Nezdařený vojenský puč v Turecku dopomohl tamějšímu vládci Erdoğanovi k upevnění moci. Z přípravy puče obvinil Erdoğan hnutí Služba inspirované učením duchovního Fethullaha Gülena.
Pustil se do zatýkání a likvidace přívrženců tohoto konkurenčního hnutí, které si původně sám nasadil do státního aparátu. Svezla se s ním však i sekulární opozice, především nepohodlní novináři, a to paradoxně i ti, kteří na nebezpečí spojenectví obou islamistických uskupení upozorňovali. Zdecimována a hlavně zastrašena byla akademická sféra. Represálie postihují i představitele prokurdské parlamentní strany na celostátní a komunální úrovni.
Za této situace dosáhl Erdoğan v parlamentu odhlasování ústavních změn, které mu mají zajistit absolutní moc. O ústavních změnách se teď bude konat referendum, jehož kladný výsledek se v podmínkách výjimečného stavu dá předpokládat.
Jestliže si Erdoğan absolutní moc potvrdí, opustí nejspíš svoji výhrůžnou rétoriku o obnovení proudu uprchlíků do Evropy. Nezruší dohodu o jejich navracení, nezpřetrhá dosavadní spojenecké svazky Turecka, a ani nezmění převažující obchodně ekonomickou orientaci na Západ. Je to pro něj totiž jediná cesta, jak zajistit příliv investic a know-how, které pokulhávající turecké hospodářství nutně potřebuje. Již dnes se zdá, že ultimáta o obnovení proudu uprchlíků, pokud EU nezruší Turecku víza, byla v tichosti opuštěna.
Náznakem normalizace vztahů Turecka se západními spojenci jsou nedávné návštěvy britské premiérky a německé kancléřky v Turecku. Zejména německá kancléřka jako představitelka země, s níž má Turecko nejstarší a nejdůležitější svazky, vede vůči Turecku realistickou politiku, která pomáhá celé Unii.
Vlna teroru, která se v Turecku rozpoutala, působící mylným dojmem, že by se Turecko mohlo zhroutit, byla do značné míry vyvolána jako manévr, který měl zastrašit voliče a přivést je zpět k Erdoğanově straně. Ta totiž v roce 2015 poprvé po dlouhé době ztratila většinu v parlamentu. Součástí taktiky bylo i ukončení procesu usmíření s Kurdy, protože na úkor Erdoğanovy partaje se do parlamentu tehdy dostala i prokurdská Demokratická strana lidu. Tu volilo i mnoho liberálně laděných sekulárních Turků – k tomu došlo v „opravných“ volbách, které Erdoğan po předchozí prohře vyhlásil. Teď mu nezdařený puč naservíroval možnost konečného zúčtování se svými oponenty. Konflikt mezi armádou a kurdskou gerilou PKK sice jen tak neskončí, pokud bude trvat důraz na jeho silové řešení, ale Erdoğan byl teď nucen pustit se do podhoubí tzv. Islámského státu ve vlastní zemi, byť Islámský stát dříve více méně toleroval.
Turecko se tedy nejspíš přiřadí k diktaturám vládnoucím na východ od hranic Evropské Unie. Ovšem ani v minulosti se v Turecku nedalo mluvit o skutečné demokracii, spíše jen o pluralitním systému politických stran s autoritativní vůdcovskou strukturou pod patronací armády jako strážcem sekularismu. Naděje liberálních sekulárních vrstev v Turecku se většinou upíraly k demokratizaci veřejného života pod vlivem přístupových rozhovorů s Evropskou Unií, zejména když v první dekádě svého vládnutí Erdoğan skutečně provedl některé demokratizační reformy. To se však ukázalo jako přetvářka.
Nicméně sekulární dědictví zakladatele Turecké republiky Kemala Atatürka Erdoğan jen tak snadno nezlikviduje, pokud mu o to vůbec půjde. Obnovování role islámu ve veřejném životě je mu pouze prostředkem k dosažení absolutní moci. Nejde ani tak o islamismus jako spíš erdoğanismus zaměřený proti sekulární ideologii kemalismu, která islám jako náboženství po evropském vzoru vytěsnila z veřejného života. Emancipace islámu v turecké sekulární společnosti získala Erdoğanovi jeho stabilní elektorát z tradicionalistických konzervativních vrstev.
Autor: Tomáš Laně