„Nikdo není hrdina pro svého sluhu,“ říká jedno zahraniční přísloví, protože sluhové neznají svého pána jen zvenčí, ale znají i jeho domácí život, zkrátka vidí, co druzí nevidí. A nacházíme skutečně málo velikánů, kteří by při vší své odborné velikosti neměli aspoň nějaké vážnější mravní vady, nebo o nichž by se aspoň šeptem nevyprávělo to či ono.
A teď tu máme Husa bez mravní vady, ano, téměř bez jakékoli pomluvy. Přítel i nepřítel vyznávají jedněmi ústy, že vedl vzorně bezúhonný život. „Ty jeho přísné mravy, život plný sebekázně, bez vší ctižádosti, takže ho nikdo neměl za co kárat, ten smutný, pohublý obličej, jeho lidumilnost sklánějící se i k těm nejnižším kázala mocněji než jakákoli výmluvnost jazyka,“ píše o něm jezuita (pomlčíme-li o hodnocení jiných protivníků), kterému by bylo spíš po chuti, kdyby na něm uviděl aspoň nějaký zdánlivý stín.
SOUVISEJÍCÍ – Predreformátor: Ján Hus
Takový byl ten „poctivý mistr Jan z Husince, blahé paměti“. Jeho soudobí odpůrci mu posloužili jen jako pozadí, aby byla vidět jeho velikost, a jako stín, aby se jeho světlo ukázalo v celé své jasnosti. Jak malicherný je proti němu rytířský Zikmund! Pomlčme o tom, jak nekrálovsky porušil své královské slovo.
Nedá se však zamlčet, že byl po celý život nesmírně nestálý a roztěkaný, že nedovedl krotit své vášně a vlastně se o to ani nepokoušel, a že se k tomu všemu navíc stal zrádcem svého bratra.
To byl tehdejší hlavní představitel světské moci. A chtít porovnávat se svatým otcem Janem hlavu duchovní moci, Jana XXIII., toho bývalého lupiče, jemuž v řadě hanebných papežů jistě nepřísluší poslední místo? To je podle nás hrubá urážka. Ano, celý kostnický koncil – ať v něm zasedali sebevzdělanější muži – svou mravní slabostí jen vyzdvihuje Husovu mravní sílu. Kde vidíme něco podobného? O Aristeidovi se vypráví, že byl „spravedlivý“ a že ho spoluobčané vyhnali jen a pouze z tohoto důvodu, ale Aristeides se nám nesvěřoval. A taky víme, podle jakého měřítka se u pohanů hodnotil a hodnotí svatý život.
Hus je Duchem svatým tak přečištěná, tak ryzí povaha, že vše, co na něj víme, nám řekl on sám. „Pro Boha tě prosím, nenos rád honosné oblečení, jaké jsem – ach, běda! – rád nosíval já, a nebyl jsem tak dobrým příkladem pokory pro lidi, kterým jsem kázal. Čti rád Bibli,“ to o sobě píše mistru Martinovi, svému žáku. A podobně na jiném místě: „Prosím tě pro milosrdenství Ježíše Krista, abys mě nenásledoval v žádné lehkomyslnosti, kterou bys u mě viděl. Víš, že ještě než jsem se stal knězem, rád a často jsem hrá- val šachy, marnil tím čas a často jsem se nad tou hrou rozčiloval a i ostatní dráždil ke vzteku. Kvůli tomu a kvůli nespočtu dalších hříchů, které jsem spáchal, tě prosím o přímluvy, aby mi nejmilostivější Pán od- pustil. A pokud ti nebude na obtíž prosit o jeho mi- losrdenství, tak ještě aby vedl můj život – a až bych přemohl tento věk marnosti, tělo, svět i ďábla, aby mne v den soudu uvedl do nebeské vlasti.“
Co ho vedlo k takovému vyznání? Snad mu je- ho protivníci předhazovali, „aby nejprve odstranil trám ze svého oka, než začne odstraňovat třísku z jejich očí“? O tom nikde nenacházíme ani zmínku. Naopak, zapřisáhlý nepřítel o něm píše, že byl „plný modliteb, bdění, půstu, střídmosti a mírnosti v pokrmu i oděvu“. K tomu ho přimělo jeho svědomí, vybroušené právě tou Biblí, k jejímuž čtení ještě na prahu bran smrti povzbuzoval svého žáka. A přesto bychom ho my lidé chtěli omlouvat a poukazovat na to, že jako člověk, který měl přístup ke dvoru, kvůli tomu samozřejmě musel přiměřeně pečovat i o svůj zevnějšek.
Newsletter Křesťan dnes – týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
V naší době se Husovi předhazuje „neobyčejná smělost, neústupnost a necitlivost vůči nepřátelům, do očí bijící touha po lásce obyčejných lidí“. Jenže pokud byl Hus mužem víry a nadevše miloval Písmo, neměl být smělý? Skutečně měl ustupovat nepřátelům čistého slova a šetřit je? Nebo jinými slovy, neměl být tím, co z něj udělalo Boží slovo? A když si uvědomíme, že Hus velmi miloval svůj národ a zvlášť ty vrstvy, z nichž pocházel, nemusíme ni- jak omlouvat jeho „touhu po lásce obyčejných lidí“. Někdo tomu říká touha po lásce, jiný tomu říká láska. Rozhodně nám nejde o to, abychom omlouvali Husovy vady a poklesky, které by neobstály ani před lidským soudem. Naopak, poukazujeme na to, jak hodnotil sám sebe. Plně si uvědomoval své hříchy a zvrácenosti, a měl i dost síly, aby je vyznal svému žákovi. A právě toto poznání a vyznání hříchů je zá- kladem jeho víry v Ježíše Krista, který na sebe právě proto vzal lidské tělo a podstoupil smrt na kříži, aby zachránil před soudem všechny hříšníky, kteří jsou prodchnutí jeho svatostí a bázní a s vírou ho žádají o smilování.
U Boha a ve svých očích byl Hus právě tak malý a ničemný, jak veliký a ohromný je v našich očích. Jeho skromnost a zároveň neústupnost pramení z vědomí, že kvůli svým hříchům propadl stejně jako všichni ostatní smrti a žije jen z Kristovy milosti.
„Copak chceš být chytřejší než celý koncil?“ „Nechci být chytřejší než celý koncil. Ale prosím vás, pošlete mi třeba toho nejposlednějšího člena sněmu, který by mě lépe a důrazněji poučil z Písma, a jsem připraven hned vše odvolat.“ Jenže oni neměli Písmo, a ten dle svého mínění ničemný a bídný člověk vzdoruje celému koncilu až do smrti na hranici. Nejenom ví, ale také zakouší, co je psáno: „Má moc se dokonává ve slabosti“ (2. list Korintským 12,9). Kéž jsme ma- lí ve vlastních očích, ale chápeme, co je naší svatou povinností! Pak ať se peklo bouří a nebe hroutí – impavidum ferient ruinae –, Boží moc se dokonává v lidské slabosti.
Autor: Mistr Jan Hus – Didasko Datum: 5. července 2021 Foto: Wikimedia Commons – Jan Hus
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.