Chcete, aby se třásly brány pekla? Dobrým nápadem je, abyste ve svém sboru sloužili dětem.
„Bratrská láska ať trvá,“ píše autor listu Židům, „s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly“ (Židům 13,1-2). Služba dětem je v jádře službou pohostinnosti. Nechci vám namluvit, že každé dítě, s nímž se setkáte, bude zrovna andílek, avšak list Židům se dotýká zásady z listu Efezským 3,20: Bůh vždy vykoná nezměřitelně více, než se domníváte. Vždycky.
Některá dobrodiní plynoucí ze služby dětem jsou nasnadě. Pán této služby používá k tomu, aby dětem pomohl slyšet evangelium a reagovat na ně. Služba dětem, která si je vědoma cíle vést děti do bezpečí, dbá o to, aby vnímaly přátelské ovzduší a aby vznikaly bezpečné vztahy mezi generacemi, které jsou zdravé jak pro děti, tak pro dospělé. Děti se učí, o čem je Písmo a co je v něm to hlavní. Promyšlená služba dětem může v maličkých živit touhu chodit do sboru, která je základem. A ovšem, budete-li sloužit, prospěje to i vašemu srdci; taková služba bude pomocí sloužícímu týmu, vytáhne vás ze zóny pohodlí a pomůže vám seznámit se s dalšími dětmi i dospělými ve sboru. To vše je „výkladní skříní“, která ukazuje, jak je služba dětem důležitá.
SOUVISEJÍCÍ – I malý sbor může vysílat a podporovat misionáře
Nikdy nevíte, komu právě sloužíte
Ponořme se však hlouběji. Podívejme se na tu stránku problému, kde jde o „bratrskou lásku“ a pohostinnost – kde právě koná Bůh více, než všichni žádáme nebo si představujeme.
Mám už dvacetiletou pastorskou zkušenost ze čtyř sborů ve třech velkých městech. Zamýšlím se nad tím, co jsem zažil, a nad příběhy, které jsem vyslechl. Vím, že si Pán služby dětem používá k záchraně rodin, duší – a v některých případech dokonce i k záchraně lidského života.
Při duchovní službě dětem nesloužíte pouze jim; sloužíte i lidem, kteří je přivádějí. Co je to za lidi? Uvedu z let své služby některé příklady.
Manželský a rodičovský pár, který se na samé hranici rozvodu vrací do sboru ve snaze udržet rodinu pohromadě a znovu navázat – nebo vůbec poprvé navázat – vztah s Bohem a se společenstvím víry.
Čerstvou samoživitelku bez prostředků, obecenství a podpory, která je na tom bídně i s časem (má dvě zaměstnání, aby vyšla s výdaji) a pro kterou je nedělní ráno posvátným okénkem, skrze něž v tichosti vyhlíží Pána a vrací se domů vyzbrojena silou, kterou ji obdařil.
Lidi, kterým jako kdyby vůbec nic nechybělo, v nitru se však děsí neschopnosti vyšvihnout se na úroveň, kterou spatřují všude kolem sebe. Nedělní ráno je pro ně jako představení, divadlo, které v nich už dlouho zanechává stopy. Ovládá je strach, že se jejich děti budou nevhodně chovat a ztrapní je – týden co týden však usedají pod kazatelnu, aby slyšeli vyučování evangelia, a žíznivě naslouchají slovům o svobodě, kterou v Kristu mají i oni, s prosbou k Pánu, aby jim dal odvahu a víru uvěřit, že je tomu opravdu tak.
Nedávno ovdovělého otce s malými dětmi: je členem společenství stejně, jako jím byl před osiřením, nyní však, když se blíží neděle, prožívá směs potřeby i obav. Přichází s touhou rozmotat před Pánem to zmatené klubko pocitů a pozvolna, s obtížemi se učí novému způsobu vztahů ke své sborové rodině.
SOUVISEJÍCÍ – Nikdy nevíte, kdy kážete naposledy
Žena léčící se ze závislostí, které ohrožují její schopnost ponechat si nadále v péči děti. K jejímu dvanáctikrokovému programu patří i bohoslužby ve sboru. Navazuje závazný vztah se společenstvím a vydává se na společnou cestu s lidmi, kteří se jí dívají do očí, znají její příběh a mají ji rádi.
Prarodiče, kterým soud svěřil vnoučata, protože jejich vlastní děti se léčí ze zhoubných návyků nebo v nich, což je tragické, pokračují. Prarodiče odpovědnost za péči o vnoučata z lásky přijali, avšak jejich srdce je zlomeno, jsou unaveni a vědí, že potřebují pomoc.
Osamělého otce, který ve sboru nedávno prožil zranění. Snaží se ukočírovat složitost situace – ví, že patřit do společenství víry je pro něj dobré, ale zároveň nestojí o další zranění. Podstupuje to riziko, opatrně sestupuje do vody, když ale přivádí dcerku do besídky, je sevřen úzkostí.
Nevěřící matku, kterou pronásledují sny o Bohu. Probouzí se z nich s přesvědčením, že musí přijít na to, oč Kristu jde. Pořád se vláčí s neodbytnými stereotypními představami o křesťanech, takže je opatrná. Už ale chodí do sboru tři týdny a je konečně ochotna pustit dítku do předškolní besídky.
Muže z necírkevního prostředí, který se však nedávno dozvěděl o své zhoubné nemoci a podstupuje bolestně dezorientující kroky přípravy na smrt. Nikdy se nepovažoval za „kostelního člověka“. Neví ale, jak se s tím, co ho čeká, vyrovnat bez pomoci, kterou společenství prokazuje jemu i jeho dětem.
Dlouhodobá služba pohostinnosti
To jsou příběhy jen některých z lidí, s nimiž jsem se setkal, když přiváděli děti do besídky v místním sboru. Lidí ochotných podílet se na službě dětem je třeba vždy – a nejen k tomu, že koordinátor dobrovolníků potřebuje vycpat nějaké díry. Náš svět je porušeným místem, místní sbor je však špitálem pro lidi zraněné a bez naděje, z nichž mnozí jsou rodiči dětí nebo jejich zákonnými zástupci.
Co je naším posláním jakožto Kristova těla? Aby byli u nás vítáni, a jedním z nejúčinnějších způsobů je být připraveni, když vcházejí do našich dveří – být ochotni uvítat je ve společenství, které je touží provázet vším, co jim vstoupí do cesty.
Služba dětem je výrazem bratrské lásky. Je to dlouhodobá služba pohostinnosti – trvá až do věčnosti. Jen Bůh zná vše, do čeho vás uvede, velice jisté je však jedno: že to bude více, než co si všichni dokážete přát nebo pomyslit.
Autor: Russ Ramsey Překlad: Ivana Kultová Zdroj: The Gospel Coalition Datum: 8. října 2023 Foto: Pixabay – ilustrační
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
