V době misijní služby naší rodiny v zámoří se hříchy našich hostitelských kultur daly snadno diagnostikovat. V jihovýchodní Asii se nároží ulic jen hemžila chrámy, svatyněmi a oběťmi, které prozrazovaly uctívání falešných bohů. Na některých místech v Evropě nezůstávaly veřejné domy a drogy skryty zrakům, nýbrž neúprosně se vnucovaly v plném denním světle. K spatření temnoty kolem nás nebylo třeba velké námahy.
I po návratu do USA byly hříchy zřetelné. Vydali jsme se založit sbor v zemi, která oslavuje chamtivost, alkoholismus, sexuální nemravnost – a to uvádím jen některé z hříchů.
Právě tyto do očí bijící hříchy jsou velkým důvodem, proč pracovníci služby evangelia pozitivně reagují na své povolání k ní. Vidíme temnotu a klademe si za úkol být městem ležícím na hoře (Mt 5,14-16). Zatímco snadno diagnostikujeme hříchy jiných, zlo v nás samotných často přehlížíme. Vidíme třísky v očích jiných lidí, ale ne trám v těch svých (7,3-5). Jerry Bridges v knize „Společensky přijatelné hříchy?“ (viz https://www.databazeknih.cz/knihy/spolecensky-prijatelne-hrichy-481706) vysvětluje, že hřích mravně či eticky závadného chování lidí ve společnosti dokážeme ochotně a zeširoka identifikovat, ale „přijatelné hříchy svatých“ často nevidíme, a že ve skutečnosti náš život charakterizuje totéž zapírání vlastního hříchu, jaké je rozšířené ve společnosti.
SOUVISEJÍCÍ – Aby dokázal zvěstovat evangelium, naslouchal můj taťka (Tim Keller) historii
Bridges správně poukazuje na to, co je všem křesťanům společné. Co kdybychom však tuto pravdu aplikovali zvláště na ty – domácí i zahraniční – kteří jsou zapojeni v duchovní službě? Ruku na srdce: církevní vedoucí musí připustit, že právě v rámci této služby jsme ke „společensky přijatelným hříchům“ náchylní. A přivykáme jim tak, že je často považujeme za normální a opravdu přijatelné.
Jsme ustaraní
Služba je nákladná a riskantní, a potřebných prostředků se církevním vedoucím často nedostává. Strach, že nevyjdeme, často pokřivuje naši mentalitu strašákem nedostatku. Křečkujeme, úzkost v nás tlumí štědrost. Prezentujeme svou ustaranost jako „moudrost správců“, ve skutečnosti se však chováme tak, jako bychom si svou úzkostí nějak chránili pravidlo “až sem a dál ne“.
I pro církevní vedoucí platí Ježíšova slova: nemějte o svůj život starost Váš nebeský Otec ví, co potřebujete. Mějte víru. Hledejte nejprve Jeho království. On vám dá, co potřebujete (Mt 6,25-34).
Hrajeme si jen na „svém písečku“
I tento „společensky přijatelný“ hřích má své kořeny v mentalitě pokřivené strašákem nedostatku. Sloužíme často na neúrodné půdě, a pak býváme v pokušení – když semena začnou klíčit a rostlinky zapouštět kořeny – omezit se jen na „svůj píseček“. Jen sbory, které nesou ovoce, se přece osvědčují, a my chceme svou hodnotu dokázat. Snadno se tak soustředíme na úsilí, aby ten náš vzkvétal třeba i na úkor jiných, a lakotně si hlídáme své učedníky, aby se jim nezachtělo sloužit někde jinde než u nás, kam přece patří.
SOUVISEJÍCÍ – Truchlící lidé potřebují víc, než jen abyste na ně mysleli
Jeden z mých pastorů nám správně připomínal: „Hledejme Království s velkým K, ne svoje královstvíčko s malým k. Dovolme, aby i na stromech jiných sborů rostlo ovoce.“ Když Ježíšovy učedníky skličovalo, že jiní pracují v jeho jménu, řekl jim: „Kdo není proti nám, je pro nás“ (Marek 9,40).
Drbeme a pomlouváme
Když se my, kteří sloužíme, scházíme za zavřenými dveřmi, měli bychom si přiznat, že nám dělá dobře vylít si svou zlost. Pod zástěrkou moudrého sdílení nebo proseb o modlitby nestoudně pomlouváme sourozence v našich věřících rodinách a dokonce služebníky jiných sborů v našich kontextech. Úkolem a potřebou sloužících týmů je sdílet si vhled a informace; poctivě si však přiznejme, že někdy překročíme červenou čáru a zvrtne se to v pomluvy – a nám to dělá dobře.
Vím, jak mne naštve, když někdo o některém z mých dětí mluví ošklivě. Představte si, co asi na to říká náš Otec, když mluvíme špatně o jeho dětech. Ježíš svým učedníkům přikázal: „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým“ (Jan 13,34-35).
Reptáme
Vzepřít se temnotě předpokládá obětovat pohodlí, bezpečí, které nám vyhovují. Z reptání se může stát zhoubný návyk. Jak snadné je stěžovat si na obtížné lidi – naříkat nad jejich nevděkem, nad kulturou, která se projevuje útočnými hříchy, nebo nad všudypřítomným bezprávím. Může to vypadat jako prosté sdílení pravdy, ale v pozadí reptajícího srdce zaznívá: Bůh nemá pravdu a já to vím lépe.
Když zástupy zpochybňovaly Ježíšovo sdělení, že on je chléb života, odpověděl jim: „Nereptejte mezi sebou! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec“ (Jan 6,43-44). V matoucích situacích pro nás platí příkaz důvěřovat našemu Bohu. On je při díle a táhne lidi k sobě – a to i v rámci událostí a struktur, které nám nedávají smysl.
Přeháníme to s prací
Tento „společensky přijatelný“ hřích vypadá jako pečlivost a pracovitost. Skrývá se však pod ním nevyslovená víra, že u svých svěřenců hrajeme úlohu spasitele. Spoléháme-li se na sebe a na své metody, mění se naše starostlivost postupně v závislost na nás samotných. Zříkáme se Ducha svatého a hlubokého odpočinutí, jaké nám umožňuje spojení s Kristem, Vyhoření ve službě opravdu existuje, a Bůh je zavedl jako příležitost připomenout si, že jen sám Bůh je nekonečný.
Když Ježíš vyslal dvanáct svým jménem do služby (Marek 6,7-13) a oni „oznámili mu všecko, co činili a učili“ (v. 30), řekl jim: „Pojďte sami stranou na pusté místo a trochu si odpočiňte!“ (v. 31). I sám Ježíš měl ve zvyku stáhnout se na klidné místo do samoty (Mt 14,13). Bůh nás stvořil s omezeními, a jeho vůlí je, abychom sloužili v souladu s tím.
Kát se ze společensky přijatelných hříchů
Zaměření na tyto hříchy mi působí žaludeční neurózu. Připadají mi velké, a vím, že jsem se jich dopustila. Vniknou nám do srdcí snadno, v maskách, a zabydlí se tam. Vypadají normálně a dokonce přijatelně. Jsou však jako jed: každý krade, zabíjí a ničí. Každý je vzpourou proti dobrému a svatému Bohu. Každý mi připomíná, jak velice potřebuji Kristovu milost.
Kajme se – my, jimž bylo svěřeno evangelium – ze svých tajných hříchů. Běžíme v závodě: odhoďme tedy veškerou přítěž (Žd 12,1-2). Jako sloužící ve jménu Kristově bychom si měli přát, aby slova našich úst a rozjímání našich srdcí byla pro něj přijatelná (Ž 19,15). Kéž je naše víra i chování odrazem jeho slávy.
O autorce: Jen Oshmanová již více než dvě desítky let slouží ženám na třech světadílech. Vydala knihy Enough About Me (O mně už dost), Cultural Counterfeits (Kulturní padělky) a Welcome (Vítejte). Uvádí týdenní podcasty o kulturních událostech a trendech pod názvem All Things (Všechny věci) a je matkou dvou dcer. V současnosti žije rodina v Coloradu a založili v tamním městě Parker sbor Redemption Parker (Parker – město vykoupení), v němž Jen vede službu ženám.
Zdroj: The Gospel Coaliton Překlad Ivana Kultová Datum: 12. února 2024 Foto: Pixabay – ilustrační