Mezitím, na počátku dvacátých let, podnikl Rudolf Šedý společně s dalšími lidmi dvě cesty na Ukrajinu, která byla v roce 1922 těžce postižena hladomorem. Cílem bylo navštívit české osady a přivézt jejich obyvatelům potravinovou a hmotnou pomoc. Tento podnik byl velice náročný a nebezpečný.
Ukrajina, součást sovětského Ruska, byla po létech války a revoluce rozvrácená a hladomor vše ještě zhoršil. Infrastruktura a instituce fungovaly špatně. Cestování rozlehlou zemí bylo zdlouhavé a obtížné. Vlaků jezdilo málo a byl problém se do nich vůbec dostat. Do každého se prodávalo jen tolik jízdenek, kolik bylo míst. Cestující se stávali obětí lupičů – i Rudolf Šedý byl jednou okraden. Přepadení hrozilo i při cestě z nádraží do českých osad, které byly vzdáleny i několik hodin cesty povozem.
Vážným nebezpečím byl také tyfus, který tehdy na Ukrajině řádil a kterému oslabení lidé snáze podlehli. Ani ve městech, kudy bylo třeba projet, nebylo bezpečno. V ulicích se občas střílelo, státní orgány v té době ještě neměly situaci zcela pod kontrolou. Přesto – a spolu s bratrem Šedým můžeme říci: Bohu díky – přinesl tento podnik své plody. Především se podařilo získat povolení pro 78 českých dětí, aby z Ukrajiny odjely do Československa.
Transport se uskutečnil na jaře 1923. Byli mezi nimi sirotci, jejichž rodiče zemřeli hladem, nemocemi nebo v důsledku válečných událostí. Byly zde také děti, které měly rodiče, ale tito byli tak chudí, že se o ně nemohli dobře postarat, a zvláště jim zajistit vzdělání. Rudolf Šedý odvezl děti do Československa, kde byly rozděleny do jednotlivých rodin. Některé se o několik let později vrátily, jiné zůstaly v Československu a založily zde vlastní rodiny. Čas od času bratra Šedého navštívily, čímž mu, jak vzpomíná, nahrazovaly rodinu, kterou sám nikdy nezaložil. S vděčností vzpomíná také na pomoc mnohých lidí – pracovníků sovětských úřadů i československých zastupitelství, zaměstnanců železnic, obyvatel českých osad a dalších.
Související – Vikář Rudolf Šedý – apoštol severní Moravy (část 5.)
Dvě cesty na Ukrajinu byly posledními velkými cestami, které uskutečnil. V dalších letech se věnoval především službě v evangelické církvi, o které jsme již mluvili. Od roku 1936 mu vydatně pomáhal mladý diakon Jan Košťál, který byl pověřen službou ve filiálním sboru v Zábřehu.
Složitá situace nastala po záboru československého pohraničí hitlerovským Německem v říjnu 1938. Zábřežsko se ocitlo v zabraném území. Byla přerušena územní vazba na Českobratrskou církev evangelickou. Objevila se nejistota, co se stane s jejími sbory, které nyní ležely v zahraničí.
Uvažovalo se snad o tom, že by se staly součástí německé říšské evangelické církve. Rudolf Šedý a staršovstvo hrabovského sboru se raději rozhodli jednat s ústředím Jednoty bratrské v Ochranově (Herrnhutu). Rudolf Šedý měl s touto církví z dřívější doby dobrou zkušenost a přátelské kontakty.
Související – Kristian David – podivné jsou cesty Boží (část 7.)
Šlo o to, aby hrabovský sbor, jeho sbory filiální a kazatelské stanice byly začleněny do Jednoty bratrské a nemusely připadnout pod německou říšskou církev. Ústředí Jednoty bratrské se k žádosti Hrabovských postavilo vstřícně. Plán se však nakonec neuskutečnil, protože po vzniku Protektorátu Čechy a Morava mohly sbory Českobratrské církve evangelické na říšském území zůstat pod pražským ústředím.
Zajímavou kapitolou je to, že snad v roce 1941 byl k Hrabové přičleněn jako filiální sbor Štramberk. Byl totiž jedním z českých evangelických sborů, které po záboru pohraničí skončily na říšském území. Hrabová, ač vzdálená vzdušnou čarou téměř devadesát kilometrů, byla na říšském území nejbližším sborem.
Rudolf Šedý nebo Jan Košťál, diakon v Zábřeze, jednou za dva týdny do Štramberka jezdili. Zdá se, že cestovali vlakem. Auto pravděpodobně nebylo možno využívat, protože palivo bylo za války těžko dostupné. Vikář Šedý byl také již sedmdesátiletý pán a možná se již neodvažoval jet tak dalekou cestu sám.
Ani vlakem nebyla cesta snadná. Přes protektorát se jezdit nesmělo, a proto bratr Šedý i bratr Košťál jezdili přes Hanušovice, Frývaldov (dnešní Jeseník), Glucholazy, Krnov a Opavu. Cesta mohla trvat celý den, zvláště když některý vlak ujel.
Bratr Šedý vzpomíná, že se někdy na cestu vydal v šest hodin ráno z nádraží v Lukavici, které je Hrabové nejblíž, a do Štramberka dojel v jedenáct hodin večer. Kontakty Hrabové se Štramberkem byly poměrně bohaté a vzešlo z nich i několik manželství. Hrabovští dále udržovali kontakt i s dalšími českými evangelickými sbory na říšském území – s Horní Čermnou, Miroslaví a Vídní. Důležitý byl také kontakt s Církví československou, jejíž postavení na říšském území bylo ještě složitější. Její členové se účastnili evangelických bohoslužeb a Rudolf Šedý učil náboženství děti z této církve.
Ke konci války se vikář Šedý a další evangelíci ze Zábřežska snažili o vstřícný postoj vůči Němcům, kteří prchali ze severovýchodu před postupující frontou. Mnoho německých evangelických rodin bylo dočasně ubytováno ve Svébohově. Dokonce zde spolu s těmito uprchlíky slavili česko-německou bohoslužbu. Bratru Šedému bylo líto těchto Němců, bratří a sester ve víře. V dané situaci pro ně však nemohl téměř nic udělat. Považoval ostatně za velkou chybu vyhnání Němců z Československa, které značně změnilo tvář severní Moravy.
Po skončení války sloužil v Hrabové a okolí ještě další tři roky. V dubnu 1948, ve svých 75 letech, odešel do výslužby. Odstěhoval se ze severní Moravy zpět do rodného Jimramova, kde bydlel ve společné domácnosti s rodnými bratry Františkem a Gustavem a manželkou bratra Františka, které se říkalo Milinka. Vzpomíná na to jako na krásný čas, který trval tři roky, než zemřel bratr František v roce 1951. O dva roky později zemřel také Gustav, který byl v průběhu života Rudolfovi zřejmě nejbližším člověkem vůbec. Snad i odchod obou bratrů přispěl k tomu, že Rudolf očekával vlastní konec.
V lednu 1955 pod tímto vlivem sepsal krátké kázání k vlastnímu pohřbu. Poté však žil ještě dalších patnáct let. V Českobratrské církvi evangelické byl ve veliké úctě. To ukazuje i následující příhoda z farářského kurzu z počátku šedesátých let. Někdo se tehdejšího synodního seniora Viktora Hájka zeptal na závěrečné farářské zkoušky a jak je to s panem vikářem Šedým. Viktor Hájek odpověděl: „Prosím vás, z čeho já bych ho mohl zkoušet? To jediné, nač bych se ho dokázal zeptat, by bylo: Pane vikáři, jak se máte?“ Nakonec byla bratru Šedému farářská funkce udělena, mohli bychom říci, čestně. Došlo k tomu v roce 1969, na samém sklonku jeho života.
Rudolf Šedý se dožil 97 let a výstižně o něm můžeme říci, co je psáno v Písmu svatém o Jobovi: zemřel stár a sytý dnů. Byl pohřben v rodném Jimramově 2. července 1970. Z jeho pamětí promlouvá pokorná zbožnost i velká úcta k lidem. Píše-li o nějakém člověku, tak vždy jen v dobrém, o nikom nezmiňuje nic špatného. Kriticky pohlíží pouze na vlastní život. V průběhu vyprávění i v závěru pamětí uvádí i některé své chyby a provinění. Nejvíce, zdá se, litoval toho, že nezaložil vlastní rodinu. V jeho životě na to nezbylo místo, byl však bohatý jinými rozličnými činnostmi. Ze všeho nejvíce mu záleželo na tom, aby lidé, kterým sloužil, mohli věřit v Ježíše Krista. Povzbuzoval a napomínal, aby víru brali vážně. Lidi kolem sebe měl také upřímně rád a nedělal mezi nimi rozdíly, ať už by to bylo na základě víry nebo národnosti. Věrně sloužil Bohu i lidem. Ukončeme tuto vzpomínku na pana vikáře Šedého, vzácného člověka, krátkým citátem jedné jeho myšlenky: „Hned po Božích věcech je nejcennější láska a přátelství věrných duší.“
Pan vikář Rudolf Šedý – apoštol severní Moravy (sepsal Aleš Zapletal, bohoslovec, na základě knihy Paměti pana vikáře Šedého, vydané v Benešově nakladatelstvím Eman v roce 2008) Foto: Wikipedie – Rudolf Šedý
Pan vikář Rudolf Šedý – apoštol severní Moravy (sepsal Aleš Zapletal, bohoslovec, na základě knihy Paměti pana vikáře Šedého, vydané v Benešově nakladatelstvím Eman v roce 2008) Foto: Wikipedie – Rudolf Šedý
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.