Někdy nevíme, jak bychom mohli šířit evangelium v práci nebo ve škole. Jak to dělají jiní lidé?
Gymnázium Beskydy Mountain Academy ve Frýdlantě nad Ostravicí se trochu liší od ostatních gymnázií zde v České republice. BMA je křesťanské gymnázium se zaměřením na jazyky, především na angličtinu, kterou učí 4 rodilí mluvčí. Všichni jsou původem z USA a nyní jsou tady, v Česku a pracují se studenty středních škol. Jednoho z našich učitelů bych dnes chtěla představit.
O své službě nám řekne misionář a učitel Jonathan Lobel, který se svou rodinou žije ve Frýdlantě nad Ostravicí, a patří tam do sboru Církve bratrské. Když jsem se jej ptala, zda nám sdělí něco víc o sobě samotném, řekl:
“Měřím 185 cm, moje IQ je velmi vysoké a mám rád sýr.”
Pojďme se ale zaměřit na to, proč se rozhodl jet do Česka, jak ve své práci učitele šíří Krista dál a jak nám to může být motivací i v našich situacích.
Jak jste se dostal do Česka a co zde děláte?
Do České republiky jsem přišel z Irska, kde jsem studoval. Původně jsem tady jel s tím, že tady zůstanu rok nebo dva, protože jsem přemýšlel o tom, že půjdu učit do Indonésie nebo Jižní Afriky. Bůh měl ale jiné plány, a teď jsem tady v Česku již 12 let. Jsem moc rád, že můžu žít v Beskydech s moji manželkou a čtyřmi šílenými malými dětmi. Učím na gymnáziu Beskydy Mountain Academy, což je pro mě velmi unikátní střední škola. Bereme tady všechny jako rodinu, snažíme se učit s kreativitou a chceme být výjimeční v tom, jak vedeme naší školu. V některých hodinách angličtiny spolu čteme Bibli, což je skvělá šance k tomu, abychom mluvili o Ježíši s různými studenty.
Co je to nejdůležitější, co chcete svým studentům předat?
Podle mě tou nejdůležitější věcí v životě je znát Boha. Je zde spousta způsobů, jak můžeme Boha chápat a vnímat, ale chtěl bych mluvit spíše o poznání Boha, jako milujícího otce, který si mě adoptoval do své rodiny. Každý má šanci být do té rodiny adoptován, a to je ta dobrá zpráva. Takové přemýšlení o Bohu mění naše pohledy na sebe, neboť zjišťujeme, že si naše místo v Boží rodině nemusíme žádným způsobem zasloužit, když jsme již adoptováni. Mění to taky pohledy na ostatní, protože každý jiný člověk může být náš adoptovaný sourozenec v Jeho rodině.
Jaká je nejobtížnější část Vaší práce/služby? Co Vám naopak přináší největší radost?
Je tady spousta skvělých věcí k učení na střední škole plné inteligentních studentů, kteří o to studium mají zájem. Miluji pocit, když přicházím do práce a vidím všechny ty usmívající se tváře, potom mám možnost mluvit se studenty o hlubokých a důležitých tématech. Hodně studentů odmaturuje a zůstáváme dlouholetými přáteli, což je pro mě neskutečná radost. Doopravdy si myslím, že naši studenti vyjdou a změní svět. Někdy může být školní správa obtížná, když musím organizovat hodně náhradní výuky a tomu podobných věcí. Mám taky spoustu nápadů ke změnám a vylepšením, ale ve škole to vždy trvá déle. Třeba práce v podnikání je mnohem rychlejší a efektivnější, ale práce ve škole, jako je ta naše, je vážně obohacující. Tohle je přesně důvod, proč jsem přestal pracovat v počítačovém průmyslu a rozhodl se pro to být učitelem, a jsem fakt vděčný za to, že jsem to udělal.
Co Vás motivuje k vaší práci a k pokračování v tom, co děláte i v těžkých chvílích?
Jsem moc rád, když vidím, že studenti rostou a posouvají se vpřed v jejich osobním, akademickém, ale především i duchovním životě. Věřím, že Bůh má co dočinění s proměnou životů, dává lidem naději, a když vidím, že se tohle děje mým drahým studentům, hluboce mě to naplňuje a motivuje.
Co Vás vaše práce naučila a co se pořád učíte?
Jako cizinec se tady učím pořád. Je jasné, že musím každý den mluvit ve svém druhém jazyce a pracovat v kultuře a školství, ve kterém jsem nevyrůstal. Někdy mě frustruje kulturní nedorozumění a neefektivnost, jak v mé původní kultuře (USA), tak i v kultuře, kterou jsem přijal později (CZ). Sekl jsem se někde mezi nimi a připadá mi, že tak úplně nezapadám do ani jedné z nich, ale právě to mi pomáhá se učit s otevřenou myslí. Pomáhá mi to se vcítit do lidí, kteří jsou jiní, protože jsem přistěhovalec v nové zemi. Připomíná mi to, že ani nevím kolik toho nevím, a proto musím být pokorný, být ochotný udělat chyby, které potom můžu napravit, a být ochotný se mýlit a vypadat často hloupě. Tohle všechno je pro mě dobré, protože bez toho bych pravděpodobně byl více arogantní a nepříjemný než jsem. Bůh používá mou školu, mé studenty, kolegy a mnou přijatou kulturu a jazyk, aby mi pomohl stát se člověkem, kterým chce, abych byl, a za to jsem moc vděčný.
A co my s tím?
Jak naložíme s výzvou, kterou před nás nejen tento rozhovor předkládá? (Přečti si 2. list Timoteovi 4, 1 – 5 anebo Matoušovo evang. 28, 18 – 20)
Jak moc chceme a hledáme způsoby místo výmluv v našem pracovním prostředí, když dojde na šíření evangelia? Věřím, že i tenhle příběh nám může být motivací. Zároveň chápu, že každý máme práci nebo školu jinou, každý se tak setkáváme s jinými lidmi okolo nás a s jinými příležitostmi šířit evangelium. Taky však tvrdím, že vždy je možnost říct ostatním o Bohu.
Pokud i Ty hledáš tyto příležitosti a bojuješ na modlitbách za své kolegy a spolužáky, aby přišli k Bohu a využili nabídky smíření skrze Ježíše Krista, přeji Ti hlavně vytrvalost. Nemožné věci v lidských očích jsou totiž pro Boha vždy maličkostí. Tak bojujme a říkejme našim kolegům a spolužákům o živém Bohu i my!
Autor: Karolína Franková Zdroj: TheRivers.cz Foto? Unsplash, ilustrační