Hadjadj ve svých esejích a přednáškách rozvíjí řadu vzájemně se doplňujících a překrývajících obrazů, které lze s jistým zjednodušením interpretovat takto: Moderní doba, sebe sama ztotožňující s humanismem, pomalu pomíjí, neb spotřebovala svou podstatu a nic jiného už nemá. Člověk nemusí být věřící, aby dospěl k závěru, že modernita převzala některá dogmata, která hlásalo křesťanství, aby je vzápětí obrátila proti němu. Na základě učení o důstojnosti lidské osoby se vyprofiloval individualismus. Z pravdy o svobodné vůli byl vyroben liberalismus, z požadavku sociální spravedlnosti socialismus. Modernita dala křesťanské naději zcela imanentní, nitrosvětskou, antropocentrickou povahu.
„Moderní době padl zrak na květ evangelia, utrhla jej a dala do vázy. Květina tím lépe vynikla, dokonce vypadala ještě krásnější. Toto aranžmá ji dodalo zvláštní přitažlivosti, utržený květ vyvolal nadšení, a lidé si začali postupně myslet, že se svými kořeny nemá nic společného. Ve skutečnosti květ odsoudili k tomu, aby zvadl. Modernismus je nepoctivý, protože se o tradici opírá, a přitom tvrdí, že s ní skoncoval. Stejně tak marnotratný syn si troufne odejít od otce jenom díky svému dědickému podílu – až jej promrhá, s ostudou se vrací.“
Toto zapření kořenů, toto zapomnění může nějaký čas fungovat – a to tak dlouho, dokud je progresivismus schopen maskovat, že je jen náhradním řešením za naději vkládanou v Boha. Tato maska se však bortí, je už nadále neudržitelná, podoba tohoto věku rychle pomíjí. Svět se tak dostává do závěrečné, apokalyptické fáze – což v očích autora není vůbec špatná zpráva! K tomuto tématu se ještě vrátíme.
Modernu střídá postmoderna, humanismus je nahrazován posthumanismem. A vysnil-li si humanismus člověka bez Boha, pak posthumanismus sní o čemsi mnohem horším, o člověku bez člověčenství. Kudy tedy dál, kudy z toho ven?
Hadjadj popisuje dvě, možná tři cesty, jimiž posthumanismus kráčí vpřed. Tak jako dřív stáli proti sobě komunismus a kapitalismus, dnes spolu vzájemně zápasí technicismus, ekologismus a náboženský fundamentalismus. Jsou to tři cesty ke zničení člověka.
„Tyto tři formy stojí k sobě navzájem v opozici, aby vás to táhlo, když prohlédnete omyl v jedné, nutně k bludům té další. Zlý duch vždycky takto postupuje. Zná pravdu, nenechává se zmást těmi bludy, které nám bláhovým nabízí, a proto stále vymýšlí navzájem se vylučující klamy, popichuje vzájemně proti sobě protivníky ve dvou nebo třech soupeřících táborech, hraje Oko bere na všechny strany karetního stolku.“
Ztrácíme historický smysl, smysl dějin. Děti nevědí skoro nic o dávných králích, zato se nadšeně zajímají o dinosaury. Nastává „biologizace paměti a morálky“:
„Když u La Fontaina zvířata mluví lidskou řečí, má z toho člověk mít mravní naučení. Dnes dáváme zvířatům slovo, aby nám sdělila, že člověk je největší predátor z celého tvorstva, a celá morálka dnes spočívá v pokojném soužití s tuleními mláďaty a dospělými žraloky…“
Technokracie je cestou ke kyborgovi: technika sama o sobě není špatná, člověk ji potřebuje, aby naplnil své povolání podmanit si Zemi. Ale technokracie nechce jen přijmout a rozvíjet danosti přírody, na rozdíl od techniky už nechápe člověka jako cíl, ale jen jako nástroj, prostředek k vytvoření nové reality, nadčlověka. Zvrácený „paradise-engineering“ chce pomocí virtuálna, biogenetiky a nanotechnologií vytvořit bytosti, které v online světě nebude nic trápit. Tato technokratická utopie je charakterizovaná pragmatismem, praktickým materialismem a spotřebním hédonismem. Pohání jej ohromná nenávist k tělu a ke hmotě v té podobě, jak nám byly dány, proto je redukuje na materiál, se kterým můžeme po libosti nakládat. Je ovládán představou, že život není přirozeně radostný, takže je nutné jej znásilňovat všelijakými vymyšlenostmi, aby z něj člověk nějakou rozkoš vydoloval.
Teokracie je cestou k rozplynutí se v Bohu. Nabízí smysl života na klíč a navigaci pro všechny situace, tedy duchovní život z polotovaru – taková spiritualita dělá z lidského těla pouhý válečný materiál, když považuje za rajské jej ve jménu Božím vyhodit do vzduchu.
Skutečná víra není spiritualismem, ale vtělením a naděje není únikem, ale povznesení dějin k nebi. Ano, potřebujeme se „povznést nahoru, když to má být v pořádku tady dole“. Skutečná víra brání člověka proti útokům fundamentalismu i technokracie tím, že chválí knihy nebo lidské tělo, včetně sexuality, v původní danosti. Pravá tradice nespočívá v tom zakonzervovat vše, co se dělalo včera, ale předat to podstatné.
Ekologismus chce být návratem k přírodě, ale nikoliv k té skutečné, stvořené, dobré a tělesné, ale k jakési její ideální vizi. „Hlubinná ekologie“ se dokonce tváří, že ji těší, když vyhyneme, a sní o ráji bez člověka (tedy beze svědka rajské nádhery, i bez zahradníka – to pak bude rajská zahrada jen planým bujením?)…
Všechny tři utopie pohrdají člověkem, lidstvím, tělesností, ba celým stvořením a jeho dějinami. To mají společné. Přesto nemohou najít společnou řeč – omyl se nikdy nedrží tak houževnatě, jako když se posiluje odsuzováním omylu na druhé straně – navzájem si předhazují únik před skutečností a prázdnotu. Narážejí na sebe tím prudčeji, že se pohybují ve stejném terénu jakéhosi utilitarismu a mají společnou nenávist k lidské kultuře.
„Člověk musí být věřící, aby byl jaksepatří materialista“, píše Hadjadj. Ve skutečném křesťanství podle něj dokonce platí, že „čím je duchovnější, tím je tělesnější.“ Tento postřeh považuji v knize za klíčový, přesto, že autor není první, ani jediný, kdo to připomíná. Mám za to, že soudobé křesťanstvo potřebuje právě tuto pravdu řádně pochopit a uchopit.
Být duchovní neznamená utéci ze světa nebo se od něj tak či onak odvrátit. Naopak, skutečná duchovnost znamená se do něj z celé síly navrátit, vzít jej zcela vážně – právě takový, jaký je.
„Nebrat matérii, tělo, čas, dějiny, jen jako biologický materiál nebo substrát, ale i jako řád věcí, který má něco společného s duchem.“
Ano, to skutečné je očím neviditelné, ale lidská cesta k tomu nevede jinak, než skrz to viditelné, hmatatelné, tělesné. To má být posvěceno a proměněno.
„Za pomíjejícím hledat to skutečné,“ jako to činili dávní křesťanští mniši: „Svět mohl být k uzoufání, ale oni dál obdělávali půdu, četli, stavěli, učili, pomáhali chudým, pěstovali hudbu. Toto světlo žádná pohroma nemohla uhasit; zemětřesení jistě dojme nebesa, ale stejně jistě je nezničí, a díky tomuto zdroji shůry lez zachovávat a budovat, navzdory ustavičné zkáze, a přitom si i zpívat, i když zítřkům nebude do zpěvu. Když se nerýsují žádné vyhlídky na obzoru, mysl se může obrátit jinam, vzhůru. Člověk vidí, že už nemá nárok na nic, ale co to znamená? Jedno, nebo druhé – že je všechno nicota, nebo že všechno je milost.“
Fabrice Hadjadj: Když je všechno na cestě ke zkáze, Úvahy o konci a cíli kultury a modernity, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2018. Níže dvě drobné ochutnávky.
Když je tedy všechno na cestě ke zkáze, hleďte, jakými lidmi máte být vy, kteří dychtivě očekáváte příchod Božího dne… (2. Pt 3,11-12)
Konec světa patří ke křesťanství od jeho počátku (tím mimochodem nemálo pohoršovalo pohany, kteří věřili v neměnný řád kosmu jako vztažné soustavy). Zničení všech věcí je dokonce horizontem, k němuž se učení křesťanství vztahuje. Ale nejde jen o zničení samo, je tam i ten „příchod Božího dne“ (což je pro pýchu ještě více destruktivní). K vyjádření této dvojznačnosti, tmy i světla, společného růstu koukolu i dobrého zrna, máme jedno slovo – apokalypsa. Etymologicky znamená „zjevení“, ale běžně se jí dnes rozumí „vrcholná katastrofa“. Apokalypsa není něco, kvůli čemu bychom měli být neplodní nebo smutní, je to naopak první příčina plodnosti a radosti věřícího. Právě proto, že časy jsou apokalyptické, je třeba dávat život. Právě proto, že konec světa je hrozivě blízko, je třeba začít dělat něco v čase, něco, co není časem ovlivněno. (…)
I kdyby měla země zítra zaniknout, křesťan dnes stejně bude dál chovat děti, učit je číst, psát a počítat, tančit s chudáky, svědčit před mocnými, protože tyto věci nejsou jen načas a nepotřebují, aby je někdo ocenil hned zítra, ale jsou pro život věčný a pro poslední soud.“
Pěstovat a uctívat
Jak nejspíš víte, slovo „kultura“ pochází z latinského slovesa colere, které znamená „pěstovat“, „vzdělávat“ a „uctívat“, ale i „obývat nějaké místo“. (…) všechny tři významy, „pěstovat“, „obývat“ i „uctívat“ se v lidském životě snoubí: pohromadě a harmonicky zaznívají například v slavném holderlinově verši „básnicky bydlí člověk…“, nebo když si připomeneme, že k lidskému obydlí patří i pohostinnost, což znamená, že na rozdíl od zvířecího biotopu je lidský „domov“ i k tomu, aby se tam přijímali bližní, i když jsou jiní. Nejde jen o to, někam se uložit, jako když se do obalu vloží nějaký obsah; panenka se uloží do krabice, ale nebydlí v ní, a nebožtík nebydlí v rakvi (i když ji má přesně na míru). Bydlení, to předpokládá, že si obyvatel uspořádá prostor tak, aby mu v něm bylo natolik dobře, že je schopen tam přijmout cizince (kterému se říká „host“, což je velkorysá přesmyčka, protože přijímaný dostává jméno, které má ve kmeni přijímající, hostitel) a že toho cizince uctí stejně, jako uctívá domácí bůžky. Proto pro nás „bydlet“ znamená „pěstovat si“ to, co je malé, a „uctívat“ to, co je velké.
Autor: David Floryk Datum: 3. ledna 2020 Člának vám přinášíme ve spolupráci s portálem Konzervativní Listy Foto: Pixabay – ilustrační