„Moderní, srozumitelný a zábavný“, „často používá výrazy, kterým rozumí jenom teenageři“ – tak vás hodnotí sami teenageři, kterým přednášíte na školách v rámci primárních preventivních programů. Píšou vám vzkazy typu „Budeš mi chybět, chlape“. Jak se vám to povedlo?
Roli hraje asi to, že jsem uvěřil až v 21 letech a vyrůstal jsem už v internetové éře. Hrál jsem počítačové hry, zajímalo mě Japonsko, upíři a vlkodlaci… Když jsem uvěřil, myslel jsem si, že tohle všechno zahodím. Až po osmi letech, když jsem začal dělat tuhle práci, jsem si uvědomil, že díky tomu děckám rozumím.
Druhá věc, která mi pomáhá, je klub Hraničáři, kde vedu kluky od 10 do 15 let. Nejvíc jsem toho o mladé generaci pochopil, když jsem s nimi byl např. na víkendovce.
Asi před pěti lety jsme šli na jednu dobrodružnou výpravu. Hraničáři jsou šermířský klub, takže schovávat se v lese a dělat přepady, na to je užije. Najednou jsem slyšel věty typu: „Hele ta Lux, to její Q-čko, to je super, ale to R-ko, to je úplná bomba, to prostě van-šotneš jednoho člověka.“ Vůbec jsem jim nerozuměl: „O čem se to bavíte?“ S nadšením mi začali vyprávět, já jsem poslouchal a pochopil, že se baví o hře League of Legends, což je dodneška docela významná hra, i když teď už frčí spíš hra Fortnite.
Slova, která se v klubu naučím, pak použiju na přednášce. Když vysvětluju drogové závislosti, tak jim řeknu, že euforie z drogy je jako mít „Victory Royale“. To znamená ve hře Fortnite velké vítězství. Hráčům se to podaří třeba šestkrát za život, je to pro ně euforická záležitost.
Tohle je pro většinu dospělých asi úplně cizí svět a jazyk… Bez toho to nejde?
Když jsem ve třídě poprvé a řeknu takováto slova, je to, jako bych k děckám odemkl bránu. Vnímám to jako misii. Když misionář odjíždí někam do Polynésie, všichni počítají s tím, že si osvojí místní jazyk a kulturu. A totéž platí i o mladé generaci. Pro ty, kteří se narodili po roce 2000, je internet něco jako pro nás žárovky – nepamatujeme dobu, kdy nebyly. Dnešní teenageři si ani nedovedou přestavit, jak vypadal svět bez internetu. I jejich mozek funguje jinak. Po páté větě, kterou řeknete stejným tónem, ztrácejí pozornost. Rodiče už jim nečtou, spíš jim pouštějí pohádky, což znamená zvuk a obraz. Jakmile mají jenom zvuk, nejsou schopní udržet pozornost a představovat si to. Používám proto prezentaci, házíme si plyšovým rajčetem apod.
Vždycky byly generační zlomy, jedna generace nerozuměla druhé. Ale za posledních 20 let se svět změnil mnohem víc, než se měníval dřív. Proto je dneska potřeba k mladým přistupovat v podstatě jako k jinému kmenu.
Jestli je tohle klíč k mladým lidem, měli by se o to cíleně snažit učitelé, rodiče, církve?
Nemusejí to dělat. Ale bude to škoda.
Vypadá to, že vy s tím problém nemáte… Vás to baví?
Mě to hrozně baví. Vystudoval jsem geodézii a pět let jsem potom jezdil zaměřovat elektrické kabely ČEZu. Když přišla nabídka přednášet na školách, nevěděl jsem, jestli na to budu mít. A jeden kazatel mi řekl: „Záleží jenom na tom, jestli je budeš mít rád.“ Když jsem si představil tu hordu mladých lidí, ke kterým budu mluvit, tak jsem si říkal: ‚Já mladý děcka vlastně nemůžu vystát. Jestli je láska podmínkou, tak to nemůžu dělat!‘ Když jsem se před ně ale poprvé postavil, najednou jsem uviděl Boží obrazy, krásné lidi s nádhernýma očima. Mám rád dětské oči, které jiskří životem, dary a talenty. Lásku k nim jsem nemusel hledat, najednou tam byla.
O přestávkách zůstávám s nimi ve třídě, neuteču do sborovny na kafe – i když i na to někdy chodím, když mě učitelky pozvou.
Už dva roky se také věnujete youtuberingu, natáčíte pro teenagery videa. Je to váš koníček, nebo součást práce?
Asi obojí. I když koníček je to hodně náročný. Pětiminutové video mi zabere průměrně tak 20 hodin. Děcka ve škole si dělají srandu, že to dělám pro peníze, ale já tam mám reklamy vypnuté. Když Bůh dává zadarmo, taky chci něco dávat zadarmo. Taky nechci, aby mi tam běžely reklamy na věci, o kterých ve videu říkám, že jsou špatné. YouTube i Instagram, které dnešní mladí sledují, jsou médii, které mohou být naplněné dobrými i špatnými věcmi – podobně jako třeba novinový papír.
V jednom videu říkáte, že „stačí 30 minut na Instagramu, a dokonale vám to zničí den“. Porovnáváme se s lidmi na fotkách, které jsou upravené a zachycují jen šťastné okamžiky. Jak se dá Instagram využít k dobrému?
Tohle médium je z 95 % naplněno chlubením a nevím, jestli se to podaří zvrátit. Šlo by fotit své neúspěchy – svůj neuklizený pokojíček nebo zadek autobusu s popiskem „Zase jsem ho nestihl!“. To by mohlo spoustu lidí povzbudit. Přestat s tou vyumělkovanou krásou, nechlubit se, ale předávat něco hlubšího. Odebírám např. lidi, kteří hezky fotí přírodu. Nebo se dá k fotce dodat zajímavá myšlenka.
Založil jsem si účet „Looser For God“, kde chci zveřejňovat svoje neúspěchy. Aby ti mladí viděli, že život youtubera, ke kterému vzhlížejí, je podobně těžký jako ten jejich. Že stojím na straně těch, kteří prohrávají. Což je věc, která mě na křesťanství tolik nadchla. Evangelium je tu i pro toho nejposlednějšího člověka a je ve své podstatě velmi jednoduché: Bůh tě má rád. To je celé. Lidé si mohou lámat mozky v teologických výšinách, Bůh tady je i pro ně, pro ty „první“. Ale jelikož první budou poslední, tak je Bůh spíš na straně těch posledních. Chtěl bych být na straně právě těch děcek, které se řežou, které nemají oba rodiče… A nějak to vyjádřit i skrze sociální sítě.
**************
Autor: Lucie Vlasáková
Foto: Lucie Vlasáková
Rozhovor vyšel v plném znění v lednovém vydání časopisu Život víry (2019/1). Petr Kadlec v něm dále vzpomíná např. na to, jak se od zen-buddhismu dostal ke křesťanství, a uvažuje nad tím, jak by mělo vypadat kázání.
Hlavním tématem čísla jsou kazatelé a kázání. Jak vyučoval Ježíš, jak se tím můžeme my inspirovat a co lze vůbec od kázání očekávat? Časopis dále přináší články o dění v církvi u nás i v zahraničí (Joshua Harris omluvil za své knihy; Teorie o stvoření světa a člověka na Teologickém fóru; Lukáš Targosz a jeho tým na misii v Kambodži…), ale také např. rozhovor s Karon Cecyovou o roli manželky pastora, příběhy čtenářů, zprávy, historické články nebo recenze.
Více informací o časopise najdete na www.zivotviry.cz.
