Se Zdeňkem Kašpárkem o životě misionáře v Thajsku
Jaké byly vaše první dojmy po příletu?
Měli jsme zádrhel na imigračním na letišti, kde nás trochu „zmáčkli“. Bylo to v roce 2022, kdy se rozvolňovaly covidové restrikce. Už jen při příletu na letiště byla všude ochranka: „Seřaďte se, posaďte se, vyplňte papíry. Vy pojďte, vy zůstaňte.“ Vojáci nás vytřídili do různých řad, s každým něco sepisovali a dělali testy na covid. Když jsme čekali před imigrační policií, zda nás pustí z letiště, měli jsme problémy s vízy a pracovním povolením. Chtěli po nás zvací dopisy. Ty jsme neměli. Zjišťovali, pro koho tam jdeme pracovat. Zpětně jsme se dozvěděli, že kontaktovali administrativní pracovníky SIM, od kterých nakonec získali dokumenty a záruky za nás. Až potom nás pustili do země.
To je běžný proces? Myslela jsem, že do Thajska může každý…
Teď ano, ale my jsme neměli turistická víza, ale dobrovolnická. Proto se zajímali, co tam budeme dělat. Thajci s tím mají trochu problém. Chtějí, aby tam jezdili turisti, protože utrácejí peníze, ale nechtějí, aby tam někdo zůstával dlouhodobě. Ztěžují to nejen misionářům, ale i učitelům a dalším, kteří tam jedou za prací.
Dokumenty, které k pobytu potřebujeme, se mění každého půl roku. Změní se na nich třeba jen design, ale už to stačí, aby nám štos papírů, které se připravují tři měsíce, vrátili. Vždy když máme jít na imigrační policii žádat o nová víza, svolává se modlitební skupinka, protože jsou kolem toho vždycky zádrhele.
Kromě toho musí člověk podávat vládě reporty ze své činnosti, a to včetně fotek, aby dokázal, že dělá to, co v dokumentech píše.
Nezlobte se, ale jak se vám v tom žije?
Kdybychom v tom byli sami, asi bychom tam nezůstali déle než rok. Máme thajské věřící kolegy, kteří se na to specializují a komunikují s úřady, a tím nám pomáhají tam zůstat. SIM považuje Thajsko za nejhorší zemi na světě, co se týče administrativy.
To, že působíte misijně, úřadům nevadí?
Thajsko je do určité míry tolerantní země, ale máme hranice, co můžeme dělat, a co už se nám do víz nepočítá. Dobrovolnická činnost je taková, která napomáhá zemi – humanitární činnost, sociální pomoc, výuka na školách. Nepočítá se do toho práce v církvi ani pro misijní organizaci na evangelizacích a podobně. Kdybych vykazoval pouze to, nemohl bych tam zůstat.
Jak konkrétně vaše práce vypadá?
Pracujeme hlavně s dětmi a teenagery. Na státních školách děláme různé programy a sportovní aktivity. Máme možnost mluvit o Bohu, ale dále s dětmi pracovat nemůžeme, takže naše služba je hlavně zasévání. Ve školách také učím angličtinu. Se SIM (SIM International, Serving In Mission – mezinárodní organizace sdružující cca 4000 pracovníků ve více než 70 zemích – pozn. red.) máme humanitární projekty pro rodiny a děti z chudých poměrů, pro lidi, kteří jsou ohroženi nemocí AIDS, pro oběti domácího násilí nebo pro děti, kterým hrozí, že skončí v sexuálních službách.
Působí v Thajsku hodně misionářů?
Některé části země jsou považovány za místa, kde je nejvíc misionářů na světě – například Bangkok nebo druhé hlavní město Čiang Mai. Pak jsou ale části jako centrální nebo východní Thajsko. To jsou nezasažené oblasti, kde není nikdo, nejsou tam sbory, nebo jen malinké. Převládá tam nejen buddhismus, ale i místní náboženství v rámci animismu nebo šamanismu.
Jací jsou místní lidé?
Thajci jsou úplně jiní. Skrývají negativní emoce. V jejich kultuře hraje roli postavení člověka, což ovlivňuje i komunikaci s lidmi. Důležitá je pro ně komunita, ve které žijí, a ta je nad potřeby jedince. Ze začátku jsme si tam připadali jako v úplně jiném světě, než jsme začali chápat, co je pro ně důležité a jaké mají hodnoty.
Co pro vás bylo nejtěžší na začátku?
Kromě toho, že nejtěžší bylo domluvit se, bylo těžké se vyznat v jejich emocích. Stále se tváří, že je všechno v pohodě, usmívají se a nikdy člověka neodmítnou, pokud potřebuje pomoct. Ale pak se zpětně od kolegů, kteří jsou tam déle a lépe se vyznají, dozvíte, že jste něco udělali špatně a někoho urazili.
To musí být frustrující.
Teď už je to lepší. Naučili jsme se, co se skrývá za jejich úsměvy, co si skutečně myslí.
Jak vás a vaši práci místní vnímají?
Spousta lidí je z nás nadšená. S manželkou žijeme v sousedství, kde nejsou běloši, pouze Thajci a přistěhovalci z Laosu nebo Myanmaru. Diví se, že jsme se tam jako bílá rodina ze Západu přistěhovali. Otevřelo nám to dveře do mnoha domácností.
Na druhou stranu se občas stane, že jdeme nakupovat nebo se objevíme na veřejných místech a slyšíme, jak si o nás lidé povídají. Nešeptají, protože předpokládají, že jim nerozumíme. Jsou pak v šoku, když jim odpovíme nebo nějak zareagujeme. Najednou se cítí trapně. Občas mají hloupé poznámky. Ale protože jsem učitel angličtiny a učitelé mají ve společnosti vysoké postavení, nemáme nějaký zásadní problém.
Před necelými dvěma lety se vám v Thajsku narodilo první dítě. Jaký to byl zážitek?
V té době jsme ještě neuměli tak dobře thajsky, proto jsme museli…
Autor: Jitka Evanová Foto: Kašpárkovi, foto z archivu Kašpárkových
Jak mladému misionářskému páru pomohlo narození dcery, která mezi místními „svítí jako jednorožec“, najít cestu k Thajcům? Proč se při cestě na úřady svolává modlitební skupinka nebo proč v místních křesťanských domácnostech často najdete i oltář k uctívání duchů? To vše se dočtete v rozhovoru, který vyšel v lednovém čísle časopisu Život víry.
Nový ročník otevírá Život víry s příznačným tématem Kudy ke štěstí? „Hodně štěstí, zdraví!“ nebo „Šťastný nový rok!“ si přejeme tak často, že už se nad tím ani nepozastavujeme. Co ale štěstí je a jak ho dosáhnout? Máme o štěstí usilovat? O tom, kterou cestou se vydat, píše lékař Vít Šmajstrla. Spisovatelka Hana Pinknerová ukazuje, jak za vším hledá Boží lásku, a vězeňská kaplanka Jana Matulíková vysvětluje, proč štěstí není konečná meta.
Téma doplňuje zamyšlení K. Coufalové o tom, „Když život není dokonalý“, nebo úvaha Š. Hlavsy nad významem slova „prosperita“. A o tématu zase trochu z jiného úhlu píše i T. Dittrich ve svém článku „Mezi humry a modlitbou“.
Lednové číslo přináší i další rozhovory: S kapitánem Armády spásy Přemyslem Kopečkem o šancích pro lidi na okraji společnosti, nebo s britskou vedoucí chval Elle Limebear o umění, boji s úzkostí a cestě ke svobodě. Nechybí ani virtuální rozhovor se zakladatelem pietismu F. J. Spenerem,
Z Jeruzaléma komentuje aktuální situaci na Blízkém východě J. Gerloff, jak to vypadá, když do církve přijde někdo nový, popisuje D. Skokan. Knižní recenze nabízí pohled na víru v praxi několika různých brněnských osobností.
Najdete zde i příběhy ze života (o zázraku na zledovatělé silnici, boji s nemocí manžela, nebo o jednom nevšedním setkání), zprávy o církvi u nás i v zahraničí a oznámení o chystaných křesťanských akcích.
Život víry lze číst v papírové podobě, v digitální podobě na webu a/nebo ho poslouchat v audioverzi. Je možné si koupit jednotlivá čísla nebo si ho v různých variantách předplatit.