Metodistické církve se zrodily z evangelizačního a reformního hnutí v anglikánské církvi v 18. století na Britských ostrovech. Od začátku měly v sobě misijní imperativ. I počátky metodistické církve v ČSR před sto lety vzešly z touhy českých kazatelů v USA misijně zasáhnout živým evangeliem jejich starou vlast s oním typickým metodistickým důrazem „šířit svatost podle Písma po (celém) světě“. Pod svatostí si nepředstavovali strnulou pozici strachu křesťana před Božím soudem, ale spíše aktivní život s Ježíšem podle zásad Písma a s etikou pomoci bližním. Spoléhali se přitom na různá zaslíbení Písma, na Boží moc působící životě křesťana, který se ve víře modlí a očekává na Boží odpověď.
V březnu 1920 vyzvala Misijní rada Metodistické episkopální církve jižní v USA Josefa Dobeše, aby se vydal na cestu do Československa. Do Prahy docestoval 4. května 1920. V červenci navštívil Československo biskup J. Atkins a bylo dohodnuto, že kazatel Dobeš začne stanovou evangelizaci v Praze. Stan byl postaven 4. srpna 1920 na Královských Vinohradech. 21. listopadu téhož roku byl v Praze-Vršovicích zorganizován první metodistický sbor v Československu. K němu brzy přibyly další sbory v Praze a v místech mimo Prahu.
Od 3. do 7. srpna 1922 zasedala v Praze v Ječné ulici první Výroční schůze metodistické misie v Československu, v domě, který církev koupila pro své ústředí. Schůzi svolal americký biskup W. B. Beauchamp, pověřený Generální konferencí vedením misie Metodistické episkopální církve jižní v Československu, v Belgii a v Polsku. Prvními ordinovanými staršími byli Josef Dobeš a C. T. Collyer, kteří přišli do Československa roku 1920, další dva, J. L. Neill a Josef P. Barták, se připojili k československé misii v roce 1921. Následně přibyl Václav Vančura, jehož jméno nelze nezmínit. Osvědčil se také ve složitých časech Druhé světové války a v časech pro církev těžkých, poválečných a ráně komunistických.
Evangelizační práci konali metodisté ve velkých stanech. Jejich práci vydatně podporovali laici. Významné podpory se jim dostávalo i ze strany jiných církví. Jak píše Vilém Schneeberger ve své práci Metodismus v Československu, „Josefovi Dobešovi pomáhalo několik pracovníků z jiných církví: kazatel Marek z Jednoty českobratrské, kazatel Knoblech z Bratrské jednoty Chelčického, později kazatel Kubát z Českobratrské církve evangelické. Členové Jednoty českobratrské a baptisté podporovali práci svým zájmem a zpěvem.“
Evangelizace metodistů v mladé Československé republice se konaly způsobem, který bral na zřetel hustotu rozložení sborů protestantských církví. V návaznosti na husitskou tradici a pod heslem „Národ český, vrať se ke Kristu“ soustředili evangelizační úsilí především do měst a obcí, kde reformační křesťanství nebylo početně zastoupeno. Množství lidí, které se objevovalo na evangelizačních shromážděních, bylo neobyčejně velké. Nahrávalo tomu do určité míry „Hnutí pryč od Říma, zpět k evangeliu“, které v mladém Československu spojovalo myšlenku češství s oddělením se od katolické církve. Na přelomu 19. a 20. století tisíce bývalých členů římskokatolické církve rozšířily řady jiných církví, a jak známo, vznikla také nová denominace – Církev československá. Těm, kteří vyznali víru v Krista v metodistických stanech, radil kazatel Dobeš a jeho spolupracovníci, aby se přihlásili do kterékoli církve. Mnoho lidí se skutečně přihlásilo do stávajících protestantských církevních sborů. Do Metodistické církve se přihlásilo za deset let práce na deset tisíc členů. Byl to fenomenální nárůst, jaký si dnes, když lidé přicházejí i odcházejí spíše po jednotlivcích, ani neumíme představit.
Spolu se stanovou evangelizací se metodisté od začátku zaměřovali také na šíření Bible a křesťanské literatury. Založili biblický seminář v Ječné ulici v Praze. Institucionální pomoc bližním realizovali od roku 1924 na „zámku“ v Horních Počernicích, kde vznikl sirotčinec, jehož prvním správcem se stal kazatel Josef Zloch.
Rychlý vznik a růst sborů přinesl také problémy. Jeden z nich, velmi vážný pro budoucí existenci sborů, bezpochyby představoval fakt, že evangelizace často zasáhly jednotlivce, kteří neměli podporu a zázemí věřících rodin. Rodinný tlak a různé ataky ze strany příbuzných jiné konfesní příslušnosti mnozí nevydrželi a vrátili se do své původní náboženské tradice nebo zůstali bez vyznání. Později přišly složité časy hospodářské krize, světové války a vláda netolerantního komunistického režimu, který navíc zakazoval evangelizaci mimo prostory církevních budov. Nastaly časy stagnace.
Na Slovensku, kde evangelizace a zakládání metodistických sborů nikdy nenabralo takovou sílu jako v Česku, se práce setkávala se silným odporem katolických duchovních a s násilnostmi, které vedly k ničení evangelizačních stanů a fyzickému napadání účastníků evangelizací. Kontinuita práce byla potom na pět let zcela přerušena zákazem činnosti v září roku 1940. Po skončení Druhé světové války se k metodismu na Slovensku hlásilo jen několik jednotlivců. Do omezujících komunistických poměrů po roce 1948 vstoupila naše církev na Slovensku zorganizovaná jen do sboru v Bratislavě, později přibyly farnosti v Jenkovce, v Seredi a v Partizánském. Po mnoho let (1951-1981) byl za práci metodistů na Slovensku zodpovědný pouze jediný ordinovaný kazatel, bratr Josef Polák z Bratislavy, člen církevní rady v Praze. Zdá se, že naše církev na Slovensku po dlouhá desetiletí stála spíše na okraji zájmu. Členský úpadek v obou částech Československa v dobách hospodářské krizi a v poválečných dobách až do konce komunistické vládní éry v roce 1989 byl obrovský.
Podobně jako v jiných církvích, i v ECM nastal rozvoj práce po nabytí skutečné náboženské svobody po roce 1989. I v současnosti je významnou složkou církevní práce sociální a vzdělávací činnost. Církev má v ČR sedm středisek křesťanské pomoci a další zařízení. vzdělávání laiků a o celoživotní vzdělávání kazatelů se stará Institut vzdělávání ECM. Církev vlastní také rekreační a duchovní středisko v Poušti u Bechyně a na Veselce, poskytuje ubytování v semináři v Praze-Vršovicích. V Slovenské republice založila ECM spolu s dalšími probuzeneckými církvemi vysokoškolské pracoviště, Katedru teologie a katechetiky na Pedagogické fakultě UMB v Banské Bystrici. ECM se pastoračně a evangelizačně věnuje také romskému etniku, zejména na východě země Slovenska, kde vznikly sbory s převážně romským členstvím (Gerlachov, Slavkovce).
Jakou má budoucnost metodismus na Slovensku a v Česku? I sám zakladatel metodismu, anglikánský duchovní John Wesley, měl ve smyslu budoucnosti své otázky. Vyjádřil se vcelku jasně pět let před svou smrtí (1791) ve svých „Myšlenkách o metodismu“: „Nebojím se, že by lidé zvaní metodisté někdy přestali existovat v Evropě nebo v Americe. Ale obávám se, aby neexistovaly jen jako mrtvá sekta, která má formu náboženství bez moci.“ To je vážný odkaz do našich řad. Metodismus je částí Kristovy církve, jeho existence je tedy v tomto ohledu pod zárukou a péčí své Hlavy. Metodismus může udělat hodně dobrého. Podkopat ho mohou náchylnosti k církevním rozkolům a horlivé kulturní přizpůsobování. Nezbývá než věřit, že Duch svatý přemůže různé nesvatosti a dílo šíření svatosti podle Písma půjde dál.
Autor: Pavel Procházka Datum: 31. října 2022 Foto: Wikipedie – metodistická modlitebna v Praze – Strašnicích
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novin
Abychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.