říká polský pastor a misionář Mirosław Kulec
Krátce po svém obrácení jste v 90. letech odjel jako misionář do bývalého Sovětského svazu, kde jste mimo jiné působil jako pastor v trestanecké kolonii. Jak tam vypadaly začátky vaší služby?
Začátek byl těžký. První tři lidi, které jsme chtěli pokřtít, spoluvězni zavraždili.
Proč je zabili?
Nechtěli ve vězení sbor. Od švédské armády jsme dostávali boty, uniformy, rukavice, čepice. Byly staré, ale nepoužité, zásoby pro případ války, které se po 25 letech vždy vyměňovaly. Rozdávali jsme je, a po pár dnech jsme zjistili, že je vězňům krade vězeňská mafie. Ve vězení jsou různé skupiny, je to džungle. Máte víc práv, když patříte k určité skupině. Oni to oblečení nenosili, měli svoje, ale chtěli ho vyměnit za čaj nebo cigarety – dvě vězeňské měny, peníze tam nemají hodnotu.
To vězení bylo jen pro Rusy?
Byli tam lidé z celého Sovětského svazu. Muž, který mě do vězení vzal, se jmenoval Georg. Stal se mi otcem, byl o mnoho let starší než já. Pochopil jsem, že jsem potkal muže podle Božího srdce. Byl tvrdý, typický vězeňský kaplan, ale díky němu jsem se stal mužem ve službě. Pomohl mi být lepším manželem i otcem. Někdy si nebral servítky. Říkal mi například, že jsem líný tlusťoch.
Tři první obrácené zabili. Neodradilo vás to?
První tři jsme ztratili, ale brzy jsme měli dalších 25. Nikdy už jsme neříkali, kdy je pokřtíme. Bili je, přicházeli do sboru potlučení.
Když mě Georg poprvé vzal do kolonie, nechal jsem tam srdce. Ty vězně jsem si zamiloval.
Zamiloval?
Ano, cítil jsem, jak je Bůh miluje. Byla to kolonie s tvrdým režimem, většina vězňů byli recidivisté, ale cítil jsem hlubokou lásku, kterou k nim Bůh má.
Pořád nechápu, proč vás tam nechtěli.
Možná si mysleli, že sbor ohrozí jejich obchody, protože lidé se proměňovali. Jednou tři z nich rozkopli dveře do shromáždění a řekli nám, že jim musíme zaplatit 20 % ze všeho, co do vězení přineseme, jinak budeme mít potíže. Bál jsem se, dal bych jim klidně polovinu. Georg byl proti nim malý, ale řekl jim: „Náš Bůh je velký a nebezpečný, nemůžeš nám říkat, co máme dělat. Buď opatrný, náš Bůh vás zastaví.“ Vysmáli se nám a naštvaně odešli; chtěli ho navštívit v noci.
Copak se můžou dostat z vězení?
Mají výborné styky venku a různé způsoby, jak se dostat ven. Bál jsem se a cestou zpátky do Tallinnu jsem se Georga pořád ptal, proč s ním takhle mluvil. Georg mi řekl, ať vypadnu z auta, že můj problém je, že neznám Ježíše. Byl jsem přesvědčený, že ho v noci zabijí.
Za dva dny jsme se potkali. Byl živý, nikdo nepřišel. Zpátky ve vězení za námi znovu přišel jeden z těch chlápků se svými kumpány. Vypadal hrozně. Dozvěděli jsme se od něj, že jeho kamarád se za Georgem vypravil, ale cestou zemřel na infarkt. Nikdy ke Georgovi nedojel. Ptal se, kdo jsme, a prosil, ať se za ně modlíme. Bál se, že Bůh zabije i je. Sám jsem nic podobného nikdy neslyšel. Lidé nám stále říkají, jak nás Bůh miluje, že pro nás chce jen dobré. Dodnes nerozumím tomu, co se stalo. Vím pouze to, že muž, který chtěl Georgovi ublížit, na cestě k němu v autě zemřel.
Nechali vás už na pokoji?
Ten den uvěřilo asi třicet lidí z jejich skupiny a tím začalo probuzení. Za dva roky jsme se stali největším vězeňským sborem, 350 lidí. Otevřeli jsme první vězeňskou biblickou školu a její studenti jsou dodnes pastory ve sborech hluboko v Rusku, na Sibiři.
Jak dlouho jste tam byl?
Dva a půl roku. Georg tam zůstal a za rok zemřel při autonehodě. Pak kolonii zrušili, nikdo si to vězení už nepamatuje. Mnoho vězňů převezli do jiných věznic v Rusku, další propustili.
Víte, kam šli?
Někteří dokončili naši biblickou školu, která začala spontánně. Přicházeli k nám lidé, kteří měli být propuštěni, a ptali se nás, jak se mohou stát misionáři. Pochopili jsme, že tihle lidé přežijí cokoli. Vědí, jaké to je spát na nádraží, v lese. Nic je nezastaví, nikdo je nezastraší. Založili dobré sbory.
Můžete se podělit o konkrétní příklad?
Sergej byl ve vězení 17 let. Přišel za námi, že se chce učit, než ho za tři měsíce propustí. Měl se vrátit domů na Sibiř…
Autor: Jitka a Tomáš Evanovi
Foto: archiv M. Kulece
Ukázka z rozhovoru,který si v plném znění můžete přečíst v květnovém čísle měsíčníku Život víry. Mirosław Kulec v něm dále mluví např. o tom, jakou roli na jeho cestě k víře sehrálo obrácení jeho dědečka – známého nevěrníka a rváče –, nebo o tom, že rád pracuje ve sborech, kde mají problémy.
Květnové číslo dále přináší mozaiku pomoci českých křesťanů lidem zasaženým válkou na Ukrajině. O stěhování sirotčince nebo školy, o převozu pacientů soukromou záchrankou či o nošení statisíců korun v batůžku píšou D. Skokan,P. Húšť a P. Uhřík, M. Toušková, M. Cásková, Z. Kovandová, B. Čančík, M. Klesnil a další.
V časopise dále najdete rozhovor s mladým Polákem Jakubem Kamińským, který úspěšnou kariéru fotbalového hráčevyměnil za povolání evangelisty, článek Silvie Ročovské o sebepoškozování dospívajících nebo zamyšlení nad trendy v české církvi, které odhalilo loňské sčítání lidu.
Nechybí ani historické okénko do života evangelisty Charlese S. Price, osobní příběh matky a dcery o boji s anorexií či recenze nového alba hudební skupiny Skillet.
Kromě papírové verze lze Život víry předplatit i elektronicky ve formátu PDF a ve zvukové podobě. Toto číslo lze zakoupit i samostatně – na papíře, v PDF i v MP3.