Život je těžký. Tolik věcí nás namáhá: naše povolání, rodičovství, služba, konflikty ve vztazích, náhlá i dlouhodobá onemocnění. Téměř vše, co děláme, nás čas od času unavuje. Ale nejvíc nás neunavuje to, co děláme, ale to, čemu věříme.
Naše přesvědčení buď odlehčují, nebo ztěžují naše břemena. Ježíš to věděl. Proto občas pohlédl na zástupy lidí, kteří se kolem něj shromáždili, a byl nad nimi pohnut soucitem, „protože byli utrápení a sklíčení jako ovce, které nemají pastýře“ (Matouš 9:36). Minimálně jednou ho to přimělo volat k obtíženým:
Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké (Matouš 11:28–30).
SOUVISEJÍCÍ – Jeho kázání probudila spící církev
Díky jeho hlubokému soucitu se nám v Písmu zachovalo jedno z nejkrásnějších pozvání, v němž Bůh k sobě volá hříšníky. V těchto třech úžasných větách nám Zachránce otevírá své pastýřské srdce.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
Ano, nám. Ježíš pociťuje stejný soucit k nám, kteří jsme obtíženi, jako k tehdejším unaveným lidem. A své pozvání nám předkládá se stejnou vážností a láskou jako těmto utrápeným a sklíčeným lidem. Hluboce touží po tom, abychom našli odpočinek, který tak zoufale potřebujeme, a jen on nám ho může dát. A tak nás vyzývá, abychom k němu přišli. Tento příkaz však doprovází milost a milosrdenství, jež nesou naše břemena.
Nesnesitelná únava
„Pojďte ke mně… a já vám dám odpočinek.“ Kdo by pro všechno na světě mohl odmítnout tak úžasné pozvání? Jak se dozvídáme z bezprostředního kontextu této pasáže, odmítlo ho mnoho lidí.
Předtím i poté, co Ježíš pronesl toto úžasné zaslíbení, napomínal obyvatele různých měst (Matouš 11:20–24) a židovské náboženské představitele (Matouš 12:1–14). Slyšeli jeho vyučování a na vlastní oči viděli jeho zázraky – skutky, které svědčily o tom, kým je (Jan 5:36) – a přesto v něho neuvěřili.
Hřích náboženských představitelů byl však ještě horší. Nejenže odmítali Ježíšův odpočinek pro své duše, ale tím, co vyučovali, zatěžovali své už tak obtížené posluchače. Vidíme to při jiné příležitosti, kdy je Ježíš napomínal: „Zatěžujete lidi neúnosnými břemeny a sami se těch břemen ani jedním svým prstem nedotýkáte“ (Lukáš 11:46).
Nevíra a falešná víra (falešné učení) měly zdrcující následky.
Toto pozvání vyvěrá ze srdce Božího Syna, „otisku [Otcovy] podstaty“ (Hebrejům 1:3). Vyplývá z jeho zármutku nad lidmi, kteří byli obtíženi neúnosnými břemeny, a z jeho soucitné touhy nést je za ně. Kdyby chtěli, vyměnil by jejich neúnosné břemeno za příjemné jho a lehké břemeno.
Uvrhněte na mě neúnosné
Co přesně měl Ježíš na mysli oním příjemným jhem, které nám nabízí? Na tuto otázku odpověděl sám Ježíš, když se ho jednou zástup lidí ptal: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ (Jan 6:28). „Toto je ten Boží skutek,“ odpověděl, „abyste věřili v toho, kterého on poslal“ (Jan 6:29). Noc před svou smrtí řekl svým učedníkům: „Zůstaňte ve mně“ (Jan 15:4). Věřte ve mně, zůstaňte ve mně, důvěřujte mi – to jsou skutky, které Ježíš vyžaduje od těch, kdo v něm hledají odpočinek. Ježíš chce, abychom žili z víry v něj, tedy abychom spočinuli v Božích zaslíbeních přinášejících naději.
SOUVISEJÍCÍ – Náš Bůh naslouchá
Na oplátku z nás Ježíš snímá staré jho a bere ho na svá ramena: „On sám ve svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže“ (1. Petrův 2:24). Na kříži Ježíš na sebe vzal nepředstavitelně těžké jho hříchu, za který si zasluhujeme odsouzení a trest. A toto výkupné dílo nám nezajistilo pouze ospravedlnění (2. Korintským 5:21), ale ujišťuje nás o naplnění Božího zaslíbení týkající se našich potřeb (Filipským 4:19) a zaručuje, že mu můžeme neustále svěřovat své starosti, protože mu na nás záleží (1. Petrův 5:7).
Ježíš tak bere na sebe neúnosná břemena pro naše duše a dává našim duším odpočinek, který tak zoufale potřebujeme.
Odpočinek, který zoufale potřebujeme
Právě po tom upřímně toužíme: najít odpočinek pro svou duši. Nejtěžší břemena jsou ta, která tíží duši. To, co naše duše často tíží, je důsledkem falešných přesvědčení – polopravd, kterým věříme o Bohu, o sobě, o druhých, o světě, o budoucnosti i o životě. Obtěžkávají naše srdce zármutkem, strachem, úzkostí, zklamáním a zoufalstvím.
Do jaké míry věříme něčemu, co nás okrádá o naději, do takové míry to zatěžuje naši duši. Naše duše totiž nalézají pokoj a odpočinek právě v naději. Proto v Písmu nacházíme následující výroky Božích mužů:
Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha (Žalm 42:12).
Jen se ztiš před Bohem, má duše,
vždyť od něj je má naděje.
Jen on je má skála a spása,
můj nepřístupný hrad – nepohnu se (Žalm 62:6–7).
Bůh naděje kéž vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, abyste se rozhojňovali v naději mocí Ducha Svatého (Římanům 15:13).
Kdykoli jsou naše duše obtížené, zoufale hledáme naději. Ale naděje je dobrá jen tehdy, pokud je založena na pravdě. Falešná naděje se nakonec stane neúnosným břemenem pro naši duši.
Proto Ježíš volá: „Pojďte ke mně!“ Sám Bůh naděje a soucitu, Bůh, který touží nést náš hřích, denně nést nás samotné (Žalm 68:19), starat se o nás na místech odpočinku i uprostřed nebezpečí (Žalm 23), dávat nám vše, co potřebujeme. Vysvobodí nás od „každého nepřátelského činu a zachová pro své nebeské království“ (2. Timoteovi 4:18). Tento Bůh nás volá, abychom k němu přišli a přijali od něj odpočinek pro své duše.
Protože jen Ježíš nám může zajistit tento odpočinek.
Odpočinek, který umožňuje jít úzkou cestou
Když přijdeme k Ježíši a získáme odpočinek pro svou duši, nic to nemění na skutečnosti, že život je těžký. Neznamená to, že naše povolání, rodičovství, námaha ve službě, konflikty ve vztazích, naše onemocnění a nespočet dalších problémů nás už nebudou vyčerpávat. Ježíš to jasně potvrdil, když prohlásil: „Jak… zúžená [je] cesta, která vede do života“ (Matouš 7:14).
V jiném svém pozvání dokonce uvedl: „Všem pak říkal: „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne“ (Lukáš 9:23). Zní to velmi odlišně od slov zaznamenaných v Matouši 11:28–30. Volá nás Ježíš k životu plnému osvěžujícího odpočinku, nebo k obětavému umírání sobě samým?
Jak jste možná vytušili, odpověď zní: k obojímu. Tato pozvání vůbec nestojí proti sobě. Pravda je taková, že přijetí Kristova odpočinku nás uschopňuje k životu a umírání po vzoru Krista. Když je naše duše zbavena neúnosných břemen a díky působení Ducha oplývá nadějí a radostí skrze víru v zaslíbení našeho Pána, jenž nese naše břemena, můžeme vyznat s Pavlem:
To naše nynější lehké soužení nám totiž působí nesmírně veliké břímě věčné slávy, když nehledíme na věci viditelné, ale na neviditelné; neboť viditelné věci jsou dočasné, neviditelné však věčné (2. Korintským 4:17–18).
Přijít k Ježíši a získat jeho odpočinek nás neochrání před soužením. Ale přetváří soužení plné beznaděje, kdy nás pohlcuje strach a svírá úzkost, v „nynější lehké“. Doufat v Boha naděje působí změnu.
Proto nám Ježíš říká: „Pojďte ke mně.“ Jeho pastýřské srdce je stále plné soucitu a jeho pozvání provází stejná vážnost a láska. Ale toto pozvání musí být přijato. Mnozí ho nepřijímají.
Přijmete ho vy?
Autor: Jon Bloom Zdroj: blog.didasko.cz Datum: 16. října 2021 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.