Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou;
a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť. Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. Kdo tě prosí, tomu dej, a kdo si chce od tebe vypůjčit, od toho se neodvracej.
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, abyste byli syny nebeského Otce; protože on dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé.
Budete-li milovat ty, kdo milují vás, jaká vás čeká odměna? Což i celníci nečiní totéž? A jestliže zdravíte jenom své bratry, co činíte zvláštního? Což i pohané nečiní totéž? Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.
/Mt 5, 38-48/
Možná se někdo z vás zeptá: k čemu to pojmenování „vyšší spravedlnost“? Možná si řeknete, že spravedlnost nemá přívlastky, že buďto je anebo není. Ale je to trochu jinak. Sám Ježíš v této páté Matoušově kapitole, která zahrnuje tzv. kázání na hoře neboli horské kázání, říká učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ Už z této jedné věty lze usuzovat, že spravedlnost může dosahovat různého stupně.
SOUVISEJÍCÍ – Pomíjivost
Ježíš zde uvádí příklad spravedlnosti z dob Staré smlouvy: ‚Oko za oko a zub za zub.‘ Byla v tom jakási rovnost – co způsobíš druhému, to bude způsobeno tobě. Tím se vina jakoby vymazala a obě strany se s tím měly spokojit. Tato spravedlnost směřovala k tomu, aby se lidé, kteří spolu žijí, nějak mezi sebou porovnali. Spravedlnost byla totiž důležitá pro pokojné soužití společenství. Ten, který žije blízko mě, je můj bližní – tak se to kdysi chápalo. S tím musím vyjít především. Vztahy k bližním se obvykle řídily jinými pravidly než vztahy k nepřátelům. Milovat nepřátele, to bylo v době Staré smlouvy a v Ježíšově době něco neslýchaného. A nejen tehdy, ale i dnes, po dvou tisíciletích trvání tzv. křesťanské civilizace (která už se ke svému křesťanství, byť větším dílem formálnímu, pomalu přestává hlásit).
Spravedlnost „oko za oko“ bychom mohli nazvat reaktivní, protože reaguje obdobným způsobem na nějaký špatný čin, jehož se někdo dopustil. Zlo musí být potrestáno a dobro odměněno. To se chápalo jako spravedlivé a správné. Jak šokující asi muselo být Ježíšovo prohlášení „Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou; a tomu, kdo by se s tebou chtěl soudit o košili, nech i svůj plášť.“
Kolik jen sporů o ta slova vznikalo v minulých dobách. Jedni je brali doslovně, málem jako podmínku spásy, jiní se je snažili různě vyložit, někteří z nich odvodili teorii (politického či vojenského) nenásilí, mnozí je přímo zavrhovali jako defétismus, jako postoj otroka, který prý je nakonec vlastní celé křesťanské nauce. I dnes ve světě vládne spíš heslo: nenechat si nic líbit, umět se bránit.
SOUVISEJÍCÍ – Síla naděje
V horském kázání však nejde o nějaké „zrušení zákona“ nebo jeho nahrazení jinými příkazy. Možná spíš o nevyužití práva na (spravedlivou) odplatu, které v sobě skrývá určitý smysl. Apoštol Pavel podobnou věc vykládá v listu Římanům 12, 19-20: „Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud, neboť je psáno: ‚Mně patří pomsta, já odplatím, praví Pán.‘ Ale také: ‚Jestliže má tvůj nepřítel hlad, nasyť ho, a má-li žízeň, dej mu pít; tím ho zahanbíš a přivedeš k lítosti.“
Už slyším námitky dnešního člověka, že přece existují lidé, které nikdy nic k lítosti nepřivede a že je zapotřebí ukázat jim, zač je toho loket. V to, že by mohl odplácet Bůh, věří dnes málokdo. V mé oblíbené písni Soudce všeho světa, Bože se zpívá: „nechť křivdy Tobě samému, soudci poroučím pravému“. Myslím, že to určitě neznamená „co tě nepálí, nehas“. Ani nejde o zrušení světské spravedlnosti. Která dnes, mimochodem, aspoň ve vyspělých zemích, odpuštění trestu nebo jeho části také zná. Zná i udělení milosti na základě posouzení konkrétního provinění. Čím dál tím více zemí už nepoužívá trest smrti. Je to díky tomu, že Ježíšovy myšlenky přece jen tu a tam pronikly do právního myšlení i do myšlení mnoha lidí. Někdy však mívám pocit, že se to v poslední době mezi lidmi zase mění, že sami neodpouštějí a volají po odplatě. Často slyším kolem sebe (nebo čtu) spíš tvrdé výroky lidí, jimž bylo způsobeno něco zlého: „nikdy mu/jí/jim neodpustím!“ Bohužel, jakoby všude přibývalo i toho zlého, co se lidem od lidí děje. Někdy ve mně na chvíli zarezonují slova Kazatele – „to, co se dělo, bude se dít zas…“
Ježíšovy výzvy neznamenají, že se člověk bránit nesmí, když je v právu. Ježíš to nebere jako novou verzi zákona, který je od nynějška platný pro všechny. Z horského kázání je patrné, že mluvil jen ke svým učedníkům a dával jim rady, jak žít dokonalý život. Mluvil k těm, kteří se chtěli od něj učit, kteří se mu chtěli podobat. K těm, kterým říká: vy jste sůl země. Jistě všichni nebudou solí. Pak by totiž sůl neměla co solit.
Známý český reformátorský myslitel a předchůdce Jednoty bratrské, Petr Chelčický, neschvaloval trest smrti. Na něj pak navazovali různí hlasatelé nenásilí. Vzít člověku život podle Chelčického znamenalo vzít mu možnost napravit se a odčinit svou vinu, což on pokládal za viditelný znak nápravy. Kdo je spasen, to totiž podle něj lze vytušit na základě skutečnosti, jak dotyčný člověk žije, do jaké míry se ve svém životě řídí Ježíšovým učením. Ne podle toho, jak dobře se mu ve světě daří, jak to později pochopili někteří kalvinisté. Chelčický byl kritikem většinového křesťanství. Představoval si, že opravdová Ježíšova církev bude vždy jen malou skupinkou ve světě, který se Ježíšovými radami nikdy řídit nebude.
Jednota bratrská se během svého působení rozhodovala, zda zůstat maličkým společenstvím věřících stranou světa (a uchovat si čistotu víry) nebo zda se otevřít světu, být pro něj požehnáním, ale vystavit se tak i jeho negativnímu působení. A je to téměř nadlidský úkol – žít ve světě a nepřizpůsobovat se mu. Znamená to především neustálé spojení s Ježíšem. I Ježíš žil ve světě a nikoho se nestranil. Jen občas utíkal do samoty k modlitbě.
To, co zde Ježíš předkládá učedníkům, není nic menšího než návrh na popření sebe sama, svých osobních zájmů a přenechání se Bohu. Výzva k tomu, žít pro druhé, bez ohledu na to, zda vám ti druzí dělají dobře nebo zle. Muselo to ve své době působit velmi skandálně. Vlastně to tak působí i dnes. Je to totiž radikální sebevzdání se, nekonečná trpělivost a láska, vydání sebe sama, které Ježíš dovedl až k vrcholu na kříži. Je to výzva, kterou nemusíme povinně následovat, a přece to někteří lidé, kteří mají velkou lásku k Bohu a k bližním, udělají. Nazvala jsem to „vyšší spravedlností“, ale ve skutečnosti jde možná spíš o vyšší stupeň lidství, o dokonalé lidství podle Ježíšova vzoru.
Autor: Eva Hájková Datum: 16. září 2024 Foto: Pixabay
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.