Jsi člověkem, který se rád nechá nadchnout. Projevilo se to nějak i v tom, jak jsi uvěřila v Ježíše?
Moji rodiče byli nevěřící učitelé a doma se o těchto věcech nemluvilo. Nebyla jsem nijak hledající. Všechno, co mi život nabízel, jsem hltala plnými doušky. Je ale pravda, že mě to neuspokojovalo. Když po revoluci křesťané vykoukli ze svých církví, šla jsem se podívat na jednu evangelizaci. Zajímalo mě, čemu vlastně věří. Tomu poselství jsem tehdy ani moc neporozuměla, ale líbila se mi ta atmosféra – určité napětí, ale krásné.
Když jsme pak jeli na kolejích výtahem se spolubydlícími, se kterými jsme se tam byli podívat, řekla jsem: „Ty jo, já bych asi chtěla být věřící. Škoda, že jsem se nenarodila do věřící rodiny, teď už to nedohoním.“
Potom mi jeden kamarád řekl, že uvěřil, a já jsem reagovala: „To jde? Tak to chci taky!“
A co na to kamarád?
Jeho to docela zaskočilo, protože sám byl věřící teprve týden a nevěděl, jakým způsobem má takového nadšence vést (smích). A tak přivedl člověka, který ke Kristu přivedl jeho. Ten mi ukázal, jak můžu v modlitbě Bohu říct, že ho chci přijmout. To jsem také hned udělala. Ten další proces – sebereflexe, pokání – to už se mnou Pán Bůh dělal jeden na jednoho. Ale tu Boží nabídku jsem rychle přijala.
Prožila jsi nějakou viditelnou změnu?
Pár dnů nato jsem byla pokřtěná a lidé ze skupinky se mě zeptali: „Chceš, abychom se za tebe nějak modlili?“ Tehdy jsem jim vyjevila něco, co jsem považovala za stigma a co jsem do té doby nikomu neřekla. Od čtrnácti let jsem měla epilepsii; neprojevovala se viditelnými záchvaty, ale tím, že jsem byla netečná, jakoby vypnutá. Stávalo se to docela často. Jednak mi to komplikovalo život a studium, zároveň jsem brala spoustu léků, které moc nezabíraly, ale hodně mě omezovaly – nesměla jsem třeba na sluníčko, jíst čokoládu, musela jsem mít pravidelný režim…
Na skupince se za to pomodlili – úplně normálně, jako za hezké počasí nebo za výlet – no, a byla jsem uzdravena. Už jsem nikdy žádný záchvat neměla.
Projevila se nová víra nějak ve tvém životě?
Během léta, které následovalo, jsem nebyla v kontaktu s křesťany a svou víru jsem nijak nerozvíjela. Na konci prázdnin jsem byla na chmelu, kde byl i spolužák, který mě přivedl ke Kristu. Jednou jsme tam seděli v hospodě, smáli se, pili pivo, a on z ničeho nic zesmutněl, odložil pivo a složil hlavu na stůl.
Ptala jsem se: „Peťo, co je?“
A on: „Já chci následovat Krista, a tohle není to, co máme dělat.“
To se mě dotklo a pochopila jsem, že taky musím začít žít jinak. Během školního roku jsme se na vysoké škole začali scházet na skupince a začal můj intimní vztah s Bohem. V nitru jsem prožila, že už nejsem sama, ale mám někoho, kdo mi rozumí, i když ostatní nebo ani já sama ne.
Tvoji rodiče byli učitelé, ale ty jste vystudovala ekonomiku. Jak se stalo, že jsi nakonec také začala pracovat s dětmi?
Nějakou dobu jsem pracovala v byznysu a pak jsem nastoupila na mateřskou. Během těch osmi let s dětmi mi došlo, že se do byznysu vrátit nechci. Dostudovala jsem si tedy na univerzitě pedagogickou způsobilost a tam nastal rozhodující moment. Na katedře křesťanské výchovy jsem jako závěrečnou práci prováděla výzkum hodnotového smýšlení dětí. Měla jsem v něm asi tři sta dětí, třetí a sedmou třídu, ve městě i na vesnici.
To, co jsem zjistila, mě zasáhlo, protože jsem u dětí uviděla obrovský hodnotový propad. Hodnoty jako obětavost, čest, svoboda, pravda, pokora se dostaly na okraj, a většinou jim děti ani nerozuměly. Jenomže co s tím? Co zmůžu v takovém kolosu, jako je školství? A tak jsem to odsunula stranou a začala si hledat práci.
Prošla jsi konkurzem u Armády spásy, ale nabízenou práci jsi nakonec nepřijala…
Ucházela jsem se o místo vedoucí komunitního centra. Když mi přišlo vyrozumění, že mě vzali, všechno se ve mně sevřelo a uvědomila jsem si, že to vlastně dělat nechci. Se sevřeným žaludkem jsem šla na setkání, kde sedělo celé předsednictvo, všichni ti důstojníci v uniformách, s tím, že chci práci odmítnout. Když jsem jim to řekla, položili mi klíčovou otázku: „A co tedy chcete dělat?“
Tehdy se otevřely moje schované sny a touhy: „Chtěla bych chodit do škol a přinášet tam pozitivní hodnoty. Přicházet tam s programy, které by zábavným, interaktivním způsobem pomohly dětem porozumět životu v běžných věcech, jako je rodina, přátelství, vztah sám k sobě…“
Všichni se na sebe podívali a začali se smát…
Proč se důstojníci Armády spásy smáli? Jak se podařilo prosadit křesťanské programy pro děti navzdory skepsi školních veteránů a jak je přijali žáci? Čím občas Elišku Krmelovou děti překvapí a jak vypadá lektorské ticho? Jaké téma zabodovalo u dětí na Ukrajině? O tom všem se dočtete v rozhovoru v listopadovém čísle Života víry.
Aktuální číslo přináší téma umění zestárnout. Je možné si stáří užívat? Jaké výzvy stáří přináší a jakou roli v nich hraje víra? Jak zůstat otevření vůči měnícímu se světu a lidem v něm? O tom, že stáří není čekání na smrt, a že dokud jsme naživu, „mise ještě neskončila“, píšou Dan Drápal a Pavel Raus. Zamyšlení o rození a umírání připojuje Rebecca McLaughlinová. Téma doplňuje rozhovor o domácí hospicové péči s Pavlínou Oubrechtovou.
Listopadový Život víry navíc nabízí pestrou paletu dalších článků a témat: Jak chápat Boží plány s Izraelem z pera Mojmíra Kalluse, ohlédnutí za životem zakladatele YWAM Lorena Cunninghama či zhodnocení slovenských voleb od Petra Kučery.
Do vzdálenějších krajů zavede článek o výjezdu českých kazatelů do Ugandy, Jižního Súdánu a Keni; virtuální rozhovor s misionářem K. A. Pácaltem čtenáře přenese mezi Hotentoty v jižní Africe.
Nechybí ani svědectví o zápase o život přítele nebo recenze na knihu o sexuální identitě.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i digitálně a číst ho na internetu i poslouchat ve zvukové podobě. Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.
Autor: Kateřina Coufalová Datum: 6. listopadu 2023 Foto: Pavlína Krmelová – Eliška Krmelová