.
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Emanuel Vejnar je evangelický farář Datum: 7. února 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační