Evropská koalice pro Izrael vydala následující stanovisko k summitu svolanému na 15. 1. 2017 do Paříže.
Ve světle rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2344 a projevu amerického ministra zahraničí Kerryho ze dne 28. 12. 2016 vyjadřujeme hluboké znepokojení z nadcházející konference v Paříži. Zdá se, že členové RB OSN a další účastnící se státy se chystají – bez souhlasu Izraele – ke krokům, které by vedly k uznání či faktickému přijetí postojů, jež Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) soustavně propaguje již od 70. let a jež Izrael rozporuje. Patří k nim tyto body:
- uznání linie příměří z roku 1949 (tzv. „hranice ze 4. 6. 1967“) jako implicitní či de facto „hranice“ mezi Izraelem a „Palestinou“ pro případ, že se OOP a Izrael na této otázce nedohodnou;
- uznání tzv. „práva“ Palestinců na nezávislý stát „Palestina“ a označení „východního Jeruzaléma“ za hlavní město „Státu Palestina“; a
- uznání povinnosti Izraele „stáhnout se ze všech okupovaných palestinských území“ (snad v určité lhůtě), a to z důvodu, že veškeré izraelské osídlení na tomto území je ilegální a/nebo že tato okupace je „ilegální“.
Podle našeho názoru by jakákoli rezoluce nebo jiný krok podporovaný mezinárodním společenstvím, který by se snažil některé z těchto kroků realizovat bez souhlasu Izraele, byl kontraproduktivní a podkopal by šanci na skutečný mír, protože by byl založen na jednostranném pojetí, které zcela ignoruje oprávněné historické, náboženské a bezpečnostní obavy Izraele.
Nadto by každá taková rezoluce sama porušovala řadu důležitých zásad mezinárodního práva:
1. Tato opatření by představovala vážné narušení legitimních nároků a práv Státu Izrael a židovského národa podle mezinárodního práva vůči „východnímu Jeruzalému“ a „Západnímu břehu“. Sanremská rezoluce z roku 1920 a Mandát pro Palestinu z roku 1922 uznaly původní právo židovského lidu na sebeurčení na základě jeho úzkých vazeb k dané zemi. Podle Mandátu pro Palestinu měli Židé právo „hustě osídlit“ celou Palestinu. Práva uznaná a vytvořená těmito závaznými nástroji mezinárodního práva byla explicitně potvrzena v článku 80 Charty OSN a jejich platnost nebyla nikdy ukončena ani se jich nikdo nevzdal. Obdobně v souladu s právní zásadou uti possidetis juris byly hranice Mandátu pro Palestinu určující pro hranice Státu Izrael vzniklého 14. 5. 1948.
2. Tato opatření by zcela popřela práva Izraele vyplývající z dohod z Osla a byla by v rozporu s povinnostmi OOP vyplývajícími z těchto dohod. Znamenala by také porušení povinností USA a Ruska jako signatářů dohod z Osla. Tyto dohody, které zůstávají platnými a závaznými, stanoví, že všechny otázky týkající se „konečného stavu“, jako je status Jeruzaléma, „osad“, „bezpečnostního aranžmá“ a „hranic“ mají být určeny na základě dvoustranných jednání mezi Izraelem a OOP. OOP svou snahou vnutit – přímo či nepřímo – své podmínky prostřednictvím rezolucí OSN vážně porušuje vlastní povinnosti vyplývající z dohod z Osla. Přijetím takových požadavků porušují své závazky také signatáři těchto dohod.
3. Tato opatření by narušila zásadu rovnosti suverénních států a základní právo Státu Izrael na územní celistvost, nedotknutelnost a politickou nezávislost ztělesněné v Chartě OSN a rezolucích RB č. 242 a 338. Všechny členské státy OSN jsou povinny uznávat tato práva a nemají naprosto žádnou pravomoc určovat hranice jiného suverénního členského státu OSN ani jinak zasahovat do práva Izraele na územní celistvost a politickou nezávislost.
4. Bez silných bezpečnostních opatření by přijetí „linie ze 4. 6. 1967“ jako de facto hranice narušilo právo suverénního státu Izrael na bezpečné hranice. Je široce uznávaným faktem, že bez závazných záruk a vymahatelných bezpečnostních opatření je linie příměří z roku 1949 zcela nehájitelná.
5. Pokud by bylo bez dalších opatření dovoleno, aby se „východní Jeruzalém“ a „Západní břeh“ staly součástí palestinského islámského státu, nebylo by na tomto území zaručeno právo na náboženskou svobodu všech menšin, neboť palestinské instituce neprokázaly, že jsou ochotné a schopné umožnit Židům a křesťanům přístup na jejich svatá místa nacházející se na území pod palestinskou kontrolou. To se týká i Chrámové hory, nejsvětějšího místa judaismu, které je důležité i pro mnoho křesťanů. Naopak palestinské orgány otevřeně volají po vypuzení všech Židů z těchto míst. Současná izraelská správa „východního Jeruzaléma“ naproti tomu od roku 1967 prokázala, že je ochotná i schopná zajistit ochranu svobod menšinám v míře, která vysoce převyšuje standard v kterékoli jiné zemi Blízkého východu.
6. Tato opatření by narušila zásadu Charty OSN, která zakazuje získání území silou, a povinnost všech členských států OSN zdržet se agrese a urovnávat své spory pokojně. Už sama linie příměří z roku 1949 je výsledkem ozbrojeného útoku zahájenému proti právě zrozenému Státu Izrael dne 15. 5. 1948. De facto uznání této linie jako „hranice“ by neznamenalo nic jiného než uznání, že útok na Stát Izrael byl oprávněný, a implicitně by posvětilo soustavnou praxi OOP, která užívá násilí k dosažení svých cílů.
7. Konečně, tato opatření by ignorovala skutečnost, že „Palestina“ nesplňuje kritéria pro existenci státu podle mezinárodního práva. Konkrétně „Palestina“ nedisponuje žádnou účinnou mocí, která by byla schopna vládnout ve východním Jeruzalémě, Pásmu Gazy a Západním břehu. Dokud taková moc nevznikne, „Stát Palestina“ prostě podle mezinárodního práva neexistuje. Je na členských státech OSN, aby takový stát či entitu neuznávaly.
Jediná cesta k trvalému míru v izraelsko-palestinském konfliktu, která je zcela v souladu s mezinárodním právem, je cesta vzájemného uznání, jednání a spolupráce. Tento proces by třetí strany neměly narušovat. Vyzýváme mezinárodní společenství, aby tyto zásady ctilo. Jen tak bude zachována šance na skutečné smíření a opravdový mír.
Autoři původního textu: Andrew Tucker, Gregory Lafitte, Tomas Sandell, ECI, www.ec4i.org
Překlad: Mojmír Kallus
Zdroj: Mezinárodní křesťanské velvyslanectví Jeruzalém
Foto: icej.cz