V naší zemi možná není nikdo, kdo by neznal jeho skladby, jeho hlas. Provázely nás v dobách totality, znějí z médií a plní koncertní prostory dodnes. O životě, o hudbě, o Vánocích i o Bohu vypráví charismatický muzikant a do hloubky duše člověk Jiří Pavlica.
Ptala se Eva Čejchanová, foto Marek Malůšek
Máte talent od Boha a tuhle hřivnu jste dál rozvíjel studiem a tím, že jste jí (asi bez nadsázky) zasvětil život. V rodině máte několik výjimečných hudebních osobností – dědeček známý kapelník Josef Slezák, bratr hrál ve švédské královské filharmonii.
Jaké jste měl dětství? Vyrostl jste s houslemi v rukou?
Stručně bych mohl říct: ano, dětství jsem měl krásné a vyrůstal jsem v harmonické rodině. Tím by mohlo být řečeno vše. Ale důležité je, z čeho se takový obrázek šťastného dětství skládá. Vždyť jsme neměli nadbytek materiálních statků a současně byla naše rodina na druhém břehu proti tehdejší oficiální ideologii moci. Tajemství šťastného dětství spočívalo v něčem úplně jiném – v příkladu a síle rodičů, kteří byli nám dětem vzorem svojí pracovitostí, morálními postoji a duchovními jistotami. Dřeli od rána do večera, ale přesto našli čas a sílu na společné chvíle v rodinné pospolitosti, nejčastěji pak s písničkami a muzikou. Každý jsme hráli na nějaký nástroj, zpívat uměl každý, zkrátka, bývalo vesele a radostně.
Dovedl byste si představit svůj život bez hudby?
Určitě ne. Asi by to byl úplně jiný život a my bychom dnes hovořili o něčem jiném, pokud bychom spolu vůbec hovořili.
Jste především vynikajícím profesionálním houslistou, ale lidé mají vaše jméno už asi natrvalo spjaté se skupinou Hradišťan, kde jste od svých 25 let uměleckým vedoucím. Vnímáte Hradišťan jako svoji životní lásku, nebo jsou vaší láskou housle a Hradišťan do toho jen dlouhodobě zapadl?
Ono se to vzájemně prolínalo, ale pravdě je blíž to, že jsem toužil věnovat se hudbě a shodou okolností jsem vyrůstal v době a v prostředí, které mi umožnily spojit své síly s Hradišťanem. Dnes už jsme dvě neoddělitelná jména, ale mnohokrát jsem si říkal, že mě události předbíhaly a věci se řídily jaksi samy. Ale nikdy jsem toho nelitoval, především jsem se snažil pracovat na poli, které mi bylo tak trochu souzeno. Vyzkoušel jsem si nejrůznější experimentální spolupráce s hudebníky či tělesy různých žánrů, ale vždy jsem potřeboval mít jakousi jistotu, že jsem někde doma, že stojím nohama na zemi – že se prostě v tomto čím dál tím složitějším a bezbřehém světaběhu neztratím. Proto jsem nikdy neopustil tuto zemi a také jsem nikdy nepřestal vycházet z kořenů její kultury.
Lidé téhle země hodně získali (a pořád získávají) z toho, že jste zůstal. Jak to s Hradišťanem začalo?
Do tehdy amatérského Hradišťanu jsem přišel v sedmdesátých letech jako středoškolský student, kterému se splnil sen zahrát si s touto věhlasnou kapelou – všichni byli vynikající a ostřílení hudebníci, se všemi klady i nešvary. Ale postupem času, to už jsem studoval konzervatoř v Brně a také muzikologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, jsem stále víc přemýšlel o tom, jak by se měl takový soubor dál rozvíjet, kam by měl směřovat, jak by se mohl vyvíjet tento hudební žánr… Samozřejmě mě ovlivnilo vše, co jsem byl schopen v té době stíhat – hostoval jsem s Petrem Ulrychem a skupinou Javory, jejímž členem jsem se se stal ještě před dokončením fakulty, hrál jsem též v tehdejším Slováckém symfonickém orchestru v Uherském Hradišti a také s nejrůznějšími kamarády z oblasti nově se rozvíjející folkové scény.
Působil jste i v jiných hudebních formacích (Salvia, Ad lib Moravia, Talant). Co vás vedlo k jejich zakládání?
To už se posouváme v čase. Každá z uvedených skupin vznikla v úplně jiné době a plnila výrazně jinou funkci. Skupinu Salvia (bylinka, která má léčit) jsem založil v první polovině osmdesátých let jako mladou odnož Hradišťanu – přesněji, kam už jsem nemohl dosáhnout s Hradišťanem, tam jsem se mohl svobodně realizovat s malou skupinou Salvia. Žánrově jsme směřovali k folku a pro mě to byla příležitost se realizovat autorsky. Nahrávky jsou v archivu Českého rozhlasu Brno nebo na vinylové desce. Tehdy vznikly mnohé z písní, ke kterým jsem se později vrátil i s Hradišťanem. A tehdejší mladí – zpěvačka Alice Holubová, cimbalista Milan Malina a klarinetista David Burda jsou členy Hradišťanu dodnes.
Skupina Ad lib Moravia už je z počátku let devadesátých a byla o něčem jiném. V té době jsem už měl za sebou spolupráci s mnohými folkovými osobnostmi – s Žalmanem Lohonkou, Vladimírem Mertou, Vlastou Redlem a dalšími, ale také s orchestry a hudebníky z oblasti vážné hudby –, a toužil jsem zcela programově pokračovat ve stavění mostů mezi žánry. Nevyhýbal jsem se ničemu, ani rocku nebo jazzu. Z tohoto podhoubí vyrostla spolupráce s jazzmanem Emilem Viklickým, se kterým nás spojovala také touha realizovat se v oblasti moderní (soudobé) vážné hudby. Vytvořili jsme základní trio Viklický – Pavlica – Lapčíková, příležitostně rozšiřované na kvintet s kontrabasistou Františkem Uhlířem a bicisty Josefem Vejvodou nebo Laco Troppem. Bylo to období hledání, zachyceno je na CD Prší déšť.
A konečně skupina Talant (staroslověnsky hřivna) vznikla o dalších deset let později, v době, kdy jsem měl pocit, že už jsem s Hradišťanem vyzkoušel všechno, včetně spolupráce s Japoncem Yas-Kazem nebo jihoafrickým Dizu Plaatjiesem a našimi nejlepšími symfonickými tělesy. Tento projekt s Talantem jsem nedotáhl do tvaru profilového CD, to jediné mě mrzí, ale v osobním archivu mám pár nahrávek z koncertů.
Splnily tyto skupiny poslání, se kterým jste do nich vstupoval?
Doufám, že ano. Ničeho z toho jsem nelitoval. Vždy mě to posunulo a snad to přineslo něco zajímavého i posluchačům.
V osmdesátých letech jste vedl „svobodné povolání“. V čem se liší Jiří Pavlica – „podnikatel za totality“, s tím současným?
To jsou dva nesrovnatelné světy, a to jak v rovině osobní, tak i celospolečenské. Byl jsem hodně mladý a být „ve svobodném povolání“ hned po promoci přinášelo mnohá úskalí. Naštěstí jsem to brzy pochopil a sám od sebe jsem zatoužil po vnitřním řádu a pevném zaměstnání. Proto jsem po dvou letech „volné nohy“ nastoupil do hudební redakce ČRo Brno. Zde jsem pracoval čtrnáct let a teprve pak jsem odešel definitivně do „svobodného zaměstnání“. Ale to už jsem věděl, jak s volným časem zacházet a jak si ho vážit.
Stejně tak byla diametrálně rozdílná situace v rovině celospolečenské. Být za totality svobodným umělcem bylo sice lákavé, ale velmi problematické při každé silniční kontrole, při každé návštěvě na úřadech apod. Zkrátka, bylo to cosi divného a podezřelého, protože v té době byl každý takový v očích státních úředníků potenciálním nepřítelem socialistického zřízení. V roce 1994, kdy jsem definitivně svobodně odešel z rozhlasu, byla nádherná doba rozletu a objevování nových možností a spoluprací. Otvíral se nám celý svět a každý, kdo nebyl líný a chtěl poctivě pracovat, kdo měl nápady a odvahu své sny realizovat, je mohl opravdu uskutečnit. Byla to svobodná, krásná a šťastná doba! Škoda jen, že ji zdevalvovali ti, kteří už tenkrát plánovali, jak ty poctivé a přičinlivé okrást. A jejich zkažené ovoce sklízíme dodnes.
Kdy bylo definitivně rozhodnuto, že se budete živit hudbou?
Hudebníkem jsem chtěl být snad odjakživa, ale teprve život sám ukázal, co bylo z mých představ k uživení sebe a svých blízkých, a co ne. Například mi přicházely do života nejrůznější výzvy, které jsem s nejlepším uměleckým svědomím zrealizoval, ale teprve časem se ukázalo, že byly úspěšné nejen umělecky, ale i komerčně. To byl případ už mé první gramofonové desky Byla vojna u Slavkova, kterou tehdy v roce 1982 nabízelo vydavatelství Panton jako „neprodejnou“ za 27 korun. Ale v okamžiku, kdy se o téma napoleonských válek začali zajímat Francouzi, Belgičané a další příznivci Napoleona, stalo se album úspěšným a cenami ověnčeným projektem. A tato úspěšnost se pak promítla do další mé práce a mého profesního života. A takových „požehnaných“ příhod mě potkalo víc. Současně ale musím říct, že jsem se nikdy programově nepohyboval v oblasti showbyznysu. Prostě jsem měl štěstí, dělal jsem podle svého srdce a tu a tam se stalo, že se moje práce setkala s větším ohlasem posluchačů.
Takže požehnání, nebo štěstí?
Věřím, že požehnání, ale k tomu také kousek obyčejného člověčího štěstí. Vždycky jsem měl pocit, že se můj život řídí někde jinde a na mně je, abych se naučil tomuto hlasu naslouchat. A když se nedařilo, nesvádět to na Pána Boha.
Folklór a lidové písničky tvoří zásadní část hudby, které se věnujete. Jste vlastenec?
Být vlastencem se dnes stává součástí politické rétoriky a s tím opravdu nechci mít nic společného. Jsem ten, který miloval a miluje svou vlast, svůj národ a jeho kulturu. Ale přiznám se, že v posledních letech mé přesvědčení o morální kvalitě a síle národa dostává povážlivé trhliny. Je mi z toho smutno, ale nikdy jsem z této země neemigroval, na rozdíl od mého staršího bratra, který měl tuto zemi a její kulturu opravdu rád, ale nedokázal zde žít.
Jak komunisté snášeli prostým lidem oblíbeného umělce, který zpíval o Bohu? Neměl jste problémy?
Ale samozřejmě že měl. Příkladů by bylo hodně, jak se s různými písněmi zacházelo, jak se cenzorovi předhodilo tučnější sousto, aby proklouzlo něco nenápadnějšího. Dnes je to spíš úsměvné, ale tato doba nesvobody a lži byla ve své podstatě ošklivá a hnusná. A zákeřná jako rakovina.
Z vašich slov je cítit tíha života v totalitě. Mluvíte o úctě k času i o možnosti emigrace. Nelitujete let strávených tady, když jste je mohl strávit v nějaké svobodné zemi?
Nikdy jsem toho nelitoval, byl jsem o svém rozhodnutí pevně přesvědčen, protože v pořadí důvodů, proč jsem neodešel – a na rozhodnutí jsem měl tehdy jednu noc –, bylo moje vlastní já až na třetím místě. Byli tu mně nejbližší lidé, které bych svým odchodem osudově zranil nebo zničil… A to jsem udělat nemohl.
Jste také moderátor – byl jste redaktorem hudebního vysílání Československého (Českého) rozhlasu a v současnosti jste na TV Noe moderátorem pořadu Jak potkávat svět. Slyšel jste mnoho osobních svědectví. K čemu jste došel? Jak potkávat svět, aby mu člověk rozuměl a aby v něm potkal i smysl svého vlastního života?
Došel jsem k mnoha poznáním, vždyť jen pořadů na TV Noe jsme natočili 80 dílů. Při jakékoliv spolupráci s druhým člověkem je důležitý dar empatie a umění naslouchat jeden druhému. Bez tohoto umění nemůže vzniknout opravdový a upřímný dialog. Snažím se o to, snad se mi to občas daří. A postupem času jsem pochopil, že v životě mají smysl ty nejzákladnější hodnoty, jako jsou láska, pravda, víra, naděje… Toužím hledat harmonii v sobě, ve vztahu s druhými lidmi a přírodou kolem nás, a nejvýš s Pánem Bohem nad námi.
To zní nadějně. Než ale budeme mít možnost dalšího rozhovoru, rozdělte se s námi, prosím, aspoň o jedno poznání – které vás osobně někam posunulo…
Všech hostů v tomto pořadu se ptám na jejich životní krédo. Síla výpovědi každého z nich je v jejich prožité zkušenosti a osobní pravdě, která se mi těžko tlumočí. Ale snad jeden příklad za všechny od Jiřího Suchého: „Křivá hůl vrhá křivý stín, nesnažme se narovnávat stín…“
Na co z toho, s čím jste se při moderování setkal, nikdy nezapomenete?
Mnohé z moudrých výpovědí zralých mistrů, jakými jsou Jaroslav Krček, Alfred Strejček, Dušan Holý, Luděk Munzar, František Novotný, Jiří Suchý a řada dalších, na to se nezapomíná. V tuto chvíli se moc omlouvám ženám, že jsem do výčtu žádnou nezařadil, protože opomenout některou z dam by bylo opravdu neslušné.
Studoval jste housle i skladbu. Dřív než jako zpěvák a houslista jste ale začal být známý jako skladatel. Čím se vy sám cítíte být víc?
Domnívám se, že nejdřív jsem byl vidět jako interpret a teprve potom vnímán jako autor. Myslím, že u posluchačů a diváků to tak prostě funguje. Patřím k těm šťastným, kteří milují to, co dělají, ať už je to hra na nástroj, zpěv, nebo komponování. Vzájemně se to doplňuje a mě to naplňuje. (A to jsem už dávno opustil činnosti hudebního režiséra, redaktora či moderátora.)
Která vaše skladba je vám nejbližší a proč?
Nemám takovou, většinou je to vždy ta poslední, ale časem se to proměňuje. Samozřejmě vím, že čekáte, že to bude Modlitba za vodu nebo Missa brevis. Proč ne. Ale momentálně žiji úplně něčím jiným.
Nečekám… Srdce člověka obvykle není nejblíž tomu, co by se na první pohled zvenku mohlo zdát. Čím teď žijete?
Teď žiji pandemií a starostmi o rodinu, ale kromě toho se snažím pracovat. Dokončuji svůj 2. smyčcový kvartet „Mé srdce je připraveno, Bože“, který vzniká na motivy starozákonních žalmů. Vybral jsem si ty nejradostnější a předsevzal si, že je naplním radostnou a povzbuzující hudbou, což je v současné době dvojnásob obtížné. Ale snad mi bude dopřáno…
Kromě moderních skladeb, bez toho že byste se vymezoval jedním žánrem, zpíváte texty i ve staroslověnštině, zpracováváte historické motivy, křísíte hudbu minulosti. Ovládáte staroslověnštinu, nebo se její znalost u vás pohybuje v hranicích textů konkrétních písní?
Pokud chci komponovat na texty cizích jazyků, je nutné se s nimi seznámit, znát význam slov, a především jejich rytmus a systém přízvučných a nepřízvučných slabik. Například každý staroslověnský text jsem vždy konzultoval s prof. Radoslavem Večerkou, který mi jej přečetl, přeložil, vysvětlil výslovnost a akcenty jednotlivých slabik. Samozřejmě textům rozumím, umím je přečíst a přeložit, ale plynule sám od sebe bych staroslověnsky novou větu nestvořil. A tak je to i s texty ve starořečtině, hebrejštině, latině…
Proč je pro vás historie tak důležitá?
Protože v poznání toho, co bylo před námi, můžeme najít odpovědi na problémy, které nás trápí dnes. Historickou kontinuitu a znalost kontextů považuji za velmi důležitou. To jenom pýcha současného světa si myslí, že jsme nejchytřejší. Ve své zaslepenosti nevidí, že ti před námi byli v základních otázkách lidského bytí a jeho smyslu moudřejší než my.
Stavíte mosty mezi žánry, a tím také mezi lidmi navzájem, ale i mezi lidmi a Bohem. Jaké to je, být „stavitelem mostů“ a vidět setkávání toho a těch, kdo by se bez vašich mostů nesetkali?
Je to krásný pocit a radost. Stavět mosty má smysl, jen je důležité, abychom šli s nabídkou lásky vždy jako první.
Díky hudbě jste procestoval celý svět. Kde vám byli lidé srdcem nejblíž?
Všude na světě jsou lidé dobří a zlí, emocionálnější a racionálnější, nic nového pod sluncem. Obecně bych řekl, že je mi dobře tam, kde více funguje domluva očí a srdce než okázalé řečnění.
Hudba je Boží dar lidem. Člověk si to naplno uvědomí třeba ve chvíli, kdy Božím chrámem zní váš Velkomoravský chorál. V tu chvíli vnímá, že spojení hudby, talentu a víry otevírá dveře do jiné dimenze a že ho to táhne do nebe. Jste si vědomi toho, co lidem dáváte?
Někdy si to uvědomuji víc, jindy méně. To vždy podle okolností, na které, ani nevím proč, nemám vliv. Prostě to tak je, jsem za to vděčný a děkuji za každý takový okamžik.
Čím je pro vás ve vaší tvorbě zpětná vazba od posluchačů?
Zpětná vazba je krásná, ale může být šálivá. Výhodou je, že každou novou skladbu si můžete otestovat a máte okamžitou reakci okolí. Ale co když na vás začnou chodit stejní diváci, kteří už jsou zakonzervovaní v tom svém oblíbeném a svými reakcemi vás tak trochu nutí nepřekračovat svůj stín a nepokoušet se o nové pohledy? To už je na autorovi a jeho odvaze, citu a síle přesvědčit diváka o své nové pravdě.
Vy ho překračujete často – často překvapujete. Je pro vás publikum motivací, nebo je vaše motivace k tvorbě a jejímu projevu něco bytostného, co by tam bylo i bez jediného posluchače?
To je opravdu různé. Jsou skladby, které vznikly z vnitřního popudu a kde posluchače moc nevnímám, spíš vnímám interprety, abych je příliš netrápil samoúčelnou obtížností. Ale jsou zcela jistě skladby, kde si posluchače představuji, abych je nenudil, abych je překvapil a podobně. To už je tajemství každého autora, tvůrčí proces se totiž moc popisovat nedá. Důležité je, aby nové skladby vznikaly a posluchačům něco přinášely. V mém případě už jsem si to před mnoha lety pojmenoval jako tři „P“ – přinášet lidem pohlazení, poznání a poselství.
Call-out: Důležité je, aby nové skladby vznikaly a posluchačům něco přinášely. Sám jsem si to pojmenoval jako tři „P“ – pohlazení, poznání a poselství.
Co dávají tyto „skladby víry“ vám hudebníkům?
Těžko mohu mluvit za každého z nás, ale obecně bych řekl, že jsou to spojité nádoby. My něco přinášíme posluchačům a oni nám to svojí odezvou vracejí zpět – je to takový nevyřčený a neuchopitelný proud výměny energie. Podstatné je, aby to byla energie jednoznačně pozitivní. Snad to nebude příliš domýšlivé, když řeknu, že my všichni v Hradišťanu na tom pomalu a jistě rosteme. Často jsme se v kapele bavili o tom, proč na nás lidé stále chodí. Moje odpověď je jednoduchá – není to proto, že bychom byli tak vynikající a neodolatelní zpěváci a instrumentalisti, ale proto, že jim přinášíme sdělení, které jim schází, které jim každodenní všední koloběh života nenabízí a které jim pomáhá žít. A to už jsme zase u těch zmíněných tří „P“.
Abyste mohli rozdávat, musíte někde brát. Kde tři „P“ čerpáte vy sami?
Každý svobodně podle sebe, někdo u Pána Boha, jiný v přírodě… Každý člověk je originál a má právo na svoji cestu…
Kdo čte štítky k vašim písním, zjistí, že jedním z jejich spoluautorů je Šalomoun (Pojď můj milý – Píseň Písní). Máte ještě proslulejší textaře?
Starozákonních i novozákonních biblických textů jsem za ta léta zhudebnil mnoho a mnohokrát jsem se jimi inspiroval, Kazatelem počínaje a evangelisty konče. Pak jsou zde liturgické texty, různé modlitby a podobně. Podle charakteru textu pak volím formu – někdy může jít o drobnou píseň pro Hradišťan, jindy o rozsáhlejší oratorium nebo mši pro sbor a symfonický orchestr. V současné době pracuji na už zmíněné skladbě pro Graffovo smyčcové kvarteto.
Jste i ve víře v souboru naladěni „do stejné tóniny“?
Určitě nejsme dokonale harmonický souzvuk, ale jak už jsem zmínil, za léta spolupráce se vzájemně obrušujeme, chápeme jeden druhého a věřím, že duchovně trvale rosteme. Alespoň doufám.
Je možné zpívat modlitby tak, aby se dotýkaly srdcí lidí, bez toho, že by zpěvák sám patřil Bohu?
Možné je úplně všechno, do duše autorů či interpretů nikdy nevidíme. Můžeme se něco domnívat, můžeme jim to více či méně věřit, ale výsledné hodnocení bych nechal na Pánu Bohu. On jediný ví, co je pravda.
Je tu advent. Vánoce a narození Krista jsou častým námětem vaší tvorby. „Pokoj vám,“ znělo v Betlémě a zní i ze stejnojmenného alba Hradišťanu. Co pro vás znamenají Vánoce?
Vánoce mají pro mě mnoho podob a rovin – duchovní, rodinnou a hudebně profesní, které ovšem v žádném případě nijak neodděluji. Duchovní rozměr Vánoc jako času zrození nového života a symbolu betlémského světla, na který se připravujeme v adventu, je obecně známý. Spíš jde o to udělat si ten klid a čas k opravdickému „usebrání“ a Vánoce do hloubky „prožít“, ne si je jenom „užít“.
S Vánocemi je úzce spojen posvátný symbol rodiny, který jako by se v současném materialistickém nastavení vnímání funkce rodiny postupně vytrácel, samozřejmě k vlastní škodě. Ptám se: Máme dnes větší jistoty, než je okruh nejbližší rodiny? Můžeme se spolehnout na sliby oficiálních struktur a jejich představitelů? Z tohoto tématu je mi docela smutno a to nevíme, co se do letošních Vánoc ještě stane.
A konečně jsou zde pro mě hudební Vánoce, spojené s množstvím koncertů a setkáváním s diváky. Jak to bude letos, nevím, spíš si myslím, že tyto vánoční koncerty prostě nebudou. Určitě mi to bude chybět a posluchačům taktéž, ale o to víc se těším na shledanou v lepších časech. Už po první vlně covidu jsme si ověřili, jak lidé kulturu potřebují a jak by byl bez ní lidský život zploštělý a prázdný.
Jaká byla vaše cesta k Bohu?
Od dětství jsem měl silné vzory v rodinném prostředí, ale zkoušky zrání a vlastního růstu mě čekaly, až když jsem se postavil na vlastní nohy. Je to proces zákonitý a nevyhnutelný, jinak bychom zůstali stát na místě. S tím se musí vypořádat každý sám, prosit o pomoc a děkovat za to, že přijde.
„Až bude moje duše bez těla…“ zpíváte o naději a lásce místo léků, o modrém nebi v jabloních, o moudrém slovu, o písničce, kterou si dítě zpívá… toto je pro vás nebe? Střípky obyčejného, ale čistého pozemského štěstí?
Představu nebe nechávám na Pánu Bohu, ale jeho odlesk se může zračit i v obyčejném čistém pozemském štěstí, neboť šťastný je ten, kdo dělá šťastným druhého.
Až bude vaše duše bez těla, nebudou vám chybět prsty na strunách houslí?
Třeba bude příležitost se mě na to zeptat… (úsměv)
Foto portrét: Jiří Pavlica (*1953)
– houslista a hudební skladatel. Vystudoval hudební vědu a teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, obor housle na konzervatoři v Brně, soukromě kompozici u Jaroslava Krčka a skladbu na JAMU. Od roku 1970 působí v souboru Hradišťan, jehož je už 42 let uměleckým vedoucím. Je držitelem pěti zlatých desek a jedné platinové (za album O slunovratu).
Zdroj: Časopis Brána – brana.cb.cz
Časopis Brána je křesťanský časopis Církve bratrské prezentující biblickou zvěst o Ježíši Kristu, fundovaně a obsáhle zpracovává aktuální témata s komentáři, rozhovory, informuje čtenáře také o dění v Církvi bratrské a na scéně domácí i světové ekumeny otevírá dveře zajímavým příběhům lidí, rozhovorům se známými i neznámými osobnostmi, přináší poutavé reportáže a předkládá k diskusi široké spektrum názorů, překvapí multigeneračním zaměřením s denominačním přesahem. Časopis vychází 10x ročně.