V dnešní době můžeme pozorovat, aktuálně i na současné koronavirové pandemii, jak smrt děsí moderního člověka. Ne, že by středověkého člověka neděsila. Určitě ano. Smrt je odvěkou výzvou pro každého lidského tvora. Vždyť i poutník z Komenského Labyrintu pozoruje, jak každý „s hrůzou, naříkáním, strachem a třesením duši pouští, nevěda, co se s ním stane, a z světa kam se octne“. Naproti tomu líčí, jak „vnitřní křesťané“ umírají tiše a pokojně.
Dřívější člověk byl patrně mnohem častěji v bezprostředním kontaktu se smrtí. Když listujeme stránkami matrik stovky let starých, můžeme si povšimnout, kolik se dříve – vzhledem k počtu obyvatel – rodilo dětí a současně, kolik jich, zejména v novorozeneckém a kojeneckém věku, umíralo. Ještě v devatenáctém století nebylo snad rodičů, kterým by během jejich života nezemřelo alespoň jedno dítě, ať z té či oné příčiny. Infekce bývaly na denním pořádku. Kdykoliv propukla epidemie záškrtu, spály, dávivého kašle, stávalo se, že rodiče přicházeli o děti. V některé domácnosti zemřelo na epidemii i několik dětí najednou. I mladí dospělí lidé umírali poměrně často – jak na infekční choroby (tyfus, paratyfus, cholera…), tak na jiná, tehdy těžko léčitelná onemocnění nebo na úrazy. Život se kvůli smrti nezastavil.
Člověk minulosti si klidně mohl s apoštolem Pavlem říkat: Smrti jsem často hleděl do tváře. Dnešní člověk se všemožně snaží kontaktu se smrtí, včetně myšlenek na ni, vyhnout. Snaží se, aby jí do tváře pohlédnout nemusel. V televizi a v biografu sice denně sleduje různé podoby smrti a utrpení, ale to je úplně jiná smrt – smrt, která se ho netýká, smrt, která příjemným vzrušením zahání nudu.
Ratzinger ve své knize Eschatologie, smrt a věčný život píše, že skutečná smrt se dnes buď tabuizuje, vytěsňuje se z vědomí jako by nebyla (lidé se vyhýbají i pohřbům), nebo se bagatelizuje. Existují prý dva přístupy ke smrti a k bolesti, která s ní souvisí – pozitivisticko-technokratický a biologický přístup. Ani jeden z nich není skutečně lidský. Zatímco v minulosti se křesťané chtěli na smrt připravit, a proto se při litaniích modlili „Od náhlé a nepředvídané smrti vysvoboď nás Pane“, současní lidé, pokud by se ovšem modlili, by nejspíš žádali „Dej nám, Pane, náhlou a nepozorovanou smrt“. Dnešní člověk chce umřít rychle, nečekaně, nejlépe tak, aby o své smrti vůbec nevěděl.
Technokratický přístup ke smrti je takový, který nás nabádá, abychom na ni vůbec nemysleli – až přijde, tak přijde, hlavně aby byla rychlá. Smrt, stejně jako bolest, jsou z tohoto náhledu vlastně pouhými technickými problémy: Máme na ně prostředky – máme moderní analgetika, která odstraní bolest. A možná se nám podaří uzákonit i eutanazii, která nám dopomůže k rychlé a bezbolestné smrti, jakmile se pro ni rozhodneme.
Pak je tu ještě jiný přístup k bolesti a smrti, který není technokratický, ale je materialisticko-biologizující: Člověk je jenom jakési nepodařené zvíře, které se, poněkud nešťastně a svévolně, vydělilo z živočišné říše, kam jasně patří. Ostatní zvířata také nedělají ze smrti problém, a proto ho nemá dělat ani člověk. Smrt je jen proměna, látkový výměna s přírodou. Lidé s tímto přístupem by chtěli mít přírodu čistou a ničím neporušenou, přírodu, v níž se smrt neliší od života, protože jedno se proměňuje v druhé (zemřu a stanu se ptákem, stromem, deštěm…) Cokoliv specificky lidského (a duchovního) je v tomto biologickém světě na překážku, jen ho to zbytečně „narušuje“. Mohli bychom sem vlastně připočítat i nematerialistickou víru v převtělování duší.
Zatímco v prvním případě nám k „anestezii“ od smrti a bolesti dopomůže technika a medicínský pokrok, ve druhém případě nám pomůže filosofie, jejímž přispěním můžeme sami sebe přesvědčit, že smrt vlastně vůbec nic neznamená.
Křesťanský přístup je jiný a vůči oběma přístupům se nutně musí jevit jako „morbidní“. Proč vy, křesťané, pořád chcete, aby lidé trpěli, aby neměli vůbec žádnou radost? – slyšela jsem už několikrát od různých lidí. Jenže pravda je taková, že jsme lidé a vztah ke smrti by tedy měl mít lidský rozměr. Dehumanizace smrti má nutně za následek i dehumanizaci života, jak je psáno v Ratzingerově knize. Smrt není technický problém a člověk není zvíře ani není součást přírodního koloběhu.
Podobnými úvahami se zabývá N.T. Wright ve své knize Překvapivá naděje, kde uvádí, že v současné době dokonce i mnozí křesťané smrt bagatelizují a vykládají ji jako pouhý přesun odsud do nebe, pro který se ani nemusíme zbytečně rozesmutňovat. Jako by se vlastně nic nestalo. Přitom smrt je beze sporu něco hrozného, potvrzuje Wright. Je to nepřítel, který nemilosrdně přeruší náš život, odtrhne nás od našich blízkých, od toho, co jsme měli rádi. To, že smrt je hrozná a že jsme si toho plně vědomi, by nás nemělo paralyzovat natolik, abychom se kvůli ní vyhýbali životu. Naopak. Neměli bychom na smrt čekat s rukama v klíně, snad s výjimkou posledních dnů, kdy už víme, že konec je neodvratný, a proto se musíme přichystat. Jak víme z 1. listu Korintským, smrt je velký nepřítel, ale nakonec bude pohlcena (podle jiných překladů přemožena, zrušena).
Pamatuji si ještě z dětství, jak někdy rodiče, ač byli nevěřící, si doma o Velikonocích zazpívali píseň, kterou znali ze svých mladších let, kdy navštěvovali bohoslužby: „Živ buď nad smrtí zvítězitel, jenž z hrobu svého slavně vstal, Pán Ježíš, ovcí bludných přítel, jenž za ně život v oběť dal.“ Zpívali to jen tak pro zpestření svého pěveckého repertoáru, protože v naší rodině jsme vždycky rádi zpívali. A mně se to líbilo. Podobně mě při četbě Babičky zaujalo, jak byla Barunka unesena, když se v kostele ozývalo „Vstalť jest této chvíle ctný Vykupitel, Hallelujah!“. Jak přitom v duši cítila jásot a toužila vyjít někam ven do volného prostoru, do luk a do polí. Trošku jsem to té literární Barunce záviděla, poněvadž jsem to považovala za neobyčejný zážitek. Bylo v tom cosi zvláštního, tajemného a přitažlivého, protože pro mě v té době jaksi nedostupného.
Nechápala jsem plně význam velikonoční události a tedy ani význam evangelia. Velikonoce byly pro mě jen svátky jara, svátky probouzející se přírody. Nevěděla jsem, že jsou to také svátky přechodu neboli přejití. Význam slova „přejití“ jsem pochopila až mnohem později. Anděl smrti z Boží moci přechází domy v Egyptě a vyhýbá se těm, jejichž dveře jsou pomazané beránčí krví. Izraelité přecházejí Rákosové moře a tím zároveň přecházejí z otroctví do svobody. Ježíš skrze svou oběť na kříži přechází ze smrtelného těla do těla nesmrtelného. Smývá z nás svou krví naše hříchy a umožňuje nám, abychom už teď mohli přejít od života podle těla k životu podle ducha. Z řádu přirozeného do řádu nadpřirozeného, v němž získáváme podíl na životě svého Stvořitele. Přecházíme ze smrti do života, ne naopak. Stvoření má být naplněno Božím duchem.
Kniha moudrosti se sice nepočítá k protestantské Bibli, ale je v ní jeden krásný verš, který mám moc ráda: „Vždyť Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých; stvořil totiž všechno, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k spáse, není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí.“
Líbí se vám tento článek? Podpořte fungování novinAbychom mohli vytvářet obsah, který čtete zdarma, spoléháme na dary od našich štědrých čtenářů, jako jste Vy.
Pomozte nám pokračovat v této misi a podílejte se na ní spolu s námi.
Autor: Eva Hájková Datum: 28. března 2020 Foto: Wikimedia Commons – ilustrační