Jsou dny života, které z paměti nevymaže snad ani 80% sangvinik, chvíle Boží nadčasovosti, nebeské originality, momenty pokorné hrdosti vůči živému odkazu misijního nadšení Moravanů. Vzletná slova jsou naprosto na místě, když se ocitáte tváří v tvář přímým potomkům křesťanských indiánů, s nimiž v 18. století neúnavně pracovali nevšední muži a ženy Jednoty – v čele s „apoštolem indiánů“ Davidem Zeisbergerem. Německý tým, který delawarské komunitě pomáhá mapovat jejich historické kořeny a o celé jejich cestě natáčí dokument, vzal na sklonku roku 2015 několik potomků Moravských indiánů na Moravu, kde to vše začalo. I přes k prasknutí nabitý časový rozvrh nakonec německo-indiánská skupina svolila, aby se na plánované cestě do Herrhutu neplánovaně povečeřelo v chrastavském Bétel bistru (bistro patřící sboru Jednoty bratrské v Chrastavě – pozn.red.). Zdánlivě obyčejná situace. Pokud si ale chceme uvědomit hloubku tohoto setkání s indiány a vůbec celé jejich návštěvy v ČR, musíme nejprve otevřít okno do historie:
Kdo je vlastně Delawar
Delawarové jsou ve skutečnosti národ jménem Lenni Lenape, což v jejich řeči znamená „původní, čistí, praví lidé“. Některé další kmeny je považovaly za své předky, jako národ měli mezi sousedy úctu a respekt a často byli smírčími soudci v mezikmenových sporech. Název Delawarové se objevil spolu s tím, jak Evropané objevovali a zároveň si pro sebe pojmenovávali Nový svět. Pro jméno jednoho ústí veliké řeky se z úcty stal inspirací Angličan Thomas West, třetí baron De La Warr. Byl to první guvernér Virginie, kde vedl i válku s Powatany (z tohoto národa pocházela známá Pocahontas). A tak tu byla nově zmapovaná řeka DeLaWarr a lidem žijícím podél ní se začalo přezdívat Delawarové. Na dokreslení složitosti celé identifikace domorodého světa uveďme, že Lenni Lenape se ještě dělili do tří skupin podle jazykového dialektu: Munsee, Unami a Unalachtigo. Dalšího dělení bychom našli ještě víc, ale pokud zvládneme Delawarové = Lenni Lenape, už tak jdeme poctivě na hloubku.
Karel May vs. realita
Pravdou je, že indiánské téma není možné vtěsnat do několikařádkového popisu, je tu mnoho přímých souvislostí, které bez pojmenování později nedávají smysl.
Naše současné představy o indiánech byly veskrze formovány objektivem západoněmecké kamery, kdy sledujeme postavou prérijního jezdce s čelenkou bohatě zdobenou pery. Jenže národ Delawarů – Lenni Lenape a jejich způsob života se o od toho „kočovno-týpiového“ zásadně odlišovaly. Skvělou práci v tomto směru odvedli filmoví tvůrci Posledního Mohykána, kteří vykreslili historický obraz naprosto přesně. Jen pro zajímavost, tento románový příběh Jamese Coopera byl i se svými postavami přímo inspirován naší bratrskou misií.
Indiánské národy žijící v lesích východního pobřeží Severní Ameriky měly velmi svérázný styl – vyholené hlavy nad ušima, zdobené na červeno obarvenou jelení hřívou, tetování mužů i žen, kroužky v uších a nose, oblečení z jelenice dekorované ulitami a dikobrazími ostny. Vysoká úroveň zpracování a zdobnost ženských oděvů dokonce vzbuzovala překvapení i u kolonistů. Švédové i Holanďané, kteří s nimi v průběhu 17. století obchodovali, neskrývali svůj obdiv, což v kontextu jisté nadřazenosti nad divochy znamenalo opravdu hlubokou poklonu. Indiáni východní části Ameriky nebyli kočovníky (kromě lovu a válečných výprav), naopak obývali stabilně svá území – často v opevněných vesnicích – a obdělávali půdu, pěstovali kukuřici, fazole a dýně, tzv. „tři sestry“. Skupiny žijící na pobřeží efektivně využívaly také plody moře.
Rodokmen „amerického snu“
Přihlédneme-li k faktu, že území Nového světa bylo obrovské a počet bílých osadníků nebyl nijak závratný – v době začátku působení Jednoty bratrské žilo v Americe pouze do 1 milionu bílých lidí – lze rozumem jen těžko chápat míru násilí a sobeckosti, která budování kolonií a rodících se Spojených států provázela. Zároveň je namístě vyvrátit také zromantizovaný mýtus hodného indiána a zlého bílého muže, protože zažitou zvráceností a násilím disponovaly obě rasy. Evropský přistěhovalec se ve své podstatě choval vždy majetnicky a vladařsky, paradoxně i v době, kdy indiánské kmeny měly ještě početní, a tedy i silovou převahu (počátek 17. stol.). Výjimku tvořily skupiny na kontinentu pronásledovaných a různě šikanovaných křesťanů, kteří brali možnost života v Novém světě jako dar od Boha. Jmenovitě například kvakeři a jejich vůdce William Penn, který stál v roce 1682 u zrodu Pensylvánie. K indiánům se tito lidé chovali přátelsky a byli výrazně misijně obětaví, protože se domnívali, že původní obyvatelé Ameriky jsou jedním ze ztracených kmenů Izraele. Z toho vycházeli i Moravané. Při křtech dávali indiánům izraelská jména a po určité období dodržovali i sabat.
Související – Sedmičky v historii Jednoty bratrské
Lenapové udržovali čilé kontakty s bělochy již od roku 1609, převážně s Holanďany v povodí řeky Hudson, na pobřeží New Jersey, a pak se Švédy, kterým prodali část svého území. Ze společných kontaktů profitovaly obě skupiny. Kvetl výměnný obchod, vyhledávané byly bobří kůže, za které indiáni dostávali různé kovové nástroje a předměty denní potřeby. Brzy však začalo docházet i k prvním zásadnějším krvavým střetům obou civilizací. Kromě bojů byly pro kmeny naprosto devastující zavlečené kontinentální nemoci jako neštovice, spalničky nebo chřipka, proti kterým neměli domorodci absolutně žádné protilátky. Některé původní národy v důsledku toho téměř vymřely. Smrtící šílenství postupovalo také díky kmenové nesnášenlivosti, kterou běloši rádi využívali ve svůj prospěch.
Pro indiánského muže byl boj a válčení neodmyslitelnou součástí identity, dokázali být vůči nepřátelům nekompromisně krutí – rituální upalování, zvrácené formy mučení, skalpování, časté únosy žen a dětí. Během bojů s kolonisty drželi Lenapové ve svých vesnicích stovky unesených bělochů, kupříkladu roku 1761 jich po vyjednávání propustili na šest set. V rodinách kolonistů, kteří přišli o své blízké při násilných střetech, postupně zakořenila nenávist vůči jakýmkoli domorodcům, což bylo často osudné i pro ty z indiánů, kteří byli vůči bělochům přátelští a žili v míru v jejich blízkosti. Jako lidé vnímající duchovní stránku věci dojdeme k závěru, že ústředními aktéry vznikajících států Ameriky byli duch mamonu a smrti.
Domácími agresory vůči Delawarům byli kmeny Susquehannoků a Mohawků, kteří je usurpovali do té míry, že jim Lenapové museli odevzdávat tribut, tedy něco jako výpalné. Indiáni znali a praktikovali v určité míře i systém otroctví.
Zajímavým faktem je rovněž přítomnost jistého druhu vzpoury a sobecké nezávislosti obyvatel rodících se kolonií, kteří v Americe jaksi nebyli pod drobnohledem pánů. Destrukce hodnot byla u mnohých tehdejších obyvatel naprosto zřejmá, jejich chování neslo znaky lůzy bez jakýchkoli hranic a zábran. Povaha indiánů trpěla zase výraznou ješitností a pýchou až za hrob. Pokud měl indián pocit, že ho někdo urazil, byl schopen čekat libovolně dlouhou dobu, aby soka náležitě ztrestal – tedy smrtí. Kmenový okultismus byl rovněž dalším polínkem v ohni otřesů a násilí. Nelze opomenout ani seznámení indiánů s alkoholem, což mělo pro tisíce z nich fatální následky, celé vesnice i kmeny propadaly alkoholové vášni.
Na scénu přicházejí Moravané
Národ Lenni Lenape tvořilo původně asi 20 tisíc obyvatel (některé prameny uvádějí až 40 tisíc), což na svou dobu nebylo vůbec malé číslo. Když ale do kraje Pensylvánie dorazili roku 1739 naši bratři, z původního kmene zbývaly jen 4 tisíce příslušníků. Misijní zápal byl herrnhutským vždy vlastní, a proto téměř okamžitě upřeli své síly k práci mezi domorodci. Když si v této souvislosti uvědomíme, kolik překážek museli naši předci zdolávat ze stran tehdejších vlád a v jakém podezření kvůli svému vyznání neustále byli (Jednota bratrská v té době ještě neměla statut oficiální církve), bylo jejich zanícení skutečně nadpřirozené.
Bratr Christian Rauch pracoval mezi Mohykány, což byli sousedé a příbuzní severních Lenapů. Práci začal roku 1740 studiem nelehkého jazyka a za výsměchu samotných indiánů, ovšem o dva roky později byli křesťany již dva náčelníci a dalších 30 indiánů. V osadě Mohykánů Shekomeko tak vznikl vůbec první indiánský sbor na americkém území. Za další dva roky měl sbor už 63 indiánských členů. Alkoholismus a násilnictví ustaly, dny dostaly řád. Nepřátelství bílých osadníků vůči životnímu stylu Moravanů v této osadě však bylo vyhrocené – osadníci se například snažili podplatit indiány alkoholem, aby Raucha zabili (což se nezdařilo). Práce proto musela být již v roce 1744 ukončena. Mnozí křesťanští Mohykáni ale zůstali s bratry po celá léta a spolupracovali na misii. Naneštěstí nepřekonatelné tlaky v Shekomeko jako by se staly předlohou scénáře, který byl následujících 70 let stále opakován. Kolonisté ani vlády Britů a Američanů prosperujícím osadám křesťanských indiánů nepřáli.
Související – Jednota bratrská – cesta k jistému spasení
I tak bratři v průběhu let založili více než 20 osad, kde místy žilo až 600 obrácených domorodců. Národem nejvíce otevřeným pro evangelium byli právě Lenni Lenapové = Delawaři. Zeisberger si postupně uvědomoval, že soužití obou ras je bez Boží proměny nemožné, a proto kromě jiného usiloval o založení křesťanského indiánského státu. Frustrace z chování bílých, podvodné obchody s půdou, porušování hranic indiánského území, šíření alkoholu a celkové pohrdání indiánskou kulturou vedlo mnohé kmeny k nepřátelství vůči křesťanství. V duchu postoje „Co nám chcete říkat, když sami podle Božích pravidel nežijete?“ Kupříkladu synové zakladatele Pensylvánie Williama Penna už nebyli ve vztazích s domorodci příkladní jako jejich otec: počet bílých osadníků neustále narůstal, a tak bylo zapotřebí opatřit si další území. Delawarové nakonec souhlasili s odprodejem pozemků o rozloze, která měla odpovídat délce pochodu za jeden den (takzvaný „procházkový prodej“). Potíž byla v tom, že „kupující“ strana na výměru najala tři nejrychlejší běžce z kraje a Lenapové tak nenávratně přišli o obrovskou část svých lovišť, o celých 4 860 km2, což je území větší než celý Liberecký kraj. Nepomohlo jim, že si stěžovali a žádali spravedlnost.
Získat srdce, ne půdu
Nebylo lehké získat si pozornost právem ukřivděných indiánů, a přesto byla misie našich bratří tolik úspěšná. Nešlo totiž o povrchní náboženskou povinnost. Velmi vážený a hrdý náčelník Lenapů Netawetwes pozval bratry k práci mezi svým lidem a na sklonku svého života křesťanství sám přijal. Při odchodu z tohoto světa se u jeho lůžka shromáždili zástupci nejrůznějších kmenů, dokonce i těch, které se vzájemně nesnesly. Netawetwesovou hlavní žádostí vůči kmenové radě bylo, aby zasvětili další generace Božímu poselství. V čele pohřebního průvodu potom kráčel i „apoštol indiánů“ David Zeisberger, oproti tvrdým indiánským náčelníkům neskrývající slzy.
Moravanské indiánské obce byly unikátními místy – fungovaly v nich nejrůznější řemeslné dílny, škola, mlýn, na vysoké úrovni provozované zemědělství. Lenapové byli například velmi zruční košíkáři, měli vlastní tvůrčí styl zpracování mědi či cínu a o jejich výrobky byl mezi kolonisty zájem. Osady byly ekonomicky zcela soběstačné.
Okolnosti byly však více než složité. Bratrští misionáři a indiánské sbory často čelili otevřenému násilí ze všech stran – od kolonistů, vlád i indiánských kmenů. Šlo o to, že každá tehdejší soupeřící strana, ať už to byli Angličané, Francouzi nebo americké milice, aktivně využívala k válečným tažením domorodé bojovníky a vzájemnou nenávist různých kmenů dokázala využít pro svou věc. Navíc případné ztráty domorodého obyvatelstva, které nemělo statut rovnoprávných občanů, byly vždy přijatelnější. V motivaci „rudých dětí“ k boji se nešetřilo sliby, že až válka skončí, dostanou přidělená nedotknutelná území. Jenže naši bratři a jejich indiáni byli striktní pacifisté, a tím, že se aktivně nepřidali k žádné ze soupeřících stran, se automaticky stávali zrádci.
Osady se tak musely neustále stěhovat z dosahu nenávistných válečných soukolí. Jejich devastace byla nemalá. K pochopení toho, čemu musela bratrská misie v čase ozbrojených konfliktů čelit, vzpomeňme na Gnadenhüttenský masakr. Gnadenhütten (Sruby milosti) byla jednou z bratrských indiánských osad v Ohiu, tedy na už nepůvodním území Lenapů. Moravská misie tu v poklidu žila celou dekádu, kromě Gnadenhütten zde byly také Shönbrunn (Krásný pramen), Lichtenau (Louka milosti) a Salem, a jednalo se o vůbec nejúspěšnější období práce s indiány. V těchto prosperujících obcích žily tehdy stovky pokřtěných domorodců.
V průběhu americké války za nezávislost (1775–1783) se však tato místa dostala do nárazníkové zóny, kterou na severu tvořila britská pevnost Detroit a na východě hlavní vojenský stan Američanů Fort Pitt – Pittsburgh. Válce se tomuto podivuhodnému společenství uniknout nepodařilo. Britská vláda se snažila všemožně přimět věřící indiány k boji proti Američanům, tato snaha však selhávala, a proto Angličané nakonec usilovali o úplnou likvidaci bratrských osad v oblasti.
Celé období šikany vyvrcholilo v září 1781, kdy byly osady napadeny indiány bojujícími na straně britské koruny, mnozí z nich byli dokonce příslušníky stejného kmene. Za dramatického průběhu byli Moravští indiáni internováni do Captive Town (Město zajatců) na řece Sundusky, tedy do oblasti britské vlády. Zeisberger byl společně se svým nejbližším spolupracovníkem Angličanem Johnem Heckewelderem odeslán do Detroitu, kde byl Brity vězněn a vyslýchán jako podezřelý ze špionáže ve prospěch Američanů. Podmínky během zimy v Captive Town byly otřesné, a tak se téměř stočlenná skupina bratrských indiánů rozhodla k zoufalému kroku a vydala se v únoru zpět k osadám (cca 200 km) v naději, že by mohla sklidit nějakou úrodu, která tam z předchozího roku zbyla. Těsně před návratem do Captive Town byli ale v Gnadenhütten zajati americkou milicí (asi 160 mužů), která dospěla k šílenému rozhodnutí celou skupinu zlikvidovat. Těchto 96 bezbranných křesťanských indiánů, z toho 39 dětí, si po fatálním rozhodnutí vyžádali čas, aby se mohli modlit a připravit se na setkání s Bohem. Šetřilo se střelivem, takže celá skupina byla postupně masakrována pomocí palic a seker, všichni byli skalpováni. Událost přežili dva dospívající chlapci (15 a 16 let) jeden se zbavil pout a utekl oknem a druhý dokonce přežil své skalpování a čekal v šílených bolestech mezi mrtvými na vhodnou příležitost k útěku. Moravské obce byly nakonec milicí vyrabovány a spáleny. Na odvoz kořisti potřebovali Američané na 80 koní. Materiální škoda, kterou misie utrpěla, by v dnešních cenách přesáhla 20 milionovou hranici.
Tento násilný akt se stal jedním z nejznámějších tragických a ostudných příběhů rodících se Spojených států, stigmatem, které citoval i Barack Obama. Slavný odbojný náčelník Šavanů Tekumseh, který vedl boje proti Američanům, v roce 1810 ve svém projevu k budoucímu prezidentovi Williamu Henry Harrisonovi prohlásil: „Vzpomínáš na dobu, kdy Ježíšovi indiáni z Delawarů žili blízko Američanů a důvěřovali jejich slibům přátelství a mysleli si, že jsou v bezpečí? Přesto Američané povraždili všechny jejich muže, ženy a děti, i když se modlili k Ježíši!“ Shodou okolností tento velikán americké historie padl v roce 1813 v rozhodující bitvě mezi Anglií a Spojenými státy u bratrské misijní osady Fairfield v kanadském Ontariu. V učebnicích ji najdeme zapsanou jako bitvu u Moraviantown. Přes všechny neuvěřitelné tlaky bratrská misie mezi indiány pokračovala až do konce 19. století.
Navázat přetrženou nit
V dnešní přetechnizované a „superpovrchní“ době se západní člověk stále více obrací do minulosti a hledá své kořeny. Výjimkou není ani komunita Lenni Lenapů v rezervaci Moraviantown, potomků Moravských indiánů, kteří zde v roce 1815 zbudovali novou osadu namísto zlikvidovaného původního Fairfieldu. Místní komunita téměř šesti set obyvatel začala pátrat po souvislostech, jak se dostali ze svých původních území New Yorku, New Jersey a Pensylvánie až sem do Kanady.
Indiánská tradice se žel uchovávala pouze v ústní formě. Ovšem oproti tomu Jednota vždy zapisovala leccos, a to s obrovským nasazením, a tak jsou v tuto chvíli zápisky bratrských misionářů zásadním zdrojem informací. Díky Zeisbergerově jazykovému nadání a píli zůstal dokonce zachován i domorodý jazyk, který sami Lenapové dnes již neovládají.
Co jsou ti Moravané zač?
Současní Delawarové z Moraviantown už nechodí po „stezkách“ svých předků, kteří vydali své životy Ježíši, a proto při pátrání v minulosti zaznívají otázky poněkud třaskavého obsahu: Kdo byl onen Zeisberger a proč nás odvedl z našich lovišť? Zneužil náš národ, aby zbohatl? Lenapové vědí, že Moravští bratři zachránili jejich životy, ale zároveň je viní z odtržení od svých kořenů. Jejich současné přemýšlení se zaobírá zhruba tímto: Rodina Zeisbergera byla kvůli svému vyznání vyhnána z Moravy a následně pronásledována i v německém azylu. Pak nalezla šanci ke slušnému životu v Americe, v zemi, která patřila nám, a tak nám ji vzali. Spolupráce Moravské misie s Delawary je proto v podezření, že zneužila indiánské práce a jejich umu ke svému obohacení – jako náhradu za ztrátu ve své vlasti… Zní to neuvěřitelně, ale je tomu tak, duch lži je skutečný mistr.
Uvažování tímto směrem je nasnadě i vzhledem k tomu, jak často je církev povrchní a vzdálená od Božích záležitostí. Bez Boží pomoci a lidské pokory lze jen těžko nahlédnout do srdce bratří, kteří nasazovali životy, aby přinesli Krista mezi původní obyvatele Ameriky.
A právě proto byl náš společný večer v Chrastavě tak unikátní, a tak zásadní. Lenapové se tu nečekaně setkali s lidmi stejného ducha, jako byl Zeisberger. Nejde tu o žádné srovnávání či povyšování se, ale skrze každodenní pokoru je dědictví Jednoty mezi námi živé a přítomné. Navíc spousta z nás je skutečnými fanoušky bratrské indiánské mise, takže setkání s hmatatelným svědectvím Zeisbergerovy nezištné práce má přímo nebeský nádech. Chrastavský sbor Jednoty se svými dětmi a dorostem, jako by to snad tušil, strávil letní táboření právě ve stopách apoštola indiánů, takže děti zahájily večer nanejvýš tematicky. Nechyběla společná píseň, komunikace v Munsee dialektu, nechyběla ani lakrosová výměna. Neznali jsme se a celou dobu jsme našlapovali po tenkém ledu všech výše zmíněných předsudků, podezření a národnostních rozdílů, ale naši Lenapové zjišťovali, že tu nejde o sebestřednou přehlídku, ale o skutečnou úctu a zájem. Ve chvíli, kdy si náčelník Greg Peters nasadil speciální čelenku pro slavnostní chvíle a upřímně děkoval za naše fandovství, bylo jasné, že se cosi propojilo… Německý štáb, který o tomto podivuhodném hledání identity pořizuje film, se mírně pousmíval nad naší křesťanskou horlivostí a angličtinou, ale ochotně zůstával, točil a uvolněně se rozpovídal, protože svoboda od vlastního ega, kterou dává Ježíš, je přemáhající. Je skvělé, že se součástí večera mohl stát také pastor Křesťanského společenství v Kutné Hoře Saša Štěpánovský, který již před dvaceti lety pořádal mohutné tábory na téma Moravských indiánů. Přivezl s sebou svou adoptivní dceru Kristýnu, rodem Romku, která ten rok v Americe mapovala místa bratrské misie mezi Lenapy a o tématu Moravských indiánů píše bakalářskou práci. „Tohle je moje dcera, vypadá jako delawarská dívka,“ naboural Saša vtipně národnostní stereotyp. Štěpánovští s sebou přinesli již zmíněnou závěť náčelníka Netawetwese, a byl to skutečně hluboký moment, když z ní předčítali náčelníkův naléhavý apel, aby se národ Lenapů nepustil Krista. Náš biskup Petr Krásný ve své zdravici citoval ze Zeisbergerova dopisu zachycujícího misionářovu obavu o obrácené indiány uprostřed válečných časů (originál dopisu je v archivu Jednoty bratrské – pozn. red.).
Bylo skvělé čekat na impulsy Božího Ducha, který nám dával inspiraci, co říkat a co sdílet. Tato trpělivost byla na místě – společné rozhovory odhalily nejednu bolest a trauma. Ještě v šedesátých letech 20. století nebylo pro indiány možné bez povolení opouštět území rezervace, které bylo nejen malé, ale navíc oplocené. Nebylo možné si bez povolení skácet vlastní strom, děti byly povinně odváděny do škol, kde nesměly mluvit svým jazykem a byly jim ostříhány vlasy, které jsou v indiánském vnímání posvátné. Někteří z tohoto indiánského týmu ani nechtěli do Evropy jet. Nechtěli se setkat s civilizací, která tak fatálně přepsala běh dějin jejich národa. Ale Bůh je ten, který rozumí každému a je schopen nás do svého porozumění dovést. A tak nepředstíraný zájem, chápání historických křivd a sounáležitost kvůli příkořím, které oba naše národy zažily, nás neuvěřitelně sblížily. Boží Duch začal pomalu vytlačovat představu Zeisbergera-Podezřelého a zhmotňovat Zeisbergera-Bratra. Najednou je toho tolik, co sdílet! Vždyť naše „kmeny“ se neviděly více než století. Přestože času bylo málo už na začátku této neplánované akce, přesto se nikomu nechtělo loučit. Náčelník zmizel s Davidem Justem kdesi v útrobách domu, aby se společně sdíleli o komunitním životě a službě druhým, indiánské dámy vyprávěly veselé i smutné příběhy a s údivem říkaly, že se snad známe odjakživa. Z úst těch, co do Evropy nechtěli přijet, jsme k našemu překvapení vyslechli, že u nás našli místo, kde se cítí doma. V podstatě už byla noc, když výprava odjížděla. Ještě focení, zápisy do kronik, modlitby za bolavá záda tanečníka Tonyho Johnse, loučení a díky… Tak skončilo nevšední setkání, překvapivě a zcela neplánovaně uskutečněné přesně v den výročí smrti Davida Zeisbergera.
Jsme velmi vděční za nasazení Daniela Říčana (Muzeum Moravských bratří v Suchdole nad Odrou), který měl českou část návštěvy na starost, že se nenechal odradit časovou tísní a Delawary mezi nás do Chrastavy vklínil.
Tak „Koolamalsi!“, naši Lenapové, a modlíme se za vás.
Celý článek najdete v časopisu Jednoty bratrské Jbulletin (č. 3/2020). Ve stejném čísle na vás dále čeká: Emil Theodor Kocher – vyprávění o chirurgovi, který za svůj přínos medicíně získal Nobelovu cenu Jan Amos Komenský – článek k výročí úmrtí nejznámějšího bratrského biskupaČeský Rixdorf – historie berlínské čtvrti, kterou založili exulanti z ČechKarel Reichel – životní příběh kazatele Jednoty bratrské věrného i ve vězení
Objednávat lze na adrese: http://www.vydavatelstvijb.cz/brozury/jbulletin/
Na této stránce se dozvíte i veškeré informace o časopisu Jbulletin
Objednávat lze na adrese: http://www.vydavatelstvijb.cz/brozury/jbulletin/
Na této stránce se dozvíte i veškeré informace o časopisu Jbulletin
