Chtělo by to něco duchovního, hlubokého a křesťansky jednoznačně pozitivního. Ale život není o křesťanských heslech a krásných náboženských floskulích. Manželský život nevyjímaje. Někdy by snad jeden i vzal nohy na ramena.
S manželkou sdílíme po mnoho let nejen stůl, lože, ale také službu v církvi i práci ve firmě. Většina našich večerních hovorů končí u firemních záležitostí. Velice často také u školy, jelikož jsme oba studovali totéž a ve studiu na bratislavské teologii oba stále jistým způsobem pokračujeme. Takže doma rozebíráme firemní a občas dokonce teologické výzvy. Oba jsme (já více, manželka méně) „50 plus“ a spolu více než 30 let. Máme tři dospělé dcery.
Teď bych měl uvést nějaké to křesťanské manželské desatero vztahu navěky. Ale tak jednoduché to v našem případě vskutku nebude. Těžko naši zkušenost extrapolovat na jiné manželské svazky. Také proto, že jsme prožili za ty desítky let několik krizí. Ne, nikdy to nebyla nevěra, nikdy to nebyly peníze ani názor na výchovu dětí. Vždy to bylo moje nasazení a nadšení. V jisté době jsem ze všech sil budoval cizí firmu, pak jsem budoval svoje podnikání. Miluji také církev a dýchal jsem pro jeden sbor, ve kterém jsem sloužil, a pak to pokračovalo jinak a jinde. Navíc miluji literaturu, a kromě toho všeho strávím mnoho času na služebních cestách. Ovšem upřímně: i můj milovaný protějšek to má podobně. Moje drahá choť má buldočí povahu: pokud se pro něco rozhodne stiskne a nepustí.
Těžko v této konstalaci povahových rysů něco radit. Snad jediné: odpouštět.Já začínám „žehlit“ vždy jako první. Už proto, že se za občasné krize cítím být fakticky zodpovědným. A tak se omlouvám, i když třeba, jak říká moje milovaná choť, nejsem zcela výjimečně na vině. Omlouvám se i přesto, že se radikální změna v mých postojích dá očekávat jen stěží.
Sice dalo by se ještě říct, že pro dlouhý dech manželství je třeba vydržet, ale zrovna toto u nás doma tak nějak vyplývá z předešlého, takže asi nic nového a objevného nepřidám.
Tento rok to na chvíli vypadalo na první společný Silvestr od nepaměti. Po mnoho let, kdy moje manželka vedla mládež, jsem silvestry trávil sám se mými malými dcerami doma. Pak jsem několik let pobýval s dorostenci v tento den já a Janka šla po shromáždění za kamarádkou anebo na modlitební setkání do nějaké rodiny. Někdy ale také strávila příchod nového roku srovnáváním inventurních výsledků a jejich vkládáním do počítače. Teď naposled mne – dvojnásobného dědka – mladí už nepotřebovali, takže jsem měl zůstat doma. Dilema. Jak to zvládneme? Televizi nemáme. Pařit fakt neumíme. Ale mezitím si moje choť vzala službu v chráněném bydlení. A tak jsem na Silvestra doprovodil manželku za jedním klientem, který dostal záchvat a zranil se. Záchranka, vyšetření, ošetření a následný dozor v zařízení. Naše dilema: co s načatým silvestrovským večerem, jsme měli protentokrát vyřešený.
Co jsem vlastně řekl? Že jsme vydrželi. Že asi vydržíme, ale nejsem si jist, zda bych někomu tento náš recept na šťastné a věčné manželství naordinoval. K tomu nemám odvahu. Ale vím, že se stále máme moc rádi. Slibovali jsme si před mnoha léty věrnost a lásku do konce života. Toto stále platí, za tím si stojím. Byť neslibuji, že se do cíle dostaneme na volnoběh. Spíše to vypadá, že to bude na plný plyn. Už proto, že mne moje milovaná nedávno upozornila: „…a kdy jsme naposled riskovali?“ Fakt. Ani nepamatuji. Takže jsme se rozhodli zariskovat. Jdeme do další výzvy. Naše manželství se podobá jízdě na drakovi. Ale proč ne?
Vyplývá z toho pár rad. Vydržet, dodržet slib, odpouštět, rozumně trávit čas, znát toho druhého a ještě odpouštět a odpouštět.
Přejeme požehnání i do Vašich manželství a taky doporučujeme tyto knihy:
Všechny je najdeš v našem křesťanském obchodě a navíc teď i se slevou na poštovné.
Byl pro Tebe článek přínosný? Přečti si jich víc na blogu TheRivers.
Autor: Zbyšek Kaleta Foto: Unsplash